Písně psané mačetou #18: Strach je tvůj nepřítel
Osmnáct měsíců ze svého tříletého jihoamerického dobrodružství jsem strávil v kolumbijské divočině v horské vísce nedaleko nechvalně proslulého Medellínu. Coby bluesman jsem byl ohromen místními songy, jejichž texty by probraly z letargie i Oblomova. Rozhodl jsem se ty nejšťavnatější kousky přeložit a představit vám je v cyklu Písně psané mačetou.
Strach, neboli hrůza, se španělsky řekne „miedo“. „Miedo“ je něco, co si můžete v Kolumbii dovolit jenom jednou, protože učiníte chybu natolik velikou, že vás může stát život nebo poslední zbytky zdravého rozumu.
Když mě na vesnici rozbolely zuby takovým způsobem, že zoufalství z bolesti potlačilo obavy z návštěvy zubaře, zašel jsem za místním trhačem stoliček a ranhojičem proražených plomb. Čtyřicátník v řeznické zástěře a s úsměvem opilého funebráka mne usadil na rozhrkanou židli a do otevřené pusy mi posvítil lampou vystřiženou jako z kabinetu doktora Caligariho. „Hijueputa, no me gusta eso!“ Při tomto expresivním povzdechnutí, že na tom moje držka není nejlépe, jsem si bezděčně vzpomenul na maratonce Dustina Hoffmana.
Po rozvrtání bolavé stoličky na mne felčar pohlédnul lítostivým zrakem a navrhnul, že mi zub stižený hlubokým kazem zachrání, ale že si předtím musím cvaknout domácí třtinové pálenky, kterou dostal pro podobné případy od svého bratrance z Medellínu. Vytáhl flašku ze skříňky označené červeným křížkem s nápisem „En caso de emergencia“ („První pomoc“) a nalil mi štamprli, kterou jsem do sebe hodil a zakuckal se – ač jsem Ostravák jako poleno a rum mám v žilách místo krve.
„A nyní, parsero, mi podrž zapalovač,“ vrazil mi doktor do ruky starý zipák, který už toho hodně zažil. Pravou rukou popadl z dřevěného stolečku kovový drát a nad zapalovačem jej rozpálil doběla: „Otevři pořádně ústa a ani se nehni, nebo ti místo zubu propálím tvář!“ Potlačil jsem strach a díval se na to, jak mi doběla rozžhavený drát strká do úst a následně mi jím vypaluje nemocný zub. Celý postup zopakoval ještě dvakrát, načež se z mrtvé stoličky vyvalily saze a já si připadal jako kominický učeň, který spadl do komínu. Strach a hrůza je nepřítel, kterého porazíte jenom tak, že se na něj vykašlete. A o tom je také následující skladba, jejímž autorem je Joaquin Bedoya.
Ach, jaká hrůza
„Kdo si se mnou zahrává,
ten je ztracen, přísahám.
Než stačí kohout zakokrhat,
tak ho nakopu do...
Ach, jaká hrůza!
Pokud si myslí, že jen pouštím hrůzu,
ať jdou se mnou ven,
aby viděli, jaký macho jsem,
že se mi netřesou...
Ach, jaká hrůza!
Narodil jsem se na jihozápadě v Jerichu
Proto mi říkají hezoun.
Nosím si s sebou i starýho satanáše,
chystal se mě odnést za to, že chlastám,
tak jsem ho poslal do...
Ach, jaká hrůza!
Když mě ženská podvede, nemám slitování,
hledám ho na zemi i na moři,
abych mu vyrval...
Ach, jaká hrůza!
Ženská, která mě miluje,
musí být taková, jak se mi to líbí,
tmavá a pěkně chlupatá na...
Ach, jaká hrůza!
A když ji vezmu tancovat,
bude pro mě něžně tančit
a nebude se upejpat, když jí sáhnu na...
Ach, jaká hrůza!
Narodil jsem se na jihozápadě v Jerichu
Proto mi říkají hezoun.“
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
