Písničkařit, nebo kapelnit?
Ahoj světe, tady další zapráskanej písničkář. Už pátým rokem křižuju Českou republiku a vymetám všemožné kluby, hospody, kavárny i festiválky. Vlakem, busem nebo stopem, jedno je vždycky stejný – sám. Osamělý písničkář ve světě osamělých písničkářů, novodobý Michael Night s krosnou, kytarou a akordeonem, jen bez prachů na vlastního KITTa.
Cesty už nejsou tak zábavný jako kdys s kapelou, kdy jsme jezdili károu zaskládaní aparaturou, s virblem na klíně a stojanem na činel v uchu, přesto však spolu a veselí. Takhle x hodin nemluvně sedíte ve vlaku, lehce vykydáváte, přijedete na akci a bum – bav publikum!
Najít muzikanty s hudbou na stejném levelu prioritního žebříčku je totiž celkem řehole. Ten má rodinu, druhej tráví celý dny v práci, třetí bere muziku jen jako koníčka a čtvrtej vlastně ty vaše kraviny vůbec hrát nechce.
Pokud máte štěstí a nenarodíte se jako basák či bubeník, můžete vždycky hrát aspoň sami s kytarou – můj případ. Sólo na saxofon nahradim pískáním na hubu, bicí mohutným dupáním do dřevěný podlahy. Ale jo, už si na to celkem zvykám. Má to přece i svoje výhody. Nemusíš s nikým horko těžko kloubit termíny zkoušek a koncertů, hodinu na koncertě zvučit, řešit, zda po akci zůstat ve městě nebo jet v noci naplech domů přes půl republiky. Když už semtam někde dostaneš honorář, který stačí na víc než pokrytí cestovních nákladů, nemusíš se s nikým dělit, což v hodně naivním jedinci občas může i vyvolat představu, že by toto snažení snad do budoucna mohlo být i finančně udržitelné.
K tomu přijedu semtam do města o něco dřív, na ulici vytáhnu klobouk, hodinku brnknu, rozezpívám se, z kusu kartonu si vyrobim billboard a trochu zpromuju večerní akci, nalákám pár kolemjdoucích dušiček a ještě vydělám na outratu na baru (ve které taky často končí honorář z koncertu, což onu finanční udržitelnost zase trošku popírá, ale pššššt).
Obecně je muzika supr jáma na peníze. Utrácím za struny, trsátka, kabely, rozbitý ladičky, ztracený kapodastry, mikrofony, stojany nebo servis nástrojů, když chci dopřát kejtře nebo harmošce ozdravný pobyt. Aby toho nebylo málo, v současnosti cpu prachy do nahrávání nových singlů, k nimž jsem se rozhodl pokaždé natočit klip, protože, jak známo – písnička s pohyblivýma vobrázkama má několikanásobně vyšší pravděpodobnost zaujmout případného posluchače. Samozřejmě nejni rozpočet na nějakou závratně profi filmařskou produkci, ale pár nadšenců s trochu kvalitní kamerou člověk při troše hledání najde a můžou tak vznikat pěkný DIY kousky. Přesně takhle se mi narodil první klip Šťastní a veselí, který jsme v mraze, dešti i kroupách točili v únoru v brněnských ulicích s Janem Hubáčkem a Petrem Kačírkem ze studia Gnomon.
Aktuálně vydaný klip k další písničce Pojď, vylezeme na střechu jsme pak nedávno natočili na jedné krásné pražské střeše za spolupráce studentů audiovizuálního umění Terezy Nesládkové, Zdenky Sýkorové a Jardy Fikra. Je skvělej pocit pak sledovat reakce lidí na konkrétní písničku, která kdyby byla vydána v rámci klasického alba s cca dvanácti songy, bez videa, třeba zapadne bez většího povšimnutí. Takhle si písnička může užít svoji chvilku slávy a já můžu vytěžit její potenciál na maximum.
No a tak si jako Sisyfos valím ten svůj písničkářskej balvan dál, jednou nohou na ulici, druhou v hospodě a sním si, že to všechno snad k něčemu je...
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
