Pod kapotou #3: vývoj Fender Telecasteru Esquire

Stručnou historii prvních několika let vývoje Telecasteru jsem popsal v prvním dílu této série. Nyní je čas podívat se na to, jak se tato kytara vyvíjela v prvních dvou dekádách, tedy v padesátých a šedesátých letech.

Fender postupně přišel s novými barvami a také s jiným dřevem. Začátky nebyly úplně jednoduché, protože mnoho lidí mezi muzikanty i mezi vývojáři přímo ve Fenderu bylo velmi konzervativních a například první barevné návrhy kytar se setkaly s posměchem. Proto je žádoucí začít u modelu Esquire, protože se jeho vývoj měnil spíše v detailech a po prvním roce experimentů pro vývojáře nepředstavoval takový oříšek.

Fender Esquire 1949/1950

Jednoduše řečeno, Esquire je Telecaster s jedním snímačem. Jakožto prototyp a předchůdce Telecasteru se díky své jednoduchosti a menšímu rozsahu zvukového charakteru stal spíše jeho doplňkem. Nebyl tak oblíbený a jeho vývoj byl spíše okrajový. Úplné začátky tohoto modelu jsou ovšem pro Fendera natolik zásadní, že nakonec díky němu spatří světlo světa model Telecaster, který zásadně změní kytarový svět.

Na modelu Esquire pracoval Leo Fender již v roce 1949. Oficiálně se objevil v katalogu na jaře 1950, světlo světa spatřil na veletrhu NAMM v Chicagu v červnu roku 1950 jako model s jedním snímačem u kobylky. V katalogu je tělo lakováno černou barvou s bílým pickguardem, následně je ale Esquire vyráběn v nažloutlé barvě s černým pickguardem. Cena kytary byla 139.95 dolarů plus 39.95 dolarů za kufr. Pokud vezmete v úvahu, kolik tyto originální kytary ze začátku padesátých let stojí dnes, jejich cena narostla opravdu astronomicky.

První prototyp z přelomu let '49/'50 vypadal poněkud jinak než další známější verze. Tělo mělo výřez pro snazší hru ve vyšších polohách. Ladící mechaniky byly na hlavici rozdělené do dvou řad po třech na každé straně. Pickguard byl černý, ale byl umístěn pouze na jedné straně těla a nezasahoval pod struny. Ovládací panel se dvěma potenciometry nebyl rovnoběžný s kobylkou. Tělo bylo ze dřeva borovice a nalakované bílou barvou. Bylo nepatrně tenčí (1.5 palce) než u pozdějších modelů (1.75 palce).

Po úpravách prototypu se nakonec Fender rozhodl pro úpravu mechanik, které dal na jednu stranu hlavice do jedné řady. Vznikla tak ikonická hlavice, která se v tomto provedení vyrábí dodnes.

Oproti prvním prototypům se postupně upravila elektronika, ovládací panel byl umístěn rovnoběžně s kobylkou a přibyl do něj přepínač snímače. Fender začal dělat i verzi se dvěma snímači, ale nakonec se do první produkce dostala verze pouze s jedním snímačem u kobylky.

Krk byl zezačátku širší, ale následně se u nultého pražce zúžil do současných rozměrů. Byl z jednoho kusu javoru, nejprve bez výztuhy, následně s výztuhou.

Po uvedení na trh v létě 1950 a prvních objednávkách se však objevil velký zádrhel. První modely Esquire neměly výztuhu krku a začaly se rychle deformovat. Z továrny jich vyjelo něco málo přes padesát kusů, které se začaly vracet zpět do Fenderu. Vývojáři museli přijít s rychlým řešením, jinak by úspěch kytar nebyl možný. Od října 1950 se tedy začala do krků instalovat ocelová výztuha, aby se mohlo upravovat jeho prohnutí v poměru k tahu strun a nedocházelo k jeho deformacím.

Modely s výztuhou krku byly modifikovány ještě druhým snímačem umístěným u krku a nesly název Broadcaster. Model Esquire byl v říjnu roku 1950 po pouhých třech měsících z výroby vyřazen a až do ledna následujícího roku se nevyráběl.

Oživení Esquire v roce 1951 vedlo k jeho produkci až do roku 1969

Navzdory tomu, že se již několik měsíců vyráběl Broadcaster (tedy model se dvěma snímači), uvedl Fender zpět do nabídky v lednu 1951 i model Esquire jako jednosnímačovou verzi. Tyto dva modely byly vcelku totožné. Jediný rozdíl mezi nimi byl v počtu snímačů a ve způsobu zapojení elektroniky.

Modely Esquire se pak každý další rok lišily většinou jen nepatrnými detaily, které korespondovaly s potřebou zákazníků nebo vycházely z potřeby výrobních procesů. V létě roku 1950 se místo borovice začalo na těla používat jasanové dřevo. Vzhledem k tomu, že jsou modely Esquire lakovány do blond odstínu, jejich těla jsou narozdíl od jiných Fender kytar výhradně z jasanu. Toto Fender praktikoval u všech modelů s blond finišem. V roce 1950 byla kobylka a kobylkové kameny z oceli, ovšem od roku 1951 se materiál změnil na mosaz. Modely z prvních let byly lakovány do odstínu butterscotch blond, takže byly na pohled nažloutlé. V roce 1954 se nepatrně změnila struktura laku, a modely jsou tedy bělejší. V roce 1956 se mění vzhled srážeče strun z kulatého na tzv. motýlka. V témže roce se mění profil krku z U na soft V, které je v dalším roce nahrazeno strong V. V roce 1957 se na několika modelech objevuje povrchová úprava sunburst. V roce 1959 je místo javorového hmatníku palisandrový.

Poslední modely Fender Esquire vyjely z továrny v roce 1969 a následně byla jejich výroba ukončena. Model už nebyl příliš populární. Byl vnímán spíše jako low cost záležitost – nenabízel tolik možností jako populární Telecaster.

Japonský Esquire a Fender Custom Shop

Modely Esquire se opět začaly vyrábět v roce 1986 pod značkou Fender Squier, která spadala pod Fender Japan. Modely kopírovaly specifikace roku 1954 a byly vyráběny ve verzi metalická červená nebo typická butterscotch blond.

Fender Custom shop také nabízí modely Esquire. Jsou díky tradičním výrobním postupům a dobrým materiálům vysoce kvalitní. V současné nabídce je například model Blackguard butterscotch blond dle roku 1954 nebo borovicový Custom 1950 v černé barvě s bílým pickguardem.

Zapojení elektroniky

Broadcaster měl třípolohový přepínač snímačů – v krajní poloze u krku byl zapojen krkový snímač, v prostřední poloze přepínače byly zapojeny oba snímače najednou a v krajní poloze u kobylky byl zapojený kobylkový snímač. I vzhledem k funkci tónové clony si kytaristé mohli vybírat z široké nabídky kombinace zvuků.

Esquire měl také třípolohový přepínač snímače. Ovšem s důmyslným zapojením, protože Fender nabídl tři varianty zvuku jednoho kobylkového snímače. Snímač byl velmi podobný tomu, který Leo Fender vyvinul pro svou lap steel kytaru.

V krajní poloze u kobylky je zapojený samotný čistý kobylkový snímač bez jakýchkoli modifikací. Signál prochází pouze přes volume potenciometr. Nabízí tedy silný výstup a charakteristický zvuk plný výšek.

V prostřední poloze signál prochází jak volume potenciometrem, tak i potenciometrem tone. Zvuk je tedy nepatrně teplejší. Tato poloha je zvukově stejná jako krajní poloha přepínače u kobylky na standardním Telecasteru.

V krajní poloze přepínače u krku jde signál opět pouze přes volume potenciometr, ovšem do cesty je připojen kondenzátor a rezistor, díky čemuž je zvuk basovější se sníženým výstupem. Tento charakter zvuku Leo Fender zamýšlel pro kytaristy 50. let, aby díky přepínači mohli snadno přejít ná basovější zvuk.

V průběhu let se zapojení příliš nezměnilo. Varianty se měnily použitím potenciometrů odlišných hodnot, což ovlivňovalo charakter zvuku zamýšleným směrem. Měnily se také charakteristiky krajní polohy přepínače u krku. Kondenzátory a rezistory se dávaly v různých hodnotách. Popularitu této polohy našli až kytaristé inklinující k jazzovému teplému zvuku.

Ideální kytara na vytunění

Esquire se perfektně hodí nejen těm, kteří hledají klasický Fender zvuk, ale i kytaristům, kteří hodlají svou kytaru rozvíjet a vylepšovat. Vzhledem k tomu, že má tento model sice jen jeden snímač, ale pod pickguardem vyfrézovanou šachtu na krkový snímač, můžete tuto kytaru snadno modifikovat druhým snímačem.

Jednoduchá elektronika nabízí značné množství zapojení, ať už máte jednosnímačovou, nebo dvousnímačovou verzi. Inspirací vám může být vývoj zapojení a použitých součástek, které měnily charakter zvuku v padesátých a šedesátých letech. Zajímavou modifikací je ukrytý krkový snímač pod pickguardem na modelu Brad Paisley (viz foto v článku). Je zachován klasický vzhled, ovšem zvuk je značně obohacen.

Na značně upravovaný Esquire hrál například Bruce Springsteen. Ačkoli při koncertech používá repliky, ve studiu se stále vrací k originálu. Paul McCartney používal Esquire v sunburst provedení s palisandrovým hmatníkem. Nevadilo mu ani to, že se jedná o pravorukou kytaru. Prostě natáhl struny jako na leváka a hrál.

Ovládací panel s potenciometry a přepínačem snímačů si každý můžete dle libosti otočit nebo pořadí potenciometrů pozměnit.

Závěrem

Fender Esquire je předchůdce Telecasteru, ovšem postupem doby se naopak vžilo domnění, že se jedná o paralelní verzi této kytary. Podstatné je, že je to snadno modifikovatelná kytara s nezaměnitelným zvukem, kterou si po celém světě oblíbilo mnoho kytaristů. Začátky vývoje nebyly úplně ideální, ale i tak se Esquire a později Telecaster staly neodmyslitelnými legendami kytarového světa.