Písně psané mačetou #11: Střechy z lepenky
Osmnáct měsíců ze svého tříletého jihoamerického dobrodružství jsem strávil v kolumbijské divočině v horské vísce nedaleko nechvalně proslulého Medellínu. Coby bluesman jsem byl ohromen místními songy, jejichž texty by probraly z letargie i Oblomova. Rozhodl jsem se ty nejšťavnatější kousky přeložit a představit vám je v cyklu Písně psané mačetou.
Jednou z palčivých bolestí země magického realismu je chudoba. Silně to s vámi zacloumá, když se dozvíte, že ve vedlejším domečku zemřela žena na takovou banalitu, jako je zánět slepého střeva – jenom proto, že jí chyběl drobný obnos na autobus, kterým by se dopravila skrze džungli do dvacet kilometrů vzdáleného města, kde mají špitál s operačním sálem.
V sousedním Ekvádoru jsem na ulici spatřil na kost vyhublou indiánku, kterak bosa poklekla před božími muky, načež začala líbat nohy ukřižovaného Krista a nahlas mu děkovala za vše, co pro ni dělá. Ta paní evidentně neměla nic. Jediným jejím majetkem bylo roztrhané šatstvo na podvyživené postavě. Tehdy jsem si uvědomil, že vděčnost může mít mnoho podob, včetně svíravého pocitu srdce.
Není divu, že bída nenechává chladnými místní humanisty a intelektuály, kteří se snažili a dodnes snaží s buldočí urputností upozornit na ty, kteří – ač mohou něco proti chudobě konat – cynicky nedělají nic. Jedním z nejslavnějších protestních písničkářů byl venezuelský umělec Ali Primera, který složil jednu z nejpůsobivějších písní.
Střechy z lepenky
Jak smutné je slyšet,
když déšť dopadá
na střechy z lepenky.
Jak smutné je,
když lidé musí žít
v domečcích z lepenky.
Chlap jde domů z práce
kroky zmučenými
pod tíhou zoufalství.
Podívejte se na jeho utrpení!
Podívejte se, jak trpí!
Nahoře zanechal těhotnou ženu,
a dole ve městě se ztratil v jeho spleti.
Dnešek je stejný jako včera.
Tvůj život je bez zítřka,
déšť stále padá a přichází utrpení.
Kdy to skončí?
Kdy přijde naděje?
Děti země se stejnými jizvami.
Jak smutně děti žijí
v domečcích z lepenky.
Jak vesele si žijí
domácí mazlíčci
ve vilách bezohledných.
Nebudeš tomu věřit,
ale existují školy pro pejsky,
aby nekousali páníčkům noviny.
A zatím,
od oněch psů pokousaný chlap,
se snaží uživit svou rodinu.
Jak smutné je slyšet,
když déšť dopadá
na střechy z lepenky.
Jak daleko sahá naděje!
Jeden z nejslavnějších kolumbijských písničkářů byl roku 1985 zabit opilým řidičem, avšak jeho píseň bude navždy jedním z moderních žalmů jihoamerických intelektuálů a disidentů.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
