Podcast Frontwoman #1: Syndrom středních kapel

V prvním díle byl mým kolegou v tandemu Michal „Majkláč“ Novák, zakladatel kultovní hudební platformy Bandzone.cz, kytarista kapely the.switch, spolumajitel stáje RedHead Music a v neposlední řadě jeden z investorů a lídrů globálního vzdělávacího projektu ArtMaster.

Majkláč má obrovský přehled, dekády zkušeností a znalosti o hudební scéně. Sám se navíc aktivně a dlouhodobě snaží zvednout kvalitu tuzemských kapel mimo jiné svým pořadem Majkláčova pitevna, kde hodnotí a dává zpětnou vazbu na novou tvorbu českých interpretů. Nebylo proto povolanějšího člověka, se kterým bych o tématu semi-profesionálních kapel a jejich strastí a slastí na hudební scéně mohla hovořit.

Původně mě inspiroval článek, kde redaktoři Frontmana shrnuli minulý rok a konkrétně Matěj Belko se vyjádřil v tom smyslu, že dle jeho názoru se stále více rozevírají nůžky mezi amatérskými a profesionálními kapelami:

„Nevím, jestli je to záležitost jen roku 2023 (spíš ne), ale při pohledu z různých pódií s různými kapelami jsem si všiml, jak šíleně jsou rozevřené nůžky mezi koncerty 'zavedených' umělců a kapel a těch ne tolik 'provařených'. A to vůbec nemluvím o nějakých začínajících záležitostech, ale i třeba o všeobecně celkem známých a uznávaných jménech.“

Tento trend vnímám i já. Stále více interpretů je v situaci, kdy se hudbou nemůže a/nebo nechce živit, přesto však nejezdí takzvaně za „pivo a párek“, veškeré výstupy se snaží produkovat na maximální možné úrovni a náklady spojené s kapelou nesou na svých bedrech.

Jízda v tomto prostředním pruhu je ale stále náročnější. Z muzikantů se mnohdy stávají holky pro všechno, trh je přesaturovaný, posluchačstvo a potenciální fanoušci přehlcení – a k tomu přidejme díky internetu snadno dostupnou konkurenci ze světa. Spoustě talentovaných hudebníků došly nervy a chuť se snažit, případně nechají plavat autorskou tvorbu a začnou „holit“ v zábavovce či revivalu, protože je to jednodušší.

I přesto na zdejší scéně stále zůstává početná skupina semi-profesionálních kapel, které to nevzdávají.

Nejdůležitější je víra a hit

„To, co mi u klubových kapel nejčastěji chybí, je víra.“ Těmito slovy začíná Majkláč poslední třetinu podcastu a pokračuje: „Já jsem vlastně takovej věřící člověk. Tady kdyby to tehdy dokázali prolomit třeba Sunshine, v tu chvíli vznikne jedna celá generace kapel, který věří a najednou jsou schopný najít cestu. Ale kapely, který po tom touží, ale vlastně tomu moc nevěří, to prostě dokázat nemůžou.“

Kromě víry pak v našem rozhovoru probíráme důležitost pracovní morálky, píle, oddanosti, nebo (chcete-li) „zažranosti“. A Majkláč zmiňuje, že zatímco kvantum semi-profesionálních kapel mohutně řeší kostýmy a stage design, zapomínají na to, že nejdůležitější je zkrátka songwriting. „Když napíšeš hit, je to vstupenka do toho světa. Na koncert ti přijdou lidi, kteří tě jinak vůbec neznají, a ty máš během koncertu hodinu na to ukázat jim i ty ostatní věci, získat si je.“

Za příklad dává Majkláč Clou a jejich Island Sun. „Prostě napsali dobrej song, to je celý, to je celá věda. A ani za tím nestál žádnej profi producent, ani neměli milionovej budget na nahrávku, ta ani není zas tak dobře nahraná. Ale hraje skvěle, protože to prostě je skvělá písnička. Hit je to, co ti zprostředkuje všechny manažery, booking, budget, protože každej to bude chtít dělat.“

„Ovšem pozor,“ nemohla jsem si odpustit poznámku, „ty musíš taky nějakým způsobem zařídit, aby si tu písničku někdo poslechl. A to je zcela separátní disciplína.“

V dnešním díle se dále dozvíte... 

Jak třída semi-profesionálních kapel vznikla, jaké jsou její výhody a nevýhody, proč jsou u českých muzikantů zabijákem progresu výše zmíněné takzvané externality, či jak zvládnout finanční stránku věci, pokud zrovna nemáte movitého strýčka či babičku? Proč jsou tak obrovské rozdíly v přístupu tuzemských a zahraničních kapel? V neposlední řadě, lze a jak se vůbec transformovat ze střední kapely do kapely velké?

Poslouchejte Podcast Frontwoman na všech podcastových platformách a na YouTube!