Petra Stránská: Bez rozhledu ztrácím jako produkční kulturní zajímavost

V minulé sérii Život hudebního manažera jsme si ukázali prostředí hudebních šéfů kapel a interpretů. Jejich strasti i starosti. V nové sérii Profese živé hudby, která volně navazuje také na seriál Jak se stát promotérem, se zaměříme na přípravu vystoupení hudebníků z pohledu dalších povolání. Společně se tak podíváme pod pokličku nejčastějším profesím, se kterými přijdete jako muzikanti do kontaktu. Začneme rozhovorem s Petrou Stránskou, produkční společnosti Mikulovská rozvojová, která má na starost kulturní život v jihomoravském Mikulově. Petra přináší svůj pohled na tvorbu akcí, přístup k méně známým kapelám i občasným absurditám ze strany umělců. Jak ale sama říká, jejím cílem je, aby se účinkujícím na akci líbilo, protože se tak zvýší šance, že se program bude líbit i návštěvníkům.

Kdo je to kulturní produkční?

Já dělám produkci v provozním i dramaturgickém smyslu. To znamená, že když chystám třeba městskou akci, tak řeším zábor, objednávání servisu – záchody, elektřina, podium, až po to, že si bookuji kapely a řeším OSA. Na akci se starám o samotný program a průběh. A když to celé skončí, tak zajistím odvoz všeho materiálu, vyúčtuji akci a poděkuji účinkujícím.

A jaký je rozdíl mezi produkčním a promotérem?

Promotér si najme kapely a udělá pro ně festival. Já si pro svůj festival hledám kapely. Což znamená, že promotér má někoho dalšího, jako produkčního, který se mu postará o organizační věci. Já třeba nesháním peníze, to je zase velká práce promotéra, který si je musí sehnat. V podstatě se dá říci, že promotér je producentem.

Jak to, že nesháníš peníze?

Skoro všechny mé akce jsou zdarma, v tom případě finance dostanu od města. To ale s sebou nese dlouhý koloběh navrhování a schvalování rozpočtu, přidělení dotací... Z toho vyplývá, že můj rozpočet je poměrně jasně daný, a tudíž si nemohu pozvat každého. Na konci akce pak připravím podklady pro vyúčtování jednotlivých dotací. Propagaci ale třeba nedělám. Maximálně v tom, že vyberu kvalitní účinkující, kteří přitáhnou lidi, a tím usnadním práci marketingovému specialistovi. On si už pohraje s programem a vymyslí, jak propagaci ještě zlepšit. Z čehož vyplývá, že nemůžu postavit program jenom na neznámých kapelách, protože by hrozilo velké riziko neúspěchu.

Je lepší, když si produkční připraví akci i s dramaturgií, nebo když se stará jen o technickou stránku?

Těžko říct, mě ale baví dělat obojí. Když jsem pracovala v Praze, tak jsem odbavovala převážně provozní věci. A ne vždy se můžeš ztotožnit s obsahem, který chystáš. Teď si na akce vybírám lidi, o kterých si myslím, že jsou dobří, líbí se mi jejich tvorba, imponují mi. Navíc mám pocit, že je to poznat, že do toho dávám kousek sebe. Pro mě je důležité, abych akci brala za svou, což se nejlépe dá zařídit tak, že si ji připravím od A do Z.

Kromě toho, co si právě zmínila, máš i nějaké další zásady, podle kterých vybíráš účinkující?

Určitě, záleží i na typu akce. Když chystáme třeba Velikonoční Mikulov, snažím se to udělat ve folkovém a domácím duchu. Chci, aby se ukázaly i děti, předvedly svá nacvičená vystoupení, hledám tematické pohádky a podobně. Když jsou třeba Slavnosti města, tvořím jiný typ programu, uvolněnější.

Limituje tě i zázemí regionu, ve kterém působíš?

Ano. Jižní Morava se prezentuje jako kraj cimbálových muzik a folkloru, což se snažím na akcích dodržovat a vždy mít zástupce této skupiny. To bych třeba v Praze nedělala, nebo aspoň ne v takovém měřítku, protože bych v tom neviděla úplně smysl. 

Dáváš při výběru šanci i méně známým kapelám a interpretům?

Určitě.

Proč?

Když je někdo šikovný, ráda si ho na akci vezmu, nebráním se tomu. Spíše naopak, snažím se je aktivně hledat. Například dnes již známou Martinu Trchovou jsem poznala v době, kdy známá tolik nebyla, ale líbila se mi, a tak jsem ji prostor dala. Samozřejmě pro markeťáky jsou důležitější spíše zaběhnutá jména a kapely, ale vždy se najde prostor i pro méně známá uskupení. Navíc jak jinak by se měly proslavit, než že dostanou prostor, aby se ukázaly? Sledovat jedny a ty samé by byla brzo nuda, je třeba oživovat trh.

Kde čerpáš inspiraci na nové kapely?

Když mi to čas a další povinnosti umožní, tak se snažím chodit na akce. Hudební, divadelní, jakékoliv. Myslím, že lidé pracující v kultuře by neměli zůstat „stát“ na jednom místě, ale měli by zkoušet nové věci a objevovat neznámé. Jinak zakrní a fungují ve svém malém rybníčku. Nedávno jsem byla na akci tří kapel v Boskovicích a objevila tam super kapelu. Počkala jsem si na konec, našla si je a vyměnili jsme si kontakty. Dokázala jsem si představit, jak hrají u mě.

Slíbíš jim hned, že je obsadíš?

To ne, ani nemůžu. Já mám program minimálně na rok dopředu vytvořený. Spíš je to o přidání si je na seznam interpretů, které bych na nějaké akci měla, a kontaktování je v čas, kdy je mohu někam opravdu pozvat. Každý jsme nějak začínali a já mám pro to pochopení.

Jaký byl tedy tvůj produkční začátek?

Já vůbec nemám vystudovanou školu se zaměřením na produkci. Vždy jsem ale byla organizační typ, lákalo mě něco organizovat a řešit. Tehdy mi Michal Hrubý z divadelní společnosti Studio DVA nabídl, jestli mu nechci pomoci a já do toho šla. Nikdy mu nezapomenu, že mi dal příležitost. Cítil ze mě, že se mu investice vyplatí, a šel do toho. Nakonec jsem díky němu připravovala i velké muzikály, kde bylo na zkoušce i padesát lidí. Přitom já k divadlu přišla se strachem mluvit s cizím člověkem. Z téhle příležitosti jsme spolupracovali sedmnáct let. Teď, po těch letech, jsem se sama dostala do pozice, kdy dávám šanci druhým, u kterých cítím potenciál.

Když jdeš na cizí akci, třeba i poznat cíleně někoho nového, užíváš si tu akci?

Určitě. Ne vždy teda jdu někam jen proto, abych hledala nové talenty. Zajímá mě i, jak si organizátoři poradí s provozními podmínkami. To je taky inspirace a zároveň sledování trendů, kam se posouvají možnosti při organizování akcí, co je všechno možné si půjčit, kde všude se dá vytvořit dobrý zvuk…

Jsi otevřená tomu, aby ti méně známí umělci sami cíleně psali a snažili se dostat na tvou akci?

To se mi moc nestává. Nabídky mi chodí, zpravidla to ale neberu. Vždy se ale snažím odpovědět a zdůvodnit svou volbu. Většinou se mi totiž nehodí do konceptu akce. Nikdy ale neshazuji tvorbu dotyčných, i kdyby se mi nelíbili.

Jsou nějaké žánry, jejichž zástupci se ti ozývají ve větším množství?

Rozhodně country kapely, které ale do mého prostoru, kde organizuji akce, nezapadají. Tady funguje folklor. Ale chápu a věřím, že jsou oblasti, kde je to přesně naopak. A taky téměř nepřijímám nabídky na revivalové kapely. V Mikulově jsou dvě hudební uskupení, která hrají převzaté písničky, a to mi stačí. Jsou super, jsou domácí, lidi je milují a mají své zázemí… proč bych brala někoho podobného ze severních Čech, to nemá smysl. A často bývá problém i to, že nabídky nejsou osobní.

Co tím myslíš?

Hodně mi píšou agentury, kterým jsem vysvětlila, že s díky nabídku odmítám, protože je nemám kde využít, a ony mi posílají e-mail každý měsíc dokola. Tím si u mě vlastně nadobro zavřely vrátka. Taky poznáš, když je to kopírovaná zpráva. A pokud se někdo ozve, a nezapadá mi do plánů, ale vím o někom jiném, tak jim napíšu, ať se ozvou tam a tam. Nemažu nikomu med okolo pusy, neslibuji hory doly. Narovinu říkám, jak se věci mají. Vždy si ale tvorbu dotyčného pustím, jednu dvě písničky, zajímá mě, kdo to je. A když se mi zalíbí, dokážu si je představit vystupovat na akci, tak si je uložím.

Dokážeš už jen z e-mailu zjistit, jestli bude mít kapela u tebe šanci, aniž by sis je poslechla? Jsou nějaké parametry, na základě kterých si e-mail dočteš do konce a zauvažuješ nad nabídkou?

Jsou to ty základní věci jako je osobní oslovení, stylistika, aby to nehrálo deseti barvami, bylo to logicky strukturovaný do odstavců. Taky nemusím moc výřečný a vysvětlující zprávy. Stačí mi krátký e-mail, kde napíše interpret kdo je, co hraje, přihodí mi odkaz na svou tvorbu, dvě tři fotky a kontakt na sebe. Nepotřebuji mít v e-mailu přehled míst, kde všude a s kým hráli. Mě to nezajímá, k čemu mi to bude? Jednoduše jsem spíš pro krátký výstižný zprávy.

A co volání, měli by volat?

Jako můžou, ale stejně jim řeknu, aby mi to poslali ještě přes e-mail. Ať už proto, že nemám v danou chvíli čas řešit nabídku, nebo proto, že je to jednodušší. Když tu kapelu neznám, tak se v telefonu nerozhodnu, jestli si je vezmu nebo ne. Na to si stejně musím sednout a v klidu si je najít a pustit. 

Jenomže na nabídky e-mailem mnoho promotérů jednoduše neodpoví, a manažeři a booking agenti tak raději volají i píšou e-maily, aby si zvýšili šanci, že si je promotér zapamatuje.

No jasně, tomu já rozumím, sama jsem byla manažerka, například Szidi Tobias, a vím, jak je těžké nabízet své kapely. Ale zároveň vím z druhé strany, že je to trochu otravné. Kapely nejsou hrnce. 

Je pro tebe lepší, když ti prvně dotyčný zavolá a pak pošle zprávu, nebo poslat a za dva týdny zavolat a připomenout se?

To bude hodně subjektivní, protože já nepotřebuji, aby mi někdo volal. I kdybych si tu zprávu nepřečetla hned, tak si k tomu hodím poznámku a přečtu si to třeba večer. Snažím se reagovat na všechny nabídky, maily. 

Máš období, ve kterém se vyplatí víc ti poslat nabídku na nějakou kapelu? Nebo tím, že máš vždy program rok dopředu namyšlený, tak ti můžou psát kdykoliv?

Úplně nesmyslný je pro mě prosinec až duben. Je to pozdě na nový rok a zároveň moc brzo na ten další. Navíc velký jména si vybírám sama a mám je obsazený. Takže ti, co se ozývají, tak jsou v kategorii méně známých kapel. Ideálně čas na psaní, v mém případě, lze určit od dubna do října. 

Na co kapely méně známého profilu mají nárok? Co jim v porovnání s „velkými“ kapelami si ochotná zajistit? Můžou třeba hýbat s časem vystoupení...

Třeba s jednou u nás už tradičně vystupující kapelou je typické, že si domluvíme rok dopředu den a čas hraní, ale stejně to měsíc před koncertem změníme. Kluci mi totiž napíšou, že mají koncert ještě jinde, že by potřebovali změnit čas. I když je to kryté smlouvou, tak někdy dáváme dodatek, že si přesný čas upřesníme nějakou dobu před akcí. Já sama ale chci, aby ty kapely tady byly a měly se dobře. Neznamená to ale, že si interpreti můžou navymýšlet cokoliv. 

Jak je to s občerstvením, i tady platí vstřícnost?

Určitě. Když má někdo bezlepkovou dietu, tak to napíše a zajistím náhradu. Když má kapela ráda řízky a salát, tak jim ho dopřeji a vím, že nemusím vymýšlet složitě něco jiného. Někdy mi interpreti napíšou, že by požádali o tipy na další program v okolí města, jestli jim poradím. Pokud mám čas, tak nejen, že jim tipy dám, ale rovnou jim to zařídím. Baví mě organizovat čas okolo vystoupení a celé působení u „mě“ jim zpříjemnit. Mám radost, když jsou oni spokojení.

Kdy má smysl zkoušet smlouvat mezi kapelou a organizátorem?

Třeba u peněz je to tak, že většinou přichází interpret s návrhem smlouvy a částkou za vystoupení. Někdy se ale stane, že některé kapely mají cenu, u které vím, že mi limituje možnosti pro další vystupující. Je to dané financemi a rozpočtem, jenž mám nastavený ze strany města. Za dobu své praxe ale mám už nějaké zkušenosti a kontakty, takže mohu s protistranou debatovat o ceně a podmínkách vystoupení, k vzájemné spokojenosti. 

Dá se tedy říci, že když interpret míří na městskou akci, tak má předem počítat s menší cenou za vystoupení?

Ono se to liší podle toho, jak je akce nastavená. Třeba městská akce bez vstupenek mívá jinou cenu než se vstupenkami. Záleží i na atraktivitě města, častokrát jsou jiné částky za velká města a jiná v malých městech, ceny se různí podle typů akce a podobně.

Kde je u tebe hraniční mez, že si řekneš, že si kapela vymýšlí „kraviny“? 

Když si napíšou do požadavků například zvlášť vody na podium a zvlášť do zákulisí, tak to je super, předejdeš případným nesrovnalostem. Ale co nemám ráda je situace, při které si kapela navymýšlí hromadu jídla a obě strany ví, že na té akci budou dvě hodiny se zvukovkou a koncertem, protože pak jedou dál. Plýtvání jídlem a pitím, to mě štve hodně. 

Co tedy preferuješ?

Mám radši, a snažím se, vyřešit to formou večeře na počet členů kapely. Vím, že se pak zbytečně neplýtvá. Zároveň zařizuji na akci hromadný catering pro kapely, které ve smlouvě nic uvedeného nemají. Někteří manažeři vymyslí různé potřeby a kapely to třeba ani neví. Na druhou stranu, ze strany manažera kapely, chtějí se pojistit, že na akci bude vše bez problému a o kapelu bude postaráno – jen se nemá s ničím nic přehánět. 

Jak je to s alkoholem? Kde je míra pro to, abys měla jistotu, že ti interpret vystoupí?

To řeším zásadně podle smlouvy. Stejně tak bývají ve smlouvě uvedeny sankce za její porušení a to se týká i míry požívání alkoholu ze strany interpreta. Pokud se mi něco nezdá, tak to připomínkuji před podpisem smlouvy.

Zažila si v případě požadavků nějaké absurdnosti?

Jednu prekérní situaci, kterou jsem musela řešit, si pamatuji velmi dobře. Ono, když má někdo jako podmínku, že v létě bude teplota na venkovním pódiu dvacet stupňů, a přitom je zrovna období veder a teplota se pohybuje okolo pětatřiceti stupňů, tak to se docela blbě stahuje dolů. A pokud kapela není v tomto případě ochotná vystoupit, tak se tím prezentuje vůči veřejnosti sama. 

A co ty a dodržování časů hraní?

Jsem schopná vyjít na pódium a stopnout kapelu, pokud vidím, že se nedodržuje plán. Nedělá se mi to ale lehko. Ať už se řeší zvuková zkouška další kapely, začátek nočního klidu... Časem si každý produkční najde ten minimální čas pro to, aby se mohly kapely vyměnit a nazvučit, ale někdy to prostě nevyjde. Vlivem technických nebo přírodních podmínek se to sekne a neuděláš s tím nic. Vše na pódiu ale probíhá ve spolupráci několika složek, které se na průběhu akce podílejí, od bedňáků po zvukaře, to je také důležité říct.

Jak podle tebe vypadá ideální komunikace s interprety?

Mám ráda, když se domluví smlouva co nejdřív, ať to máme vyřešené. Ocením, když mi pošlou materiály na promo dřív, než dva dny předem. Stejně tak, když se zvukaři dohodnou ideálně spolu. Já jsem ráda, když si můžu všechno „odfajfknout“ a mám jistotu dlouho dopředu, že je to zajištěné. Pokud se mnou normálně komunikují, tak není problém a vždy se spolu domluvíme.

Čím si mohou kapely u tebe získat „plusové body“?

Když se smějí mým vtipům (začne se smát, pozn. autora). Těší mě, když se naše společná domluva promění v samotný koncert, kde vidím na pódiu stát tu kapelu. Je super, když jsou umělci komunikativní, baví se s lidmi, užívají si to, přijdou i za mnou pokecat. Jednoduše uvolněná atmosféra.