Podcast Frontwoman #6: Česko, země zábavovek

„Zábavovka“ jako zprostředkovatel magie ze Západu

Odyssea, Brutus, Benefit, Extra Band, Kern, Keks, Markýz John, Hever, Telegraf, Derby, Titanic, Brix, Punc, Klaxon... Některá z těchto jmen jste možná už někdy zaslechli anebo minimálně zahlédli na velkých barevných plakátech u babičky na vsi. A pokud jste starší ročník, dost pravděpodobně jste na „zábavy“ někdy zašli i vy sami.

Tento fenomén se zrodil prakticky z donucení komunistického režimu, který po roce 1968 začal zavírat kluby, zakazoval beatové kapely a v polovině 70. let už se koncertně rocková hudba až na úplné výjimky nedala hrát. „Dokonce i Olympic šel tou dobou do popu a byl k tomu v podstatě donucen. To ale neznamená, že rock z tehdejšího Československa úplně zmizel: on se přesunul na venkov a vznikla spousta kapel, která ho začala hrát na – a odtud ten název – tanečních zábavách,“ popisuje Petr Korál kulisy tuhé normalizace. 

Název „zábavové kapely“ sice zní poněkud pohrdavě, v tehdejší době však tyto skupiny, které přejímaly bolševikem zapovězené písně západních interpretů, udělaly „obrovský kus práce, aby publiku přiblížily to, co se venku v rocku děje,“ říká Petr, jehož znalosti tehdejších poměrů jsou téměř encyklopedické. Ostatně, je spisovatelem, vášnivým sběratelem, archivářem a sám kdysi zpíval v klatovské kapele Asmodeus.

„Zábavovka“ jako víkendové náboženství a okresní kult

Vzhledem k mnoha okolnostem – režimní buzerací počínaje, nedostupností kvalitního hudebního vybavení konče – nebylo ono přinášení kouzla západní hudby vždy jednoduché. Přesto si regionální kapely našly věrné zástupy fanoušků a některá jména se ve svých domovských okresech či krajích stala bezmála kultem, za kterým se až nábožně jezdilo víkend co víkend. Některé české verze písně zahraničních kapel v podání tuzemských jmen také téměř zlidověly, zejména pokud vládly kvalitním textem.

Cestu „za bigbítem“ (a vlastně i tvrdými odnožemi metalu) do vesnických kulturáků či na letní parkety si našli i posluchači z velkých měst, kde tato forma hudebního vyžití zdaleka tak dostupná nebyla a už vůbec ne ve formě, v jaké se ji naučily praktikovat regionální kapely: žádný hodinu a půl trvající koncert, nýbrž celou noc trvající muzika hraná na několik sérií proložených pauzami na tekuté občerstvení.

Z této scény vzešly i kapely, které se těsně před převratem, anebo po něm, profesionalizovaly. Některé z nich škatuli „zábavovky“ tehdy nadobro opustily, jiné se do ní po několika letech vrátily a sešlapávají prkna sokoloven dodnes.

„Zábavovka“ jako flašinet a mašina na peníze

Není ovšem zábavová kapela jako zábavová kapela. Některé z nich, ty, řekněme, tradiční, hrají převzaté písně s vlastními texty plus vlastní tvorbu (v různých poměrech). Jiné kapely jsou čistými flašinety obehrávajícími repertoár zahraničních i tuzemských umělců bez jakékoliv vlastní invence. Taktéž hudební kvalita těchto těles se pohybuje na škále od těch naprosto bídných, kteří zkrátka a jednoduše hrají z p*dele, až po ty, jejichž schopnosti jsou na výši („Ostatně, tak tomu bylo vždycky,“ glosuje Petr).

Existují bohužel tělesa, která nejsou schopná nabídnout publiku kvalitní autorskou tvorbu, a zároveň nezvládnou zahrát ani převzaté písně na nějaké úrovni. I přesto se objeví v dramaturgii městských slavností či jiných akcí a o jejich honorářích se některým klubovým kapelám může jen zdát. I tento negativní jev s Petrem v podcastu probíráme.

V dnešním díle se dále dozvíte

Proč se tanečním zábavám kdysi často říkalo „čaje“? Jak se situace změnila po listopadu 1989? Proč je Petr Janda muzikantem, kterému je dodnes zavázána velká část tuzemské rockové scény? Proč určitá část publika zkrátka nikdy nevymění své vesnické tancovačky za objevování nové muziky v městských klubech? A proč je na naší scéně tolik (slovy Petra Korála) „jukeboxů“?

Tohle všechno a mnohem více již nyní v Podcastu Frontwoman na všech podcastových platformách a na YouTube!