Pod kapotou #12: nadčasová hodnota Stratocasteru

Když Leo Fender přišel na začátku 50. let s Telecasterem a následně s baskytarou Precision, znamenalo to poměrně radikální posun jak v designu, tak i ve zvuku a hráčských možnostech. Telecaster byl naprosto jednoduchou kytarou, která byla na svou dobu skvělá, ale zároveň se s jeho užíváním ukazovaly nové nedostatky. Kytaristé chtěli vylepšení. A tak Fender představil Stratocaster.

Zrod Stratocasteru

Na designu nové kytary začal Leo Fender a jeho tým pracovat pravděpodobně někdy už v roce 1952. Ve Fenderu sbírali zpětnou vazbu od kytaristů, kteří hráli na Telecastery, a snažili se pochopit a vyhovět jejich novým požadavkům. Je třeba si uvědomit, že v té době mnoho modelů elektrických kytar neexistovalo. Hráči se s novým zvukem a designem teprve seznamovali. Důležitou roli hrála pohodlnost hraní a nastavitelnost celé kytary.

Telecaster brzy narazil na své limity, jako například na omezené vyladění oktáv, hranaté velké tělo, které tlačilo do žeber nebo málo zvukových možností. Dalším z požadavků byl i vibrato systém.

Nebýt prvotního nezdaru s prototypem systému kobylky, byl by Stratocaster pravděpodobně uveden na trh o rok dříve. Nestalo se, a tak světlo světa spatřil až v roce 1954. Tento rok je díky tomu určitým výrazným milníkem v historii kytar a samotné hudby.

V pěkném článku přímo na webu Fenderu se můžeme dočíst i přesnou cenu, za kterou se tyto kytary prodávaly. Cena Stratocasteru byla 249.50 dolarů za verzi s tremolem. Hardtail model byl levnější, prodával se za 229.50 dolarů. V porovnání s dneškem, kdy jsou ceny ranných Stratocasterů z padesátých let astronomické, se jedná o skutečně malou sumu.

Kobylka, která změnila svět hudby

Za významnou inovaci Stratocasteru můžeme označit jeho kobylku. Sám Leo Fender zavedl do muzikantského světa nedorozumění, když systém nazval tremolo. Nicméně tento název se vžil, takže ho budeme používat i v tomto článku.

Telecaster měl pevnou kobylku, přišroubovanou z vrchní strany těla. Sice zaručovala stabilitu ladění, ale neposkytovala mnoho možností, jako tomu bylo u tremola. To díky své konstrukci nabízelo širokou škálu dosažitelných rychlých změn zvuku. Díky vibra páce mohl kytarista zahrát zvuk až o několik tónů vyšší či nižší a hned vše vrátit do původního ladění.

Nevýhoda dosud známých modelů vibrata, například Bigsby, byla v nestabilitě ladění. Výměna strun také nebyla zrovna jednoduchá. První prototyp kobylky Leo Fender vymýšlel právě podle již zavedených modelů, tedy s válečky pro jednotlivé struny. To ovšem mělo za následek špatný zvuk. Proto Fender výrobu prvního tremola zastavil a celý design překopal.

Fender vymyslel důmyslný systém. Struny procházely celou kobylkou, čímž se zlepšil sustain. Kobylka se nakláněla společně se strunami. Ke kytaře byla připevněná pouze její přední část, která byla navíc ještě zkosená, aby se mohla bez odporu naklánět tam i zpět. Celý blok procházel skrz tělo kytary a na zadní straně těla byl ukotven pružinami, které vyrovnávaly tah naladěných strun.

Konstrukcí byla zaručena jak stabilita ladění. Výměna strun se stala velmi pohodlnou. Další výhoda byla, že si každý kytarista mohl tremolo nastavit podle vlastních potřeb.

Oblé hrany těla zvýšily pohodlnost hry

Jak jsme si už řekli, jednou z nevýhod Telecasteru bylo jeho hranaté tělo. V již zmíněném článku publikovaném na webu Fenderu se část věnuje přímo zaoblení hran těla. Rex Gallion zastával názor, že kytara ostré hrany těla nepotřebuje. Na jeho radu tedy Stratocasetr dostal zaoblené hrany těla na přední i zadní straně. Vše se tak skvěle přizpůsobilo hráčovu předloktí a hra se stala mnohem pohodlnější.

Zaoblené hrany také pomohly designu celé kytary. Ta se díky tomu stala na pohled ještě zajímavější. Oproti Telecasteru, který je označován prostě za prkno, vypadá Stratocaster moderně, uhlazeně a stylově. Nicméně nutno dodat, že trvalo pár let, než si muzikanti na nový design zvykli. Ze začátku stále dávali přednost jiným nástrojům. Jako každá takto výrazná inovace, potřebovaly i Fender kytary trochu času, než jejich design všichni přijali.

Je až podivuhodné, že člověk jako Leo Fender přišel během tak krátké doby s tolika inovativními designy. Byl vždy obklopen správnými lidmi, kteří do vývoje dávali srdce. Výhodou bylo, že mnoho pracovníků Fenderu bralo kytary z továrny na svoje vystoupení a následně konzultovali všechna pro a proti. Díky tomu se mohl Fender více přiblížit skutečným hráčským požadavkům.

Elektronika umístěná na pickguardu vše zjednodušila

U prvních elektrických kytar bylo ovládání elektroniky a samotné snímače většinou umístěny v těle kytary. Bylo tomu tak i u Telecasteru, kdy mělo ovládání elektroniky svou samostatnou šachtu. U Stratocasteru bylo vše jinak.

Elektronika byla kompletně, kromě samice jack, ukotvená na pickguardu. Tím pádem byla na těle kytary nezávislá a kdykoli ji bylo možné z kytary sejmout a opravit. Tím se vše zjednodušilo. Výroba v továrně se mohla soustředit čistě na elektroniku a hotový pickguard se poté do kytary připájel drátkem spojujícím samici jack. Pickguard byl plastový, v některých případech aluminiový.

Výrazný rozdíl ve zvuku znamenaly tři snímače místo obvyklých dvou. To umožnilo kytaristům vytvářet další kombinace zvuků. Mezi snímači byl třípolohový přepínač, kterým se jednotlivé snímače volily. Později, v roce 1977, začal Fender na Stratocastery dávat pětipolohové přepínače snímačů, které umožnily zapojení dvou snímačů najednou. Tato možnost je již dnes standard, protože zvuk mezipolohy, kdy hrají dva single coil snímače najednou, je velmi oblíbený. Kytaristé už nicméně na možnost aktivovat dva snímače najednou přišli dříve – páčku přepínače jemně zasekli do mezipolohy. Toto nastavení ovšem bylo velmi křehké, protože při větším otřesu se páčka vrátila do jedné ze svých původních poloh.

Snímače měly póly magnetů nastavené podle síly a radiu strun, takže byl zvuk o dost vyváženější. Postupem času začal Fender používat alnico 5 magnety. Samozřejmě se dala nastavit i samotná výška snímače, takže si každý mohl zvuk přizpůsobit.

Potenciometry nyní byly umístěny blíže kytaristově ruce, těsně pod strunami. Volume se snadno a rychle ovládalo, aniž by kytarista musel výrazně hýbat s rukou. Spodní dva potenciometry byly tónové clony pro krkový a středový snímač. Kobylkový snímač byl ovládán jen volume potenciometrem, tónová clona k němu standardně zapojená nebyla.

Úpravy elektroniky byly ovšem velmi snadné, díky její jednoduchosti a snadné dostupnosti, takže si každý mohl zapojení udělat podle svého.

Nastavení kytary bylo komplexní a inovativní

Nespornou výhodou Stratocasteru je jeho nastavitelnost. Jelikož se stejně jako ostatní Fender kytary skládá z desítek odnímatelných součástí, je možné vše precizně nastavit a opravit.

Inovativních bylo také šest samostatných nastavitelných kobylkových kamenů na tremolo kobylce. To vyřešilo problém známý z Telecasteru, na němž bylo kvůli společným kamenům pro dvě struny obtížné naladit oktávy a celkovou intonaci. Nyní se každá struna ladila zvlášť, takže ladění mohlo být skutečně přesné. Zároveň se kameny mohly pohodlně nastavit do výšky podle potřeby, a hlavně podle radiu hmatníku.

Nastavení tremola pomocí pružin umožnilo citlivě používat vibra páku. Tremolo se mohlo nastavit na jednozvrat, tedy že jeho celá plocha ležela na těle kytary a při použití vibra páky došlo pouze k podladění strun. Při nastavení na dvojzvrat bylo tremolo celé ve vzduchu, ukotvené k tělu pouze šesti vruty na přední části. To umožnilo při použití vibra páky jak podladění, tak nadladění. Díky ukotvení strun přímo v bloku tremola byla zaručená větší stabilita ladění.

Díky šroubovanému krku se mohl přenastavit jeho úhel vůči tělu, pokud bylo potřeba. Nastavitelná výztuha krku byla již standardem a umožnila citlivé nastavení průhybu krku.

Když k tomu přidám nastavení výšky snímačů, dostaneme kytaru, kterou můžeme přizpůsobit konkrétním potřebám hráče do nejmenších detailů. V tom je kouzlo Stratocasteru, které oceňuji hlavně jakožto kytarový technik.

Barvy Stratocasteru

Tradiční barva laku na Stratocasterech byla od začátku dvoutónový sunburst. Tedy okraje těla byly lakovány tmavě hnědou barvou, zbytek těla žlutou. To umožnilo jednak skrytí nejednotnosti let jasanového dřeva a jednak to dělalo pěkný efekt.

Koncem padesátých let se do sunburstu přidala červená barva. Zhruba od roku 1957 bylo možné si u Fenderu objednat jinou, vlastní barvu (custom color). Ty byly teprve ve vývoji a jejich cesta vedla přes počáteční nevoli samotného vedení Fenderu, jak dokládá v obsáhlém rozhovoru George Fullerton. Sám popisuje výsměch, který sklidil od lidí ve Fenderu, když jim poprvé představil červeně lakovaný Stratocaster. Nicméně ve svém záměru vytrval a custom colors se poté velmi rozšířily.

Nevýhoda je v umístění výztuhy na konci krku

Z pohledu kytarového technika musím poukázat na jednu nevýhodu, které Stratocastery mají. Je jí nastavitelný konec výztuhy umístěný na konci krku.

Pokud je potřeba nastavit průhyb krku, což je velmi častá záležitost, je nutné povolit struny, odšroubovat krk, pohnout s výztuhou a následně krk přišroubovat a struny doladit. Pokud nastavení průhybu i nadále nedostačuje, je nutné celý proces opakovat. Kytaře tento postup nevadí, nicméně je to zdlouhavé a vyžaduje to zkušenosti.

Závěrem

Stratocaster je podle mého názoru nadčasová kytara, jejíž design a zvukové přednosti nikdy nezestárnou. Byl bych rád zažil éru rozkvětu těchto kytar, obzvláště pak dobu, kdy například Hank Marvin na konci 50. let hrál na Stratocaster jako zřejmě první kytarista ve Velké Británii, a podmanil si tak tamní hudební svět.