Přejít k hlavnímu obsahu
Zdeněk Neusar - St, 20.01.2016 - 15:00

Piano: Ve vztahu fungují věci, o kterých nemusíš mluvit

Když děláš něco, čemu věříš, nemáš se za co stydět. A když využiješ prostor v médiích, abys mohl prezentovat svoji práci, je to myslím úplně v pořádku. Model ze mě ale myslím nikdy nebude – říkal Mikoláš Růžička během našeho rozhovoru v Radiu 1. Nebavili jsme se o jeho známější kapele Republic of Two, kterou má s Jirkou Burianem, ale o sólovém projektu Piano. Hovor se stáčel nejen kolem druhého alba Theia, které Mikolášův kvartet pokřtí už 30. ledna, ale taky k vesmíru nebo vztahu k rodině. Naživo ve studiu zazněly skladby Honesty, Boy a Try. Přepis rozhovoru, jehož zkrácenou verzi najdete i na prvním videu, přináším téměř v autentické podobě.

Rozehřívací otázka. Co všechno se u tebe od vydání debutu před třemi lety změnilo, kromě toho, že ses přestěhoval z Letné na Vinohrady, Mikoláši?

Změnilo se toho hodně, mám o dost víc šedivých vousů, umřel Dav… no, to nebudu říkat. Jsem o pár let starší a se mnou i moji bratři. A ta změna z Letné na Vinohrady byla fakt zásadní. Mám se dobře.

Název druhého alba se odvolává k teorii o vzniku Měsíce — Theia byla hvězda, která se před miliardami let srazila se Zemí a díky tomu došlo k odtržení Měsíce od Země. Zaujalo mě, jak jsi mluvil o destrukci, z níž vzniklo něco pozitivního...

To mě právě na tom všem hrozně baví. Mám pocit, že to tak funguje i v životě a ve všem, co děláme. Že věc, která může působit negativně a destruktivně, může mít nakonec skvělé vyústění. A v případě této hvězdy si myslím, že právě díky ní tady jsme. Nejen my tady ve studiu, ale i my lidé jako takoví. Máme tu přírodu, Měsíc, který nás ovlivňuje, planetu Zemi, jak ji známe a jak ji všichni milujeme. Ale to už se dostáváme možná až příliš k tomu, abych vysvětloval proč zrovna Theia. Přečetl jsem si, jak to bylo s touto planetou a líbilo se mně to. A hodně teď koukám na dokumenty o vesmíru, kterým vůbec nerozumím.


Inspirovala tě taky četba, filmy jako Interstellar, jsi milovníkem Stanisława Lema?

Vůbec. Dost ale sleduju National Geographic a dokumenty na Spektru. V jednom takovém hledali planetu podobnou Zemi, kam by se mohlo lidstvo přestěhovat. A vědci zjistili, že v nějaké galaxii, kterých jsou stovky miliard, opravdu existuje, ale že by jen 480 tisíc let trvalo, než by tam lidé doletěli. Kdyby se ale vynalezla nová raketa, která umí létat rychlostí světla, tak bychom tam doletěli už za 390 let. Do té rakety by museli nastoupit lidi, kteří by se tam museli rozmnožit, jejich děti znovu... a až jejich prapravnoučata by doletěla na novou planetu, kde údajně je voda a prostředí pro život. To mě teď hrozně zajímá…

Z tebe teď úplně prýští energie a chuť do života. Moc mě to vlastně nepřekvapuje, cítím to i z tvé aktuální hudby. Když jsem dnes poslouchal obě desky Piana za sebou, opravdu si teď povoluješ víc optimismu. Zatímco debut byl naplněný lehkou deziluzí a hledáním sama sebe, jako bys sám sebe už našel. Našel?

Snažím se sám sobě aspoň přiblížit a dívat se na sebe jako na takového člověka, kterým opravdu jsem. Je to ale běh na dlouhou trať, nekonečný proces. Každopádně s tou energií máš asi pravdu. Bavilo mě víc experimentovat a pokud to rezonuje s obdobím, které opravdu žiju, tak opravdu jsem štastnější – a jsem rád, že to z té desky je cítit.

Jak mám rozumět slovům, že „velká odhalení musí říkat to, co už vlastně všichni vědí“?

To jsem někde řekl?

Bylo to v některém z vašich textů na webu: „Nic není větší novinkou než to, co už bylo zveřejněno. Jinak řečeno, novým hudebním objevům nikdo neuvěří — velká odhalení musí naopak říkat to, co už vlastně všichni vědí.“

To napsal Ben Tais, který si tu desku poslechnul a napsal úplně skvělou recenzi.

Počkej, takže to nebyl text určený pro pírko? Působilo to úžasně...

Ne, regulérní recenze, kterou Ben napsal hned druhý den, co desku dostal. A hrozně mě tím potěšil, protože se hezky přiblížil tomu, o co mi šlo. Napsal tam i tuto větu, kterou bych sám nikdy nevymyslel…

… a která teď to tady v rádiu působí dál…

Já si to pak ještě přepíšu, chtěl bych se nad tím potom zamyslet, teď nejsem schopnej… (smích)


Theia byla podle antických bájí také jedna z dvanácti Titánů — synů a dcer boha Úranose. Vidíš v těchto starých příbězích něco, co se přelívá do současnosti a může být pro nás a tebe osobně důležité?

Určitě. Jedná se o starý antický příběh – a planetu Theia pojmenovali právě po této Theie. Úranos byl vládce nebe, něco jako bůh... i když systém bohů měli tehdy velice složitý. Ve starých příbězích, ať už antických nebo biblických, jsou schované obrovské pravdy. Ve zdánlivě jednoduchých příbězích se ukrývá něco nadčasového a pro lidstvo neustále platného. Myslím, že bychom se k tomu měli vracet a nacházet v nich odpovědi na otázky, které nás dnes dost tíží.

Nicméně i na pozadí této antiky je to pořád hlavně psychologie partnerských vztahů, která hodně i dnes prosakuje do tvých textů, v tom se asi nic nezměnilo...

Ano, láska je nad tím vším…

Načež jako první písnička zazněla skladba Honesty. V podání kompletní kapely, kterou kromě frontmana Mikoláše Růžičky (zpěv, kytara) tvoří basák Štěpán Růžička, bubeník Jan Janečka a kytarista Timon Svoboda.

Ke skladbě Boy, kterou zahrajete jako druhou a máme ji v žebříčku, vzniklo emocionální černobílé video, které zasahuje do tvé rodiny. Co pro tebe rodina představuje?

Rodina, to je pro mě základ. Je nejvíc, co člověk v životě může dostat. Já mám štěstí, že jsem v životě potkal krásný lidi a první z nich byli mí rodiče, moji bráchové a pak všichni ostatní, i kluci v kapele. To je pro mě taky rodina. To, v čem se cítím dobře, pravý domov.

Jak přijímají hudbu, kterou děláš, ve tvé rodné Bechyni?

Skvěle, hlavně rodiče jsou velcí fanoušci. Věří nám, že to, co děláme, má smysl – a podporují nás. Chodí na naše koncerty a jsou ti první, kdo nám říkají: „Kluci, bylo to dobrý, ale tady to ještě by to ještě trošku chtělo...“ Dávají nám i podněty, co můžeme zlepšit.

Se skladbou Boy trochu obnažuješ své soukromí… a určité bulvární pozornosti se ti teď dostává i s ohledem na tvou partnerku. Včera jsem třeba v Elle objevil rozhovor o vašem vztahu... Jak vnímáš tyto zásahy do soukromí? Musíš se v tom překonávat, nebo si i tento rozměr užíváš?

Je to tak, jak si to nastavíš. Kam ty lidi pustíš, tam se ti dostanou. Takže podle mě devadesát procent toho všeho je o tom, kam ty sám jim dovolíš nahlédnout. Mám štěstí, že Andrea má tyto věci hodně srovnaný, tak jim toho moc nedovolíme. Nijak mě to proto neomezuje a nikdo nás nepronásleduje. Jednou mě vyfotili, jak Andreu vezu po městě na Vespě – a to byl vrchol stalkingu. Jinak jsem naštěstí nezažil nic. Nedáváme jim totiž obsah, který by je zajímal. Nikde se nesvlékáme, neopíjíme, neděláme věci, které bulvár zajímá, takže mě to nechává v klidu. Prostě tím moc nežiju.


Jsi kromě zaměstnání v grafických dílnách na AVU teď aktivní i na nějakých dalších frontách, které by hudební oblast nějak podporovaly? Narážím třeba na fotografku Bet Orten, modeling a přehlídku Shooting Fashion Stars...

To byla náhoda. Brácha ale občas navrhuje nějaké oblečení a taky dělá přehlídky. Takže když můžu, mám něco rodinného a můžu pomoct věcem, o kterých si myslím, že jsou fakt dobré, říkám ano. A když chce někdo nafotit fotky, dá se toho využít i jako píárka. Proč nevyužít možnost, jak zviditelnit věci, které člověk dělá. Když děláš něco, čemu věříš, nemáš se za co stydět. A když využiješ prostor v médiích, abys mohl prezentovat svoji práci, je to myslím úplně v pořádku. Model ze mě ale myslím nikdy nebude...

… a potom Mikoláš se svou partou zahráli avizovanou skladbu Boy, po níž jsme se přesunuli k třetímu vstupu, věnovanému Pamětnické skladbě.

Díval jsem se na tvůj poslední tracklist v rádiu a ze zahraničních věcí tam byla jména jako Bvdub, The Chemical Brothers, David Bowie nebo Deerhunter. Jaké věci máš rád z Česka a Slovenska?

Třeba legendární kapelu The Ecstasy Of Saint Theresa, ale z těch fungujících kapel je jich taky hodně. Tady Honza například hraje v hodně kapelách, které mě fakt baví. A musím zmínit taky Tichonov, takovou pankáčskou kapelu, která spíš nehraje než hraje. Hraje asi tak často jako Tomáš Rosický v Arsenalu. A mám rád třeba Teepee, což je talentovaná dvojice z Plzně. Pokud to nezazdí, mají před sebou pěknou budoucnost.

Minule jsme nasazovali jejich skladbu Albatross jako novinku…

Tu jsem od nich taky pouštěl. A dál mám rád třeba taky Midi Lidi, kteří jsou vtipní, a starší desky Tata Bojs, je toho moc.

A co jsi tedy vybral jako Pamětnickou skladbu a proč?

Kapelu OTK, protože je kapela skvělýho muzikanta a člověka Ondřeje Ježka.

Jakou roli Ondřej tentokrát na vaší nové desce?

Ondřej to celé míchal. Točili jsme u něj bubny, nějaké kytary a basy… a měl takový overvizorský a trošku i producentský vhled, hlavně u věcí, které jsme neuměli vyřešit. Ondřej tam třeba dal nějaký super pluggin, a tím to celé posunul zase někam dál. A jeho OTK mě baví. Ještě když jsem pořádně nehrál, byl jsem se na ně podívat – a úplně mě dostali svým drivem. Měli bubeníka, který se svlíkl skoro do naha, bylo to neuvěřitelné. A Ondřej, sběratel kytar Jolana, má takovou starou Jolanu a na ní namontovaný snímač, který má naživo úplně neskutečný zvuk. Obdivoval jsem, jak na ni hraje a jak zpívá a hrozně se mi líbily jejich texty. Jsou to pankáči a sám takovou hudbu moc neposlouchám, ale u nich je to výjimečné.


Stejně mě překvapuje, že jsi vybral právě skladbu Lavina z jejich osm let staré desky Okolo. Jak jsem se dočetl, máš rád spíš teplo. Nebudí v tobě lavina spíše úzkost?

Já jsem to vybral spíš aktuálně, protože je zima. A taky proto, že jsem teď slyšel o tom, že v loňském roce nikdo poprvé po snad třiceto letech nevystoupil na Mount Everest, protože tam byla velká lavina... A třeba touhle písní bychom mohli přírodu poprosit, aby lavinou zabíjela jen lidi, který tu nemaj bejt, a nechala žít ty, co tu bejt maj. Zároveň si ale myslím, že vlastně na ten Mout Everest by lidi lézt neměli.

Během valení Laviny jsem si říkal, že v závěrečném vstupu dám prostor i ostatním pánům z kapely – a zeptám se jich, jestli je baví hrát s Mikolášem, a jestli se na ně přenáší ta jeho současná energie. Slova se chopil Honza Janečka, který mj. hraje taky s kapelami Luno, Republic of Two, Adrianem T. Bellem nebo Southpaw.

Pánové, jak se vám líbí, hrát s Mikolášem v Pianu?

Honza Janečka: Já si vybírám kapely, s kterýma hraju podle toho, jak hrajou, co hrajou a jak dobře se mi s těmi kapelami během toho hraní funguje. A nechci urazit ty další kapely, ale poslední dobou mám pocit, že hudební souznění s Pianem na zkouškách je absolutně výjimečné. Ale možná je to i proto, že ty ostatní kapely teď nezkouší. A myslím, že to takhle nemám sám. Nedělají chyby, chodí včas na zkoušky. Jakobych si udělal kapelu ze svých druhých, třetích a čtvrtých já...

… načež Štěpán i Timon přizvukovali a slovo si vzal zpátky Mikoláš...

No, tak jsem to právě udělal. To je právě na tom to nejdůležitější, koho si do té kapely vezmeš. Protože to je vztah – a tam musí fungovat věci, o kterých nemusíš mluvit. A pokud tohle funguje, tak si to náramně užiješ. A já si to náramně užívám.

Spoluhráče sis vybral dobře, jak je to ale s vašimi posluchači? Honza Muchov prý kdysi říkal, že bys měl vědět, pro koho hraješ. Dokážeš popsat typického posluchače Piana?

Ondřej teď ve studiu, když jsme míchali, říkal: "Čoveče, tyto věci... já tak u toho vidím takovýho starýho chlapa, kterej je doma, sedí tam sám a pije u toho červený víno z láhve." To je takový potenciální posluchač Piana.

Pořád platí, že budete spokojení, když budete mít tři stovky lidí na křtu, prodáte pár CD… a aspoň pár návštěvníků bude nadšených?

To už neplatí. Protože 300 lidí jsme říkali, když jsme hráli v Akropoli... a teď křest bude v NoDu, kam se jich vejde 200. Takže já to trochu upravím. My budeme spokojení za 150 lidí na křtu. Ale ve skutečnosti je to jedno. V podstatě budu spojený, když se nám to podaří zahrát a budeme z toho mít dobrý pocit. Já vím, že je to trochu asi klišé, jenže ono nic jiného totiž nemůžeš ovlivnit. Já můžu dělat maximum – a to je to, že to připravíme a užijeme si to tak, že lidi, kteří tam přijdou, budou mít zážitek. To je všechno, co můžu slíbit. Propotím triko, nebudu druhý den mluvit a vypiju i láhev rumu, aby to bylo fakt super.

Ještě než nám zahrajete poslední skladbu Try, na co dalšího kromě toho propoceného trička se fanoušci 30. ledna v NoDu můžou těšit?

Nebudeme mít žádnou předkapelu a začneme hrát rovnou. A budeme mít tři milé hosty – tři ženy, které nám pomůžou ozvláštnit večer. Ta ženská energie by na chvíli na pódiu prostě měla být přítomná. A potom bude afterparty, kde bude hrát Eva Porating. Takže ti, co tam budou chtít s námi zůstat dál, budou moct. Budem si povídat a potkávat se.

Společně ve studiu a Honza Janečka za kytarou
Tagy Velká sedma
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festivalu Beseda u Bigbítu. Motto: "Nemusím...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist