Pixies stárnou s noblesou
Průkopníci moderního alternativního rocku Pixies ani na osmé řadové desce nepodléhají trendům a ve své znovu sjednocené sestavě leští pozlátko devadesátek. Album Doggerel zachycuje podmanivou jízdu chytlavých basových linek a vokálních melodií, obalenou do špinavých náznaků grunge.
Kdo by čekal, že Pixies pojedou v experimentální linii svých prvních alb, v nichž se zuřivě ponořili do rock'n'rollové avantgardy, sci-fi vizí a hřímavých riffů, které nepostrádaly notnou dávku špíny za nehty, bude mírně zklamán. Navzdory personálním změnám zůstává kapela věrná své magii a vlastní vznešenosti, přestože v krystalicky čistých písních ona revolučnost již tak patrná není. Pixies se zaměřili na to, co jim jde nejlépe – na čiré a nefalšované muzicírování.
Akordové posloupnosti a vokální chameleonství frontmana Blacka Francise spolu s bublající basou Paze Lenchantina budou navždy poznávacím znamením Pixies. Otvírák Nomatterday se nese přesně v takovém duchu. Ostrá rétorika a kytarová práce se každým taktem zintenzivňují, skladba omámí šlapající rytmika i změnou tempa do gotického punk rocku.
Jak se deska posouvá dopředu, odkrývá další a další odkazy na vlastní minulost Pixies. Smutný grunge srší z následujícího tracku Vault of Heaven nebo z Dregs of the Wine; ležérní a znuděný vokál pokaždé vystřelí do nakažlivého refrénu s bujarou nástrojovou palbou v pozadí.
Že jsou Pixies už rockovou legendou, potvrzují i ve skladbách Pagan Man, Thunder & Lightning či Haunted House. Z depresivně špinavých modulací tu najednou zazáří Francisův vokál jako zapomenutý bizarní diamant, který robustně útočí i na hardrockové rádiové vlny. Kult Pixies tu hučí a vrčí svoje příběhy obalené v mytologizované každodenní bolesti a lásce, v níž to emocemi jen hýří.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Pixies nahradili svou mladistvou rebelii sofistikovanějšími výlety do dalších žánrů. Nebojí se do svých hudebních jazykolamů zakomponovat folk rock, fuzz rock, surf pop či indie noir, přitom si stále zachovávají svůj styl a charisma. Základem je ale nakonec staré dobré blues, které rozehrává svoje arpeggia prostých durových a mollových akordů.
Kytarista Joey Santiago si rád hraje se zpětnou vazbou, do své hráčské poetiky zahrnuje zpěvnost George Harrisona i výstřední školu Jimiho Hendrixe. Opakující se powerchordy (často G5-D5-B5-C5) s bublající basovou linkou jdou pak ve svém sdělení dál, ke kořenům alternativního rocku.
Pixies – Doggerel
Pixies Recordings, 42:10
80 %
Alternativní rock
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
