Písně psané mačetou #6: Zpívej, nebo ti ustřelím palici!

Byl silvestr roku 1981 a do neblaze proslulého Medellínu přijel se svými spoluhráči muzikanty Hector Lavoe, tehdy nejslavnější zpěvák salsy, kterého bychom mohli s klidem a bez jakéhokoliv přehánění označit za tehdejšího nekorunovaného krále hudby hispánského světa. Pablo Escobar pořádal mejdan – a když party, tak luxusní! Narkobaron, který vydělával miliony dolarů denně, si mohl dovolit zaplatit jednoho z nejdražších umělců s celým ansámblem.

Mělo to ale jeden háček. Pablo Escobar byl nevyzpytatelný maniak, který se často dokázal z přátelské euforie v mžiku dostat do víru temného násilí, chorobné sebestřednosti a zničující bezohlednosti. A tak z původně dojednaného tříhodinového vystoupení Hectora Lavoa bylo nakonec sedmihodinové martyrium, kdy nejznámnější portorikánec musel zpívat neustále dokola svůj neslavnější hit El cantante (v překladu Zpěvák).

Když kultovní píseň měl na vybízení Escobara zapívat už podesáté za sebou, udělal něco, co Escobar nepromíjel. Řekl hlasitě: „Ne!“ a poslal jej do někam. Nato ruka nejkrutějšího narkoteroristy vytasila pistoli a neštastný Lavoe šokovaně zíral do ústí hlavně. Po dramaticky vypjaté situaci se opilý Escobar na chvíli uklidnil, nařídil svým gorilám svléknout celou kapelu včetně zpěváka do slipů a zavřít je na toaletu, kde měli být drženi tak dlouho, dokud nepřijdou takzvaně k rozumu.

Lavoe na záchodě posbíral zbytky odvahy, rozbil ventilační okénko a pomohl posléze všem muzikantům k útěku z Escobarova mejdanu, který se takto nebezpečně zvrtl. Šokovaný taxikář dávno po půlnoci zastavil skupince polonahých nešťastníků nedaleko medellínské luxusní čtvrti Poblado a až poté, co mu Lavoe zazpíval svůj hit, mu uvěřil a odvezl jej i s jeho hudebníky do bezpečí. Na druhý den Escobar vystřízlivěl, uvědomil si možný mezinárodní skandál a poslal Lavoemu po svých zabijácích tučnou odměnu včetně držhubného a kufry s novým oblečením.

Od té doby se Lavoe Medellínu vyhýbal na sto mil daleko a raději brázdil pódia v domovských Spojených státech, kde paradoxně zesnul ve stejném roce 1993 jako Pablo Escobar. Narozdíl od medellínského kmotra však nezemřel v přestřelce s policí, ale na AIDS. Bylo mu pouhých sedmačtyřicet let.

El cantante

„Jsem zpěvákem,
jehož si lidé přišli poslechnout.
To nejlepší z jeho repertoáru.
Připijím vám!

Zpívám o životě,
o smíchu a smutku,
o strastech
a dobrých věcech.
Přišli se pobavit,
zaplatili u dveří.

Není čas smutnit,
Vejděte, začíná se.
Vždy mě zastaví na chodníku,
kibicové, jenž otravují:
'Hej, Hectore, v kolik jsi včera skončil
a kolik si měl žen na večírku?'

A nikdo se mě neptá, zda netrpím,
či nepláču a zda mám soucit.
To se mě velmi dotýká.
Jsem zkrátka zpěvák,
jehož profesí je zpívat.

Publikum si zaplatilo,
aby mě slyšelo.

Jsem zpěvák,
jsem všude známý.
Ale když show skončí,
jsem jenom obyčejný člověk.

Pokračuji v životě svém
o smíchu a smutku,
o strastech
a dobrých věcech.

Jsem zpěvák,
jehož úkolem je zpívat
a těm, kteří mně následují,
připíjím svou písní.

Dnes jsem byl lepší než včera,
jen si mě, kritici, postavte do latě.
Pokud mě nemilujete, tak neplačte
až jednou umřu.

Zpívám ti o životě,
zapomeň na své strasti a bolesti.
Tancuj, jestli chceš tančit
a zpívej, pokud chceš zpívat. Mami!

Já jsem zpěvák, oslavujme,
nechci totiž smutnit,
protože musím zpívat.

Zpívání není snadné,
jak si někteří myslí.
Život mi dal vše.
Zklamání i iluze.
Zdravím své protivníky
Zasloužíte si také pocty!

Rozechvívám svět, nutím lidi tančit.
Zpěvem zapomínám na své strasti.
Poslouchejte dobře toho bejka,
v jeho slovech je vše!“

Tato nejslavnější píseň v rytmu salsy z roku 1978 svého autora přežila a dodnes je jednou z kultovních perel Latinské Ameriky.