Pódiový gear zvukového vizionáře Adriana Belewa

Pětašedesátiletý kytarista, skladatel a producent Adrian Belew má za svou dlouhou a úspěšnou kariéru na kontě spolupráci s obrovskou plejádou kapel a interpretů. Přesto je především u kytarových fanoušků nejsilněji zapsán jako člen progresivních King Crimson a sideman Franka Zappy nebo Davida Bowieho.

Belew se v sedmdesátých letech přemístil z rodného Kentucky do tehdejší hudební Mekky Nashvillu, kde působil v regionálním uskupení Sweetheart. Na jednom klubovém vystoupení si jeho mimořádného talentu a originálnímu přístupu ke kytarovému soundu všiml Frank Zappa a pozval jej ke spolupráci na jeho projektech.
Belew se proto stěhuje do Los Angeles a po čase nahrává se Zappovou kapelou jedno z nejznámnějších principálových alb Sheik Yerbouti (1979) a ve stejném roce se objevuje i v Zappově hudebním filmu Baby Snakes.

Na německé části turné se setkává s Brianem Enem, který mu dává lano k Davidu Bowiemu a výsledkem jsou tituly Stage a Lodger. Také díky tomuto angažmá se Belewovi začínají začátkem osmdesátých let hrnout další nabídky ke spolupráci, která je zachycena např. na albech The Catherine Wheel (Joe Cocker, 1981), Sheffield Steel (Béla Fleck & the Flecktones 1982) nebo na titulu hvězdného Herbieho Hancocka Magic Windows.

Belewova práce neunikne pozornosti Roberta Frippa, který jej pozve do nově formovaných King Crimson, kteří se pro Belewa stávají na dlouhá desetiletí domovskou kapelou v jejímž kolektivu natočil v průběhu let řadu alb z nichž některá tvoří milníky v oblasti moderního fusion.

Zvukový experimentátor Belewova formátu samozřejmě nemohl odmítnout ani nabídku Trenta Reznora z Nine Inch Nails, se kterými kytarista natočil čtyři CD (1994 - The Downward Spiral, 1999 - The Fragile, 2008 - Ghosts I-IV a v r. 2013 Hesitation Marks). Kromě zmíněných aktivit je Belew podepsán pod alby Paula Simona, Talking Heads, Porcupine Tree, Cyndi Lauper, Tonyho Levina nebo Mike Oldfielda. Paralelně s těmito projekty stihnul tento talentovaný multiinstrumentalista vydat během cca třiceti let dvacítku sólových počinů.

Adrian Belew je zvukový chameleon, v jehož sbírce bychom našli stovky efektových krabiček (MXR, Boss, Electro Harmonix, Digitech atd.), rackových procesorů (Lexicon, Yamaha, Eventide) a také jeho oblíbené kytarové syntezátory Roland. Rozhodně není lampovým dogmatikem, o čemž svědčí například digitální komba Johnson, která po dlouhá léta používal jako hlavní aparáty ve studiu i pro živé hraní.

V současné době favorizuje kytary firmy Parker – na koncertech jej můžeme vidět se dvěma exempláři modelu Parker Fly, jeden ve stříbrné a druhý v signálně žluté metalíze z dvanácti vrstev automobilového laku. Oba jsou osazeny kobylkovými humbuckery DiMarzio a krkovými snímači Sustainiac Stealth Pro. V nástrojích je zabudován také obvod Line6 Variax (aktivující se povytažením potenciometru), který ale využívá jen pro studiovou práci.

Mimo tyto speciály vyrábí Parker také jeho signovaný model Adrian Belew Signature DF842 osazený kobylkovým Seymour Duncanem TB4 (rozšířená verze SH4 pro kytary s tremolem s větší roztečí strun), Sustainiacem, MIDI rozhraním a preampem RMC Poly-Drive 1. Na kytary natahuje struny D’Addario NYXL.

Koncertní signálová cesta je duální a tvoří ji větev začínající u syntezátoru Roland VG-99, kde z části výstupů míří do zvukové karty MOTU UltraLite Mk3 Hybrid a odtud paralelně do mixu, in-ear sluchátek a odposlechového audio systému Bose L1.

Další cesta z Rolandu VG-99 vede do kompresoru Keeley, zkreslovače Source Audio Soundblox Pro Multiwave Distortion, harmonizéru DigiTech HarmonyMan a následně do preamp/procesoru Fractal Audio Axe-Fx Ultra a přes XLR výstupy do dvoureproduktorového, 50-ti wattového aktivního boxu Atomic Reactor.

Klasické jackové výstupy z Fractal Audio Axe-Fx Ultra slouží k návratu do zvukové karty MOTU, kde je signál nasměrován do notebooku s Abletonem Live, který Belew využívá pro tvorbu smyček a dalších efektů. K ovládání celého systému slouží MIDI kontroler Liquid Foot+12 a trojice expression pedálů Boss EV-5.