Písně psané mačetou #17: Držka od krve a prstík od inkoustu

Jednoho dne mě v dědině uštkl do oka škorpion schovaný v ručníku. Strach z uštknutí překonal strach z místního zdravotnictví, a tudíž jsem se vydal za vesnickým lékařem. Vše tehdy šťastně dopadlo a od té doby vidím na pravé oko jako ostříž. Avšak tehdy jsem se poprvé v zemi magického realismu setkal s neblahým fenoménem. Na chodbě na dřevěné lavici vesnického špitálu seděl soused, pěstitel třtiny. Bílý límeček měl od krve a prst na ruce od inkoustu. Prodělal zákrok, zaplatil za ošetření a jelikož se neuměl podepsat, stvrdil lékařský dokument otiskem ukazováku pravé ruky.

Honáci dobytka a farmáři se v Kolumbii drží toho, co můžeme nazvat zvykovým právem. Například, když se do rodiny zemědělce narodí prvorozený syn, může na vzdělání zapomenout, neboť se dílem osudu stává „třetím rodičem“, spoluvychovatelem sourozenců, kteří postupně přicházejí na svět. Každodenní dřina a povinnosti spojené s péčí o rodinu už od dětství mu nedávají velké šance absolvovat základní vzdělání.

Nicméně, aby byl svět alespoň trochu spravedlivým, dalším zvykovým právem je, že prvorozený má po dovršení osmnácti let věku nárok na část majetku rodičů. Tudíž se může postavit na vlastní nohy, aniž by byl zatížen investicemi. Jelikož je však analfabet, musí mít vždy při ruce někoho, kdo umí číst a psát. A o tom pojednává píseň z pera Joaquina Bedoye.

El Analfabeta

Moje láska mi napsala liebesbrief,
a jelikož neumím číst,
požádal jsem kamaráda Miguela,
aby mi jej přečetl.

Jakmile kámoš Miguel otevřel psaní,
poručil si dvojitého frťana,
aby se mu četlo líp.

To je velmi těžké, compadre,
co ti nyní řeknu.
Raději poruč celou láhev,
abys to dokázal unést.

Tak už mne nenapínej!
Chci to vědět!
Miguel na to:
Chci dalšího panáka!

Chci vědět, brácho,
co je na papíře!
Miguel na to:
Mám hlad
a kouřit se mi zachtělo.

Abys to, Migueli, měl snazší,
poručím ti dalšího prcka a jídlo!
Miguel na to:
Pláču Joaco, poruč mi džbánek a kuřátko!

Miguel už ji má jako z praku.
Znovu se podíval na dopis
a začíná brečet jako malé děcko.

Jak je to možný?
Ptá se nahlas sám sebe Miguel.
Joaco, to je tak strašný!
Půjč mi sto tisíc pesos
a objednej mi další flašku!

Tak už mne nenapínej!
Chci to vědět!
Miguel na to:
Chci pečený kuřátko a cigaretu!

Hombre, ten dopis je rozmazanej.
Hombre, ten dopis se nedá číst!
A tak dobrá, řeknu ti to, Joaco.
Ale musíš bejt statečnej,
protože tě to zabolí!
Já taky neumím číst!

Každý šestý farmář v Kolumbii má ukazovák od inkoustu. Když jsem jednoho z nich ptal, jak vnímá toto úskalí, odpověděl: „Nebyl bych o víc šťastnější, než jsem. A víš, proč, parsero? Protože Bůh a jeho zázraky jsou pro všechny bez rozdílu.“