Písně psané mačetou #10: Oheň, jenž spaluje tvou kůži

Jednoho dne mě oslovil historik Fercho Cuartas, můj kolumbijský kamarád a rodilý paisa, zda bych na půdě Antiocké univerzity neudělal přednášku o svém pohledu na svět magického realismu, a to prostřednictvím svých reportážních snímků a literárních povídek. Nabídku jsem dobrodružně přijal, aniž bych tušil, že na onu akci nepřijdou ani tak studenti, jako spíše univerzitní profesoři a medellínští intelektuálové.

Než jsem započal promítání snímků a vyprávění, zvedla se v početném publiku ruka jednoho z univerzitních profesorů. Dvoumetrový asketický sedmdesátník na mne pohlédl přísným zrakem a optal se nahlas: „Ve své knize se věnujete i Pablu Escobarovi? A co si o něm vy jakožto cizinec myslíte?“ Odpověděl jsem, že mne Kolumbie přitahuje magickým realismem a nikoliv tragickým příběhem chamtivého psychopata a cynického vraha. Nato se onen profesor usmál a řekl, že nyní už ví, že si mou přednášku může v klidu vyslechnout, aniž by musel předčasně opustit sál.

Zrovna v té době totiž začal být světově populární seriál Narcos, který onu nesmírně bolestivou kapitolu kolumbijských dějin pojal s určitým nadhledem, jenž události, v určitých momentech strašlivé, bohužel víceméně bagatelizuje či romantizuje. Dokonce i úvodní píseň, která vzešla z pera brazilského umělce Rodriga Amaranteho, pracuje spíše s magickým realismem než se skutečnou drsnou realitou, která od 70. do poloviny 90. let sužovala už tak těžce zkoušenou zemi.

Tuyo (Tvůj)

Jsem oheň, jenž spaluje tvou kůži,
jsem voda, která uhasí tvou žízeň.
Hrad, věž, to jsem já,
meč, který hlídá tok.

Ty jsi vzduchem, jenž dýchám,
a měsíčním svitem na moři.
Hrdlem, které toužím svlažit,
které se bojím utopit v lásce.

A jaké tužby mi splníš.
Říkáš mi: můj poklad, jen se na něj podívej!
A bude tvůj, a bude tvůj.

Osobitý text, který by se možná více hodil k zfilmovanému románu Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty nežli k seriálu o vrazích, kteří mají na svědomí životy mnoha lidí.