Písně psané mačetou #25: Ústa zapečetěná visacím zámkem

Seriál Písně psané mačetou dospěl ke svému závěrečnému dílu. Přemýšlel jsem, kterou poslední skladbu vybrat coby memento celého seriálu. Skladbu veselou a optimistickou? Píseň smutnou s nešťastným koncem? Nebo snad zhudebněné verše nevzdávající se naděje?

Zvolil jsem si nakonec třetí formu. A proč? Protože nic není pro zemi magického realismu příznačnější než naděje. Kolumbie je zmítána násilím ozbrojených guerill, organizovaného zločinu, bezohledných velkopodnikatelů nebo teroru ze strany státu více než sedmdesát let. Každý den, každičký okamžik může být jakýkoliv člověk od pasáčka krav až po prezidenta republiky vystaven palčivé otázce, na kterou stranu se postaví. Zda zvolí stranu zla s pocitem, že ochrání sebe a své blízké před pomstou, nebo se postaví na stranu dobra s vědomím, že riziko krvavé odplaty za odvahu říci zlu rázné „ne“ je obrovské.

Jenom za minulý rok bylo v Kolumbii zavražděno z různých pohnutek více než sto osmdesát bojovníků za lidská práva včetně jednadvaceti žen. Neuplyne jediný večer, aby v televizním zpravodajství nezazněla informace o obrovském lidském neštěstí vycházejícím z cynické a nelidské pomsty. Avšak kde je hodně zla, tam je i mnoho dobra v podobě nevzdávající se naděje a nezničitelného lidství odvážných.

Prožil jsem v Kolumbii dvacet měsíců. Za tu dobu jsem potkal mnoho jedinců, z nichž každý byl svébytnou bytostí bez ohledu na to, zda to byl univerzitní profesor historie, který o víkendech zadarmo učil děti prostitutek a alkoholiků, či napravený vrah, který uvěřil v Krista a začal se živit poctivou prací. Nebo válečná vdova, která vychovala osmnáct dětí, psycholožka, která pracovala s oběťmi občanské války, nebo šéf zlodějského gangu, který mi podal ruku a omluvil se mi za to, že mě jeho děti okradly. Všichni, které jsem v Kolumbii měl tu čest poznat, mi dali poznání, že naděje a odpuštění jdou ruku v ruce jako růže s trny.

Posledními verši seriálu bude skladba, kterou proslavil jeden z nejvýraznějších zpěváků kolumbijské salsy Joe Arroyo.

Válka zamlklých

„Zpráva se rychle šíří, co to bude?
Válka zamlklých je připravená!
Celý svět si je vědom,
že bratr zabíjí bratra bez rozdílu.

V městě i horách se nalézají nepřátelé,
Pod modrým obzorem je již mnoho mrtvých.
Válka zabíjí bratra, chceme mír!

Během květnové noci,
v milovaném Medellínu
vybuchlo osm bomb.
Došlo k obří pohromě,
když boj skončil a mnoho životů vyhaslo.
Proudy lidských slz se řinou ulicí.
V boji jsem byl zajat a také odveden.

Válka zamlklých.
Ach, jaká škoda, lidé!
Všichni jsme ve válce!
Jak ostudné!
Už nemohu jít!

Ach, jaká škoda, lidé!
Všichni jsme ve válce!
Jak ostudné!
Už nemohu jít!

Zavřete dveře a mlčte,
Má cesta voní kouřem,
Je bezpečné cestovat za bílého dne,
Město žije bezmocně, všechno končí.
Ústa jsou zavřena
a zapečetěna visacím zámkem hrůzy.
Válka zamlklých.

Zavřete dveře pro toho, jenž se vrátí,
zavřete dveře, abyste zůstali v klidu.
Dveře jsou utěsněné, byť by nikdo nic neuslyšel.
Válka zamlklých, ale nikdo není mimo,
válka zamlklých, musíte být opatrní!

Válka zamlklých, jazyky svázané provazy teroru,
válka zamlklých, nechte mě být, nic nevím!
Válka zamlklých, svět se otřásl!“

Slavná píseň legendárního zpěváka je drsná jako pilník na mříž, ale také plná naděje, neboť kde je dobro, tam zlu nezbývá než trucovat. Kolumbie je učebnicí odpuštění a nevzdávání se.

A tím seriál končí. Děkuji vám za přízeň. S úctou autor.