Pod kapotou #1: detaily, kterými Telecaster předběhl dobu

Než se zrodilo jméno Telecaster, ušel Leo Fender velký kus cesty, která byla opředená léty inovací, nápadů a také nezdarů. Fender byl podnikavý a neuvěřitelně pracovitý člověk. Od oprav rádií se dostal až k vývoji elektrických kytar.

Vize Leo Fendera

Zajímavý je jeho pohled na samotné kytary, který se od jiných vývojářů značně liší. Rozdíl byl v tom, že Leo Fender neuměl hrát na kytaru. Tím se mu otevřely možnosti, jak na kytaru nahlížet z pohledu vývojáře a opraváře. Obklopil se schopnými lidmi, a hlavně při vývoji dbal na to, aby byla kytara co nejvíce přizpůsobená potřebám kytaristů a moderní době. Hledal nové způsoby konstrukce a zvuku a nebál se v myšlení vyjít ze zajetých kolejí.

Další důležitá myšlenka se týkala oprav rozbitých kytar. Leo si uvědomoval, že ne mnoho kytaristů vlastní víc jak jednu kytaru. Uvědomoval si také, že z hlediska konstrukce není jednoduché stávající kytary opravovat například po pádech. Zlomené krky, které jsou k tělu lepené, se neopravují tak jednoduše, jak to na první pohled vypadá. Je třeba mnoho zkušeností, přesnosti a kvalitního nářadí. A to stojí peníze. S čím tedy Fender přišel, aby změnil kytarový svět k lepšímu? S konstrukcí kytary, kterou dnes známe pod názvem Telecaster.

Konstrukční výhody Telecasteru

Telecaster je kytara složená z desítek různých součástí, které jsou snadno manuálně vyměnitelné a nahraditelné. To je jedna z jeho předností a konkurenčních výhod, z nichž Leo Fender těžil. Protože koukal na vývoj kytary z pohledu opraváře i z pohledu trhu, tedy kytaristů, mohla světlo světa spatřit kytara, kterou lze rychle, snadno a levně vyrobit i opravit.

Pokud se po pádu kytary poškodil krk, dal se buď opravit, nebo vyměnit. Druhá možnost byla dosud nevídaná. Krk Telecasteru byl k tělu přišroubovaný čtyřmi dlouhými vruty, které stačilo vyšroubovat a krk sundat. V případě nového nebo opraveného krku byla instalace k tělu stejně jednoduchá. Krk se zasadí do kapsy těla, přišroubuje se a je hotovo. Na opravu poškozené kytary proto její vlastník nečekal nijak dlouho. S vyměněným krkem byla kytara opět jako nová. Při poškození těla kytary je postup vlastně stejný – tělo se může vyměnit za nové a tím oprava končí.

Leo Fender samozřejmě myslel i na elektroniku, jejímž inovacím a opravám se už předtím coby opravář rádií věnoval. Tyto zkušenosti teď využil, a proto při problému s elektronikou u Telecasteru není nic jednoduššího, než odšroubovat její kryt a začít opravovat. Potenciometry, samice jack, přepínač snímačů, spojovací drátky a snímače – to všechno je po odšroubování několika šroubků přehledné a snadno dostupné.

Abych tedy shrnul konstrukční stránku Telecasteru, Leo Fender využil své schopnosti a zkušenosti opraváře a vývojáře a vymyslel dostupnou, pohodlnou a snadno opravitelnou elektrickou kytaru, která se v roce 1950 (ještě tehdy pod jiným názvem) chystala změnit kytarový svět.

Elektronika a snímače

Leo Fender si uvědomoval značný potenciál snímačů elektrických kytar. Uvědomoval si i jejich nedostatky, a proto se snažil elektroniku a konstrukcí kytary vymyslet tak, aby vše fungovalo a bylo plně použitelné při koncertech.

Při vývoji snímačů se jako problém u prvních elektrických kytar ukazovala zpětná vazba. Většina elektrických kytar byla do té doby vyráběna s dutým tělem. Leo Fender zkonstruoval kytaru s plným tělem. Další detail, který Fender potřeboval vyřešit, byla hlasitost kytar. Kytarista potřebuje být při hraní slyšet. Při vysokém volume ovšem nastávaly problémy se šumem a zpětnou vazbou nebo s nekvalitním zvukem.

Kombinace plného těla (u prvních modelů bylo z borovice a následně buďto z olše, nebo z jasanu), a promyšlené elektroniky, která si hrála i s detaily (kovové krytky krkových snímačů, tzv. popelníky přes kobylkový snímač nebo různé způsoby zapojení snímačů) přinesla zamýšlený úspěch.

Snímače nebyly ukotvené napevno, jejich vzdálenost od strun si mohl kytarista měnit podle potřeby. Stačil k tomu obyčejný šroubovák. Čím blíže je snímač strunám, tím je výstup silnější, ale zároveň se mohou ztrácet jemné zvukové detaily. Snímač nastavený dále od strun naopak poskytuje jemnější zvuk s konkrétnějšími detaily, ale zároveň ubývá hlasitosti a basů. Kytaristům se tak naskytlo obrovské množství zvukových možností.

Nezdar konstrukce krku u prvních modelů a jeho řešení

V počátcích vývoje Telecasteru se Fender setkal s prvním větším konstrukčním nezdarem, který ale následně efektivně vyřešil. Na prvních modelech chyběla výztuha krku. Samotný krk byl sice konstruovaný správně a nevykazoval žádné vady, ovšem po naladění, kdy se enormně změní tah strun (dosahuje až několik desítek kilogramů, navíc při běžném ladění mají struny jiný tah než při podladění například o jeden tón), se krky bez chybějící výztuhy prohýbaly a stávaly se nehratelnými. K prvním zákazníkům bylo odesláno přibližně padesát těchto kytar, které se ale začaly brzy vracet zpět do Fenderu.

Fender musel rychle reagovat a přijít s nějakým řešením, protože kytary bez vyztuženého krku neměly žádnou šanci na úspěch. Do útrob krku byla tedy instalována ocelová nastavitelná výztuha. Ta slouží jednak jako konstrukční prvek, aby se krk v důsledku tahu strun nekřivil a nedeformoval, a také se používá pro přesné nastavení průhybu celého krku, který tak lépe reflektuje potřeby konkrétního kytaristy. Každému vyhovuje jiné nastavení. Tím, že si každý svojí kytaru mohl jemně nastavit podle vlastních požadavků, se tyto kytary stávaly ještě žádanějšími. A Leo Fender získal pověst kytarového konstruktéra, kterému záleží i na tom, jak se lidem na jeho nástroje hraje. Mimochodem, oněch padesát vadných kusů bez vyztuženého krku se později stalo velmi cennými pro sběratele.

Fender změnil u kytarových krků ale i použitý materiál. Většinou se na hmatníky používalo tvrdší dřevo jako eben nebo palisandr. Fender vsadil na javor. I tímto faktorem se lišil od zaběhnutých kolejí. Nebál se hledat nová řešení.

Kobylka, dohmat a oktávy

Dalším detailem, který umožňoval citlivé a preciznější nastavení kytary, byla kobylka a kobylkové kameny. Přes ně jsou vedeny struny od těla kytary k nultému pražci na krku. Fender přišel s kobylkou, která měla tři nastavitelné kameny do všech směrů. Bylo možné nastavit jak výšku kamenů, tak i jejich vzdálenost od nultého pražce. Kytarista si tedy mohl upravit dohmat strun nad hmatníkem podle vlastní potřeby, čímž se skvěle doplnilo jemné nastavení krku. Doladění oktáv nebylo zatím dokonalé, protože na jednom kameni byly dvě struny. Pokud chcete vyladit oktávy opravdu přesně, je ideální, aby měla každá struna svůj vlastní posuvný kámen. To se u Telecasterů stalo až o mnoho let později, kdy se na kytary začaly vyrábět kobylky se šesti kameny.

Možnosti přesného nastavení celé kytary zkompletovaly geniální nástroj

Telecaster bylo tedy možné přesně nastavit po všech myslitelných stránkách. Kytarista si mohl vybrat přesné a individuální nastavení průhybu krku, dohmatu, oktáv, nultého pražce i snímačů. Po konstrukční stránce se tedy zrodila kytara, kterou si během let oblíbil nespočet hráčů. Modely z prvních let se staly sběratelsky velmi cennými. Cena modelů z 50. let neustále stoupá nejen kvůli jejich vysoké kvalitě a nezaměnitelnému zvukovému charakteru, ale také proto, že dostupných kusů ubývá – většinu si již sběratelé rozebrali.

Jak se zrodil název Telecaster

Na závěr bych rád připomněl, jak Telecaster přišel ke svému jménu. První modely se jmenovaly Esquire. Na svět přišly oficiálně v červnu roku 1950 a měly jeden snímač. Následný model s druhým snímačem přidaným ke krku, který představil Fender ve druhé polovině stejného roku, nesl název Broadcaster.

Ten se stal první sériově vyráběnou elektrickou kytarou svého druhu. Název Broadcaster ovšem Leo Fender ze zištných důvodů brzy stáhl, protože za krátký čas po uvedení na trh se mu ozvala firma Gretsch, která měla pro svoje bicí již patentovaný název Broadkaster. Fender se logicky nechtěl pouštět do zbytečných sporů s větší firmou, a proto název Broadcaster nechal ze svých kytar zcela odstranit. Broadcaster tedy vydržel pouze od října 1950 do ledna 1951.

Následně po několik měsíců vyjížděly z fabriky modely, které měly na hlavici pouze logo Fender. Pro kytary z tohoto mezidobí se vžil název Nocaster. V létě roku 1951 přišel Fender s novým názvem pro své kytary. Díky svým inovátorským schopnostem si dobře uvědomoval sílu stále modernějšího televizního věku. Kytara tedy dostala jméno Fender Telecaster.

Závěrem

Telecaster se stal pojmem a legendou a na několik desetiletí ovlivnil vývoj elektrických kytar. Vzhledem ke své jednoduchosti je stále velice oblíbený. Dobře se opravuje a modifikuje. Jaké modifikace přicházely během celé historie nástroje přímo z továrny Fender? A jaké úpravy si na svém Telacasteru můžete udělat vy sami? Na to se podíváme v příštích dílech tohoto seriálu.