Phil Lemon je svorník dvou rozdílných identit

Být polovičním Řekem vyrůstajícím v Česku pro mě většinu života znamenalo jediné – moje jméno nikdo neřekne napoprvé správně. Já na to ale šel chytře a pro jistotu jsem se už od mala představoval jako Vašek. Dávalo to smysl. Ve fotbale jsem vždy fandil Česku (ano, i na EURU 2004), k hudbě jsem se dostal díky české mamce a řeckou část rodiny jsem vídával maximálně o prázdninách, a to na zhruba dva týdny v roce. Zkrátka bez silnějších vazeb k Řecku jsem svůj „exotický“ původ zcela upozadil.

Postupně mi však docházelo, že ačkoli jsou všechny ty zkomoleniny mého jména vlastně dost vtipné – a často dokážou uvolnit počáteční napětí při seznamování s novými lidmi – zcela devalvují část mé identity, mého já, na něco nepřirozeného, naroubovaného a směšného. Uvědomil jsem si, že i když se mé mělce zapuštěné řecké kořeny plíží zcela nepozorovaně, začínám je slyšet stále hlasitěji. Slyšel jsem je, jak mnou prorůstají a derou se na povrch jako dlouho zapomenutý atavismus… A tak vznikl elektronický projekt Phil Lemon – ne z lásky k citrónům, ale z řeckého jména „Filemon“. Možná, že ho znáte z Petiškových pověstí. Skrývá se za ním stařec z řeckých bájí a pověstí, jehož jediným přáním bylo umřít ve stejný moment jako jeho družka Baucis.

Extatický randál, syrová kytara a zpocení ravers. Takto by se daly shrnout hudební začátky pod tímto pseudonymem. Do teď si vzpomínám na náš první koncert v ostravském Docku, tehdy ještě s živým bubeníkem, který trval bez přestávky 3 hodiny. Nad pódiem se vznášelo cosi nepopsatelného. Lidé byli jako u vytržení a ani nás nechtěli pustit na bar pro pití. Sucho v puse, pot v očích a pocit absolutního štěstí někde v té fluidní oblasti kolem žaludku.

Další koncerty se nesly v podobném duchu a my se časem objevili na line-upech rozličných festivalů a akcí. Netrvalo dlouho a v těch neslavných momentech pokoncertního sklízení nástrojů, kdy se parket vylidňuje a člověk si připadá zcela vyprahlý a sám, se pomalu začaly rojit myšlenky na vlastní singly. Záhy jsem však zjistil, že pokud bylo skládání sekvencí v Abletonu pro účely živého hraní náročné, tvorba tracků při mých skromných producentských schopnostech představuje několikanásobně větší dřinu. Najednou jsem se ocitl ve zcela neprobádaném území sonické entropie, kde jsem měl chaosu vštěpit řád. Na několik měsíců jsem se obklopil samply a syntézami a začal tvořit. Karanténa a zavřené podniky mi k tomu dost dopomohly.

V rámci několika měsíců se (i k mému vlastnímu překvapení) tempo a celková nálada mojí hudby postupně měnily. Temné industriální zvuky doplnily hravé kytarové melodie, kolísající analogové basy, lo-fi textury a organické perkusivní zvuky. Něco ale chybělo… Nějaká konceptuální páteř, která by to všechno držela pohromadě. Myslím, že to bylo ve sprše – ve zdánlivě nehybném vytržení pod proudem horké vody – kde mě napadl koncept dvojsinglů, které by mezi sebou komunikovaly – vycházely by v tandemu a opíraly by se o emoce nějakého příběhu a jeho protagonistů. A tehdy mi vytanul na mysli příběh Eurydiky a bájného pěvce Orfea. Příběh starý jako samo lidstvo, který ale i dnes nechává spoustu prostoru pro reinterpretaci. Tak se zrodil první release. Debutový singl Eurydiké, který vychází i s videoklipem a který posléze doplní druhý track nazvaný Orpheus, taktéž s videoklipem (zhruba někdy v dubnu).

Zjistil jsem, že provázat hudbu s řeckou mytologií na mě má blahodárné účinky. Cítím, jako by pomyslné misky vah dvou rozdílných identit, které se ve mně neustále převažovaly ze strany na stranu, konečně našly svoji rovnováhu. Soulad nabízející uspokojivý mýtus vlastní existence.