Písně psané mačetou #5: Pedro Navaja
Osmnáct měsíců ze svého tříletého jihoamerického dobrodružství jsem strávil v kolumbijské divočině v horské vísce nedaleko nechvalně proslulého Medelínu. Coby bluesman jsem byl ohromen místními songy, jejichž texty by probraly z letargie i Oblomova. Rozhodl jsem se ty nejšťavnatější kousky přeložit a představit vám je v cyklu Písně psané mačetou. V dnešním díle si představíme píseň Pedro Navaja, ve které její autor Ruben Bladez, génius zhudebněné naléhavosti, protnul magický realismus neúprosnou lyričností.
Jednoho tropického rána jsem se na farmě, kterou jsme si v Kolumbii pronajali, šel jako obvykle vyčůrat na banánovník, když tu na mně mířilo pět pušek. Nevěděl jsem v tu chvíli, kterou rukou si mám držet „nádobíčko“, a kterou rukou se mám vzdávat. Ten škodolibý smích profesionálních soldados nezapomenu nikdy: „Tranquílo parsero! No pasa nada! Jenom ti zkontrolujeme farmu a pozemek kvůli banditům, co minulý týden přepadli starostu a rozstříleli mu auto.“
A tak jsem přišel do kontaktu s jedním z neblahých fenoménů latinské Ameriky, a tím jsou loupežná ozbrojená přepadení. Některé kriminální kousky drsných výtečníků se staly natolik proslulými, že mistři salsy o nich napsali písně nikoliv nepodobné našim kramářským odrhovačkám ze středověku. Jednou z takových je legendární hitovka z dílny kultovního zpěváka salsy Rubena Bladese.
Pedro Navaja
Na rohu staré čtvrti jsem jej zahlédl, jak šel kolem
tanečním krokem krasavce.
Ruce má vždy schované v pršiplášti,
aby nikdo neviděl dýku, jíž svírá.
Nosí veliký klobouk s poloviční krempou
a pohodlné střevíce na nohách pro každej případ.
Tmavé brýle jistí, že mu nikdo nevidí do očí,
a má zlatý zub, jenž se blýská, když se zasměje.
Tři bloky od něj kráčí žena,
svou trasu jde již po páté.
V putyce dá si panáka, aby zapomněla,
že v tento nudný den neměla žádného zákazníka.
Ulicí krokem jede fáro bez majáku,
ale každej ví, že je to policejní kára.
Pedro Navaja má stále ruce v pršiplášti.
Podívejte, jak se mu zlatý zub blýská.
Při chůzi nervozně těká očima ze strany na stranu,
není duše na vyprázdněné ulici.
Když najednou z putyky vyjde žena,
Pedro Navaja zatne ruku v pěst.
Rozhlédne se po ulici a nikoho nespatří,
Ve spěchu tiše přechází na protější chodník.
Naproti němu jde ona žena,
naštvaná, že kšefty se dnes nehejbou.
Kdž prochází kolem chlapa v pršiplášti, tasí revolver,
osmatřicítku speciál tak malou, že by se vešla i do šrajtofle.
Osvobozena od všeho zlého se rozhodne tasit,
avšak Pedro Navaja již pevně svírá svou dýku.
Zlatý zub ozářil celou ulici a všechno šlo tak hladce.
Zatímco se Pedro usmívá, dýkou bodá do ženy,
když tu se ozve výstřel jako z děla
a těla obou padají na chodník.
Ruka smrtelně zraněné ženy stále svírá revolver,
který jako by chtěl říct:
„Já to tušil, že dnes není můj den.
Ty, Pedro Navajo, jsi horší, než bych si pomyslil.“
Lidé věřte mi, že
ač vše se seběhlo hlučně,
nikdo na ulici nevyšel.
Žádní svědci, žádné otázky, žádný pláč.
O mrtvé jen opilec zakopl,
sebral revolver, dýku, drobáky
a ve spěchu odcházeje,
sám pro sebe si mumlá:
„Život ti uchystá překvapení
a překvapení ti život změní!“
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
