Písně psané mačetou #9: Nekopejte mi hrob!
Osmnáct měsíců ze svého tříletého jihoamerického dobrodružství jsem strávil v kolumbijské divočině v horské vísce nedaleko nechvalně proslulého Medellínu. Coby bluesman jsem byl ohromen místními songy, jejichž texty by probraly z letargie i Oblomova. Rozhodl jsem se ty nejšťavnatější kousky přeložit a představit vám je v cyklu Písně psané mačetou.
Smrt se v Kolumbii prožívá jiným způsobem než u nás. Tam si na parte nebožtíka či nebožky nepřečtete onu větu, že na přání zesnulého proběhlo poslední rozloučení bez obřadu. To není možné. V silně katolické zemi se věří na život nadpozemský. Všudypřítomný magický realismus navíc onu smutnou událost ještě okoření o lyrický sentiment. Když umřete, vystaví vás v rakvi na ulici, kde může každý odklopit část víka nad vašim obličejem a říci vám do vyhaslých očí něco na rozlučku – třeba že už vám ty prachy, co mu dlužíte odpustil. Nebo vás požádá o odpuštění za to, že vám ukradl z políčka nějakou tu kukuřici.
Tento rok uplyne osmdesát let od tragikomické události. Tehdy už byl Abel Antonio Villa, vynikající a známý muzikant a skladatel unikátního hudebního stylu vallenato, považován pět nocí za zemřelého. Tím, kdo byl však během bankovního přepadení zavražděn, byl jen jeho jmenovec. Domnělý nebožtík Villa se tehdy onu pátou noc vrátil domů namol opilý coby čerstvý civil po absolvování vojenské služby. Poté, co jej šokovaní sousedé spatřili živého, se rozhodl až do konce života chodit v bílém a na počest oné události složil píseň, jež se stala kultovní a jíž v Kolumbii nahráli na svá alba snad všichni slavní muzikanti včetně v současnosti nejrespektovanějšího představitele vallenata Alfréda Gutiérreze.
La Muerte De Abel Antonio
„Ach, smrt Abela Antonia,
V mé zemi to kluci prožívali.
Uplynulo pět nocí, než mě probudili,
z devítí nocí mi dluží čtyři!
Chudinka moje máma,
kvůli mé smrti tolik trpěla!
Abel Antonio není mrtev,
umře až jej Bůh bude potřebovat.
Abele Antonio, neplač,
to se lidem stává.
Nezačínej plakat,
to se stane, když se vydáš na špacír!
Ach, jaký žalostný případ se mi stal,
chtěl bych říci: „Jen aby se to nestalo dalšímu!“
Slyšte, co se stalo, už skončilo.
Buď smrt vyhraje mne a nebo já vyhraju ji.
Ta smrt, která mě trápí,
abych já – černoch – zemřel?
Nekopejte mi hrob,
protože já žiju a jsem z toho venku!
S pochybami jsem truchlil nad svou smrtí,
a se mnou celá rodina.
Abel Antonio se vrátil za pět dní,
vrátil se, by otevřel svůj hrob.“
Žánr vallenato, kterému místní intelektuálové přezdívají „naše blues“, není jenom hudebním stylem sám o sobě, je to přímý odraz života a magického realismu v Kolumbii. Tak jej vnímal i spisovatel a nobelista Gabriel Garcia Márquez, jenž i že songů vallenata čerpal inspiraci pro své magické příběhy.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
