Pod kapotou #6: Historie a specifikace Fender snímačů

Co dělá z vintage Fenderů tak oblíbené kytary? Odpověď zní: kvalita dřeva, laku, konstrukce a také elektroniky, zejména snímačů. Nezáleží tedy jen na kvalitě jedné komponenty, ale na kytaře jako celku – jde o kompatibilitu dřeva a snímačů, o kvalitu práce, o celkový přístup k výrobě.

Když značku Fender vlastnil Leo Fender, na výrobu se pohlíželo z hlediska kvality, inovace, zároveň z pohledu trhu i byznysu. Kytar se nevyrábělo tolik, namísto kvantity byl kladen důraz na kvalitu. Vymýšlely se výrobní postupy, které by byly efektivní a zároveň udržitelné. Po převzetí firmy společností CBS se naopak hledělo zejména na zkrácení doby výroby, na snížení nákladů a na zvýšení množství nabízených produktů.

Výrobu snímačů tento krok poznamenal v tom smyslu, že ztratily svou autentičnost a různorodost. Za Leo Fendera byla výroba snímačů zčásti manuální, a díky tomu byl každý snímač jiný a svým způsobem originální. CBS zavedla strojovou výrobu snímačů, takže všechny snímače byly kvalitativně stejné. Snížilo to ovšem čas i náklady. Z pohledu historie se tak snímače z éry Leo Fendera staly velmi zajímavými na analyzování a jsou dnes sběratelsky i uživatelsky velmi ceněné.

Historie snímačů Fender

Od roku 1950 do roku 1964 se Fender snímače vyráběly v designu takzvaně black bottom, tedy zespodu černé. Měly alnico magnety se zaoblenými hranami. Drát měl měděnou barvu a celý snímač byl namáčen v horkém vosku kvůli eliminaci nežádoucích mikrofonních jevů. Jako pružiny pro nastavení výšky snímačů se používaly hadičky z chirurgické gumy. U starých snímačů tato guma časem tvrdne a již nepruží, proto bývá nutné jí vyměnit.

Od roku 1964 do konce 70. let se používaly takzvané grey bottom snímače, které mají šedé dno. Vždy jeden ze snímačů bývá datovaný, ze začátku ručně, koncem 60. let se datace tiskla inkoustem. Snímače se již nevoskovaly, mají tenkou vrstvu laku, což je hůře viditelné než vosk. Vinutí má vínovou barvu. Pro nastavení výšky snímačů se již používají pružinky ve tvaru kuželu.

Staré snímače byly u Fendera navíjeny na mechanických strojích, které se ručně ovládaly, a proto se u každého snímače počet otáček mohl lišit. Cívku otáčel stroj, ale drát kolem cívky naváděl vždy člověk. Tlak, kterým člověk drát držel nebo vrstvil přes sebe, umožňoval drobné zvukové rozdíly. To vintage Fenderům dodávalo právě onen autentický a neopakovatelný zvuk. Ve druhé půlce 60. let Fender výrobu snímačů zcela zautomatizoval a výsledný zvuk tak začal být konzistentní, neměnný.

Tloušťka navíjecího drátu byla u všech snímačů stejná. Fender ji označoval číslem 42. Pouze krkový snímač pro Telecaster se navíjel drátem velikosti 43, což bývá při porovnávání snímačů na pohled viditelné.

Do roku 1965 se u snímačů Fender používaly větší magnety. Ty byly alnico, nikoli keramické. Magnety nejsou již dnes u starých Fender snímačů tak silné, což jim dodává specifický zvuk. Pokud je magnet snímače příliš silný, má tendenci k sobě rozvibrovanou strunu přitahovat. Tím se zkracuje dozvuk strun a jejich zvuk je tak mírně narušený. Slabý magnet působí opačně a výsledný zvuk také nemusí být ideální. Je to o kompromisu.

Zatímco navíjecí drát se dnes používá stejný, dříve se používala jiná izolace s odlišným chemickým složením i s odlišnou tloušťkou. Díky těmto faktorům je celková velikost vinutí odlišná a jiný je i zvuk snímače. Má to vliv na kapacitu i indukčnost snímače. Je to jeden z důvodů, proč je složité vyrábět snímače autenticky dle starých specifikací.

Nepřekonatelný zvuk vintage snímačů?

Kvalita zvuku snímačů je značně subjektivní záležitost. To, co je pro někoho skvělé, může být pro druhého průměr. Každému vyhovuje jiný zvuk, a proto je vše kolem snímačů tak zajímavé.

Mnoho nadšených příznivců starých Fenderů se přiklání k tomu, že jejich snímače jsou zvukově nejlepší. Tito lidé se opravdu zajímají o každý detail, porovnávají nejden jednotlivé dobové specifikace, ale také tehdejší produkci s tou současnou. Většina z nich se shoduje na tom, že jim staré snímače přijdou zvukově autentičtější.

Je to dáno i rozdílnou konstrukcí, jinými materiály, jinými postupy při výrobě nebo odlišnou velikostí potenciometrů. To vše hraje drobnou roli ve výsledném zvuku.

Otázkou zůstává, zda jsou tyto rozdíly opravdu slyšitelné. Pro člověka, který má možnost vyzkoušet stovky takových kytar a snímačů, je to jistě příjemné zjišťování. Většina obyčejných smrtelníků se ovšem musí spokojit s porovnáváním zvuku na albech, v článcích či na YouTube.

Vintage snímače a technické poruchy

Velmi zajímavá je pravidelnost, se kterou staré Fender snímače odcházejí. Jedná se o snímače z padesátých či šedesátých let, které mají kratší životnost než například snímače Gibson z let třicátých.

Zvukově je to rozpoznatelné celkem snadno. Při hraní je zvuk snímače velmi slabý a tenký, bez basů, prostě bez šťávy. I když je vinutí přerušené, vlivem magnetického pole může snímač ještě trochu hrát. Při otočení potenciometru tonové clony se zvuk ovšem ztrácí úplně. Druhá možnost ovšem je, že snímač nehraje vůbec.

Sběratelé starých Fenderů uvádějí prostý důvod, proč k tomuto jevu dochází. Může za to samotný materiál snímačů. Vinutí snímačů bylo v přímém kontaktu s magnety, které prochází středem snímače. Časem se mezi vinutím a magnety vytvořila chemická reakce, která vinutí v jeho útrobách přerušila. Pokud se vinutí přeruší ne konci snímače, je možná oprava jeho nepatrným odmotáním a připájením zpět na kontakty. Pokud se ale vinutí přeruší v útrobách snímače u magnetů, je většinou nutné celkové převinutí.

Druhým důvodem poškození snímačů bývá neodborný zásah do magnetů. Občas muzikanti nastavují oficiálně nenastavitelnou výšku magnetů tím, že je tlačí dále od strun. U starých Fenderů se to dělávalo převážně s magnetem u struny G. Tím, jak magnet zajede dolů, může vinutí poškodit, protože je s ním v přímém kontaktu. Magnety těchto snímačů měly drsnější povrch, a proto mohlo snadno dojít k přetržení vinutí.

V dnešní době Fender tento problém vyřešil tím, že plochy magnetů jsou jemně lakovány. Nedochází tak k přímému kontaktu magnetu s vinutím a předejde se vzájemné chemické reakci. Nemělo by také dojít k případnému poškození vinutí při manipulaci s magnety.

Obecně můžete test mrtvých snímačů udělat pomocí multimetru, kdy změříte ohmy, tedy odpor. Pokud žádný odpor nenaměříte nebo pokud má extrémně vysoké a poskakující hodnoty, máte jistotu, že je něco v nepořádku. Pro jistotu je dobré snímač odpájet z obvodu, abyste jej mohli měřit samotný, bez rušivých a zavádějících vlivů zbytku elektroniky.

Opravy starých Fender snímačů od Seymoura Duncana

Staré Fender snímače ve velké míře opravoval Seymour Duncan. V případě přerušeného vinutí odmotal celé vinutí až do bodu jeho poškození. Následně ho zpět spojil a zbytek starého vinutí namotal opět na snímač. Zachoval tak autentičnost a charakteristiku zvuku. Nevýhodou tohoto procesu je jeho časová náročnost. Ovšem kvalita je značná.

Seymour Duncan během množství oprav starších Fender snímačů pozoroval jejich vlastnosti, množství otáček a výsledné hodnoty průměroval. Vznikla tak unikátní data, která dala přehled o tom, jak Fender vyvíjel snímače v čase.

Z jeho pozorování vyplývá, že hodnoty odporu snímačů u Stratocasterů se od roku 1954 do roku 1964 navyšují. V roce 1954 byla podle jeho pozorování průměrná hodnota snímače v ohmech 5,76K. Snímače z roku 1964 měly hodnoty 6,25K. To byly roky, kdy se snímače vinuly manuálně. Od roku 1965 přešla výroba snímačů z manuální na strojovou a hodnoty se opět změnily. V roce 1965 byla hodnota snímačů 5,8K, o dva roky později 5,88K. Úměrně s těmito hodnotami se zvyšoval i počet otáček vinutí.

Současné snímače Fender

Dnes vyrábí Fender velké množství snímačů. S každou novou sérií kytar přichází i jejich modifikace. Oblíbené jsou snímače Noiseless, které prošly vývojem po několik generací. Nabízejí konstrukci, která potlačuje typický brum single coil snímačů.

Zajímavé jsou snímače Lace Sensor. Svého času je používal také Eric Clapton. Při jejich nastavení se narozdíl od ostatních Fender snímačů doporučuje dát je co nejblíže strunám, aby jejich zvuk vynikl.

Okusit vintage zvuk můžete i díky řadám Custom Shop snímačů. Vyrábí se dle specifikací konkrétních let nebo modelů. Oblíbená je například sada Fender Custom Shop Twisted Tele, kde byla snaha dostat z krkového snímače Telecasteru zvuk stratocasterovského snímače. Je to dáno díky vyšší cívce, alnico V magnetu a drátu 42.

Pokud máte rádi éru padesátých či šedesátých let, Fender vyrábí sady snímačů '50s a '60s, které věrně kopírují zvuk těchto let.

Oblíbené jsou také snímače Fender Texas Special, které přibližují texaský bluesový tón. Kvůli zvýšení výkonu jsou o několik otáček převinuté, jsou z alnico V magnetů a díky své konstrukci mají skvělé středové pásmo s krystalickými výškami a pevnými basy.

Výběr dnešních snímačů pro Fender kytary nejen od Fenderu

Dnešní výrobci snímačů stojí před nelehkým úkolem. Potřeby muzikantů jsou velmi různorodé a specifické. Zároveň platí, že první snímače pro Telecaster určily směr i pro dnešní dobu. Mnoho muzikantů se chce zvukově přiblížit zlatým padesátým a šedesátým létům. To je pro výrobce veliká výzva.

Dnešní snímače se vyrábí jinými postupy než dříve, z jiných materiálů, a to vše hraje ve výsledném zvuku roli. V nabídce výrobců dnes můžeme najít snímače, které věrně napodobují konkrétní modely nebo roky Telecasterů, Stratocasterů a dalších modelů. Pokud se vám líbí například zvuk Telecasteru z roku 1952, stačí si vybrat mezi výrobci, kteří vyrábí snímače podle těchto specifikací. Vybírat můžete i podle hudebního stylu, který chcete hrát. Pokud hrajete blues nebo country, vždy se najde několik typů snímačů, které jsou vhodnou volbou.

Z vlastní zkušenosti doporučuji vyzkoušet snímače Lollar. Jsou vysoce kvalitní a zvukově se hodně přibližují vintage snímačům. U kytaristů jsou proto velmi oblíbené. Například model Lollar '52 T věrně simuluje Telecaster z roku 1952. Sám výrobce Lollar Pickups uvádí, že tento snímač poskytuje vyváženou odezvu s měkčím zvukem. Věrně se snaží přiblížit ke slavným Blackguard Telecasterům.