Pod kapotou #14: proč jsou Fendery z 90. let dnes tolik oblíbené

V 80. letech začal Fender oficiálně vyrábět kytary v Japonsku, a tím se jeho nabídka značně rozšířila. Vše začalo během éry Dana Smithe, který do Fenderu přišel počátkem 80. let z Yamahy. Dostal za úkol udělat z Fenderů opět kvalitní a atraktivní nástroje, analyzovat výrobu a případně vše zefektivnit. Ihned po příchodu do Fenderu ale Smith poznal, že nepůjde jen o zefektivnění výroby, ale o radikální změnu. Éra společnosti CBS se pomalu chýlila ke konci a s ní tudíž i neslavné období fenderácké historie. Tyto události Smith shrnuje ve skvělém rozhovoru s Tonym Baconem.

Změny ve výrobě v 80. letech

Asi v půlce 80. let se tedy z kytar Fender opět stávaly atraktivní nástroje. Výroba se zkvalitnila, výstupní kontrola měla přísnější standardy a lidé ve Fenderu opět pracovali rádi. Korporátní styl a jeho neduhy se vylepšovaly. Na svět přišly nové série kytar, reissue modely a kvalitní proces výroby. To vše mělo za následek zvýšení kvality kytar.

Krk byl s tělem opět spojen čtyřmi vruty. Tremolo u Stratocasterů bylo ukotveno na dvou pivotech místo na šesti. Design dostal moderní podobu, a přitom si zachoval starý ráz. A do toho přišla japonská výroba, která s sebou nesla něco zcela nového a vlastně i starého.

Zdejší továrny obecně fungovaly na principu tradiční japonské preciznosti. Všichni v té době věděli, jaké se v Japonsku vyrábí kopie Fenderů a Gibsonů. Také se vědělo o nižších nákladech zdejší výroby. Některé továrny dosahovaly kvality originálních nástrojů z USA. Proč toho tedy nevyužít a nevyrábět oficiálně? Fender začal vyrábět v továrně FujiGen, která se postupem let stala poměrně známou.

Do článku si dovolím přidat několik svých subjektivních názorů na nástroje z daného období, protože mi jich jako kytarovému technikovi prošlo rukama značné množství, zejména díky kytarovému butiku v Kytary.cz.

Japonská produkce

Japonské Fendery z přelomu 80. a 90. let jsou dodnes zárukou kvality za rozumnou cenu. Jsou to nástroje vyráběné podle přesných specifikací.

Pokud je dostanete do ruky, na první pohled upoutá krk, který v naprosté většině případů bývá bez větší vady a není zdeformovaný. To dává záruku i do budoucích let – pokud se krk nedeformoval za prvních třicet let, měl by vydržet i mnohá následující léta. Výztuhou můžete plnohodnotně seřídit průhyb krku a vše na stavit podle potřeb. Během let ovšem většinou utrpí pražce, které bývají vymačkané a postupným broušením už hodně nízké, kvůli čemuž je kytara obtížně hratelná. Je to ovšem věc, která jde napravit přepražcováním. Po něm je krk opět jako nový. Někdy si říkám, kéž by měly dnešní nové kytary tak kvalitní krky jako tyhle třicet let staré nástroje.

Snímače mají poměrně specifický zvuk. Tak nějak z nich vyzařuje vintage tón, který je trochu méně kvalitní, než u modelů USA, ale zato značně osobitý. Hodně záleží na tom, jak si sednou snímače se zbytkem kytary. Hrál jsem na kytary, které byly zvukově agresivní a průrazné s vysokým výstupem. Většina kytar má ovšem typický jemný Fender zvuk.

Co je na těchto kytarách zajímavé, je výdrž elektroniky. U mnohých je pájení a zapojení precizní až sterilní. Většina potenciometrů je původních a stále plně funkčních. Tónové clony se používají méně, proto dochází k zanášení jejich dráhy a při otáčení malinko chrastí. To se ovšem dá čištěním odstranit. Po odklopení pickguardu mají tyto kytary i poměrně specifickou vůni. Staré Fendery z 60. a 70. let voní trochu jako stará půda. Ty japonské jsou jiné, sterilnější.

Ladící mechaniky mívají vintage provedení a jsou také kvalitní. Jejich chod bývá hladký a přesný.

Pokud má kytara zezadu na krku u těla nápis Made in Japan, jedná se o kytaru z přelomu 80. a 90. let vyrobenou v továrně FujiGen. Tyto kytary se ve zkratce značí jako MIJ (Made in Japan). Jsou zárukou kvality, dobré hratelnosti a typického zvuku.

Jak se 90. léta chýlila ke své polovině, přešla výroba v Japonsku do továrny Tokai a Dyna. Tyto kytary už nemají na zadní straně krku Made in Japan, které nahradilo Crafted in Japan (CIJ). Nástroje si ale stále drží vysokou kvalitu a pokračují v nastavených standardech. I tak musím ze svého pohledu říct, že kytary MIJ mi přijdou v mnoha ohledech lepší. Doporučuji ozkoušet více těchto nástrojů, abyste si udělali vlastní srovnání. Pokud někdy budete u nás v servisu, rád se o tom s vámi pobavím.

Stručně řečeno, japonské Fendery mě stále překvapují svou kvalitou i po tolika letech. Je radost je seřizovat, je radost na ně hrát, je radost na ně i koukat. Pokud tedy narazíte na kousek s dobrým krkem, kterých je většina, máte vyhráno. Jsou to kytary, na které se dá plnohodnotně hrát, plno muzikantů s nimi pravidelně vystupuje nebo nahrává ve studiích.

Fender USA

Fendery americké produkce z 90. let jsou v mnoha ohledech jiné než ty japonské. Oblíbené jsou zejména modely American Standard.

Na první pohled jsou odlišné hardwarem, lakem nebo velikostí pražců. Je to dáno z části tím, že japonská výroba produkovala spíše modely podle starých specifikací – radius hmatníku, velikost pražců, barvu laku nebo tvar kobylkových kamenů. Americké modely Standard byly moderní kytary, které sice vycházely ze starých modelů, ale s novými prvky.

Kobylka u Stratocasterů měla jiné ukotvení, pražce byly širší a vyšší, radius hmatníku plošší, snímače zněly moderněji a tak dále. Zkrátka klasika v novém hávu.

Co na těchto kytarách i po letech upoutá, je opět kvalita krku. Ten je většinou v bezvadném stavu a pohodlně nastavitelný. Je to prakticky stejné jako u japonských modelů. Problémem můžou být vymačkané a zabrušované pražce. Řešením je opět přepražcování.

U Stratocasterů je výhoda, že pod pickguardem nejsou v těle kytary jednotlivé šachty na tři single coil snímače, ale je tam takzvaný bazének, tedy velký prázdný prostor. Pokud chcete místo single coil snímačů humbucker, stačí upravit nebo vyměnit pickguard. Díky bazénku není třeba v těle kytary frézovat pro snímače větší šachty. Na pohled kvůli tomu tělo kytary nevypadá příliš atraktivně, ale jde zde hlavně o praktičnost.

Snímače mají moderní zvuk. Neurazí, ale ani přímo nenadchnou. Je to prostě standard. Na běžné hraní plně dostačující. Mnoho kytaristů snímače mění za jiné, což je ovšem u elektrických kytar běžné.

Elektronika jako celek bývá kvalitní a mnoho komponentů není do dnešních dnů třeba měnit. Ladící mechaniky jsou modernější nebo vintage. Jsou kvalitní, jejich chod bývá plynulý a přesný.

Tyto kytary jsou oblíbené ze stejných důvodů jako japonské modely. Jsou kvalitní, stabilní a cenově dostupné. Mají modernější vzhled, takže si každý může zvolit buďto japonskou produkci, která vypadá klasičtěji, ale zároveň to není Amerika, nebo modely z USA, které jsou vzhledem modernější a ne každého na pohled osloví.

Fender Mexiko

V roce 1990 začal Fender vyrábět kytary v mexické Ensenadě. Jsou to modely, které toho hodně vydrží. Jsou ideální volbou pro toho, kdo hodně hraje a přitom dává kytaře zabrat z hlediska cestování nebo péči o kytaru nevěnuje příliš pozornosti a tak dále. Nějaký ten šrám či poškození na těchto kytarách tolik nemrzí. Cena bývá také velmi příznivá.

Co se týče kvality, osobně bych devadesátkové mexické kytary řadil až pod úroveň modelů z USA a Japonska. Jsou to moc fajn nástroje, ale nejsou tak výrazné a osobité. Je to zlatá střední cesta. Krky mívají v dobré kondici, což je velké plus. Ovšem zvukově ztrácí. Pro nenáročné hráče jsou nicméně ideální volbou, protože jejich zpracování a vzhled jsou atraktivní.

Shrnutí

Fender kytary z dekády 90. let a z konce 80. let jsou stabilní, kvalitní a cenově dostupné nástroje. Je jich v oběhu poměrně veliké množství, takže je stále z čeho vybírat. Jsou vhodnou volbou pro někoho málo nebo středně náročného. A dají se dobře modifikovat jinými snímači nebo hardwarem.

Sám jsem vlastnil Stratocaster MIJ z roku 1987 a doteď lituji, že jsem ho před časem prodal. Tento článek jsem proto pojal jako subjektivnější názor do diskuse. Přijde fajn se o něj s vámi podělit.