Po Brexitu jsou v sázce talenty i osud hudebního impéria

Už více než pět měsíců Británie není členem Evropské unie. A přes opakovaná ujištění, že je britská vláda osvobodí od cestovních víz, tamní hudebnice, hudebníci a technický personál stále neví, s čím mohou počítat. Zuří už i Elton John.

Otevřely se školky a z nástěnek, které předtím zamořil Covid, ho vytlačují oznámení o vších. Zase se smí pořádat středně velké koncerty, zato festivaly pro desítky tisíc lidí pořád stojí. A zatím se za kanálem zas a znovu řeší Brexit. Svět se zdánlivě vrací do vyjetých kolejích.

Za lockdownu bylo celkem bezpředmětné řešit letenky a víza. Teď ale ostrovní hudebnice a hudebníci, kteří ještě nezměnili obor, můžou finančně vykrvácet dřív, než nějakou kariéru budou mít. Upozornili na to řečníci na poslaneckém výboru pro digitalizaci, kulturu, média a sport, mezi nimi Elton John.

„Turné s povoleními a vízem zdarma nejsou důležitá pro mě a umělce, kteří zaplní haly a stadiony. Nejzávažnější je dopad na budoucí generaci hudebníků a začínajících umělců, jejichž kariéry se kvůli téhle nesnesitelné hře na svalování viny zastaví dříve, než vůbec začnou.“

Zní to jako zpráva z jiného světa, a taky je. Jestliže v tuzemsku je sen hrát na plný úvazek, v Británii se očekává, že hrajete jedině naplno a chcete uspět. Jak před časem uvedl Daniel Černý z kapely Veena: „Když jsem byl v Česku, měl jsem zkušenost, že po zkoušce si dáte jointa a jdete na pivko. V Londýně to bylo: hele, máme dvě hodiny ve studiu, musíme nacvičit ten set, protože zítra hrajeme, a pak běžím na další zkoušku.“

Pravděpodobnost, že se celkově psychicky zhroutíte, než se v ČR prosadíte, se limitně blíží nule. Na druhou stranu můžeme britské scéně jen závidět její vydírací potenciál. Velká Británie platí za kulturní velmoc. Celý svět se k ní upíná, kdykoliv se na ostrovech objeví nový trend. Vědí to ansámbly s úctyhodnou tradicí i kapely, které studují; všichni na sobě a své prezentaci tvrdě dřou, konkurují si a podle potřeby šplhají nahoru po cizích zádech. Ví to také britská vláda, ale jen když občas přeživší vítěze podobných krysích závodů nechává vystavit ve výkladní skříni její kulturní politiky. Skutečná podpora hudby ale stávající konzervativní vládě nic neříká. Nepochodil ani agent Craig Stanley s jednoduchými kupeckými počty:

„Američtí umělci si podle něj při cestách do Británie najímají až v 90 procentech případů místní vybavení a pomocný personál, který pak poskytuje zázemí pro hudebníky i v evropské sedmadvacítce. Pokud jim budou víza komplikovat vystupování, mohli by své koncerty přesunout do jiných zemí, které mají vstřícnější vízovou politiku.”

Premiér Boris Johnson po více než pěti měsících čekání, jestli jeho kabinet hudbu osvobodí od cestovních víz a související byrokracie, ještě přilil olej do ohně. Řekl, že pořád se dá vycestovat do Lichtenštejnska. Není divu, že až 42 % lidí kolem hudby vážně zvažuje, že se přestěhují na kontinentální Evropu a že před katastrofou varuje i jindy tak sebestředný Elton. Brexit by mohl otevřít dveře na globální scénu i jiné hudbě, o něčem takovém ale může uvažovat jedině bezcitný machiavellista.

Britská hudba toto do nebe volající ignorantství zřejmě přestojí, je však otázkou kde a v jakém bude stavu. V sázce ale není jenom osud hudebního impéria. V nezáviděníhodné situaci je předně nervní, provokativní, zkrátka výborná hudba hnutí New Weird Britain (Fat White Family, Gazelle Twin, Idles, Squid nebo Sleaford Mods), která je vůči Johnsonově vládě kritická. A ostrovní hudební infrastrukturu využívá doslova celý svět, včetně zmáhající se česko-romské rapové komunity, která na ostrovech zdomácněla. Na takovéto souvislosti by se mělo myslet především.