Foto: Flickr, uživatelka annefegurasin

Podobnost čistě náhodná

Katy Perry, Lady Gaga, The Verve a Radiohead. Vděčným námětem soudniček jsou v posledních letech stále častěji také úmorné tahanice o duševní vlastnictví. Inkriminované sporné nápady přitom dost možná ani žádné straně nepatří.

„Jako to, že to byl celou dobu můj model / to, co točili ty kluci nejen po Praze / Jako to, že bude pokuta za tvůj poděl? / Nezapomnělo se, aby jsi byl v obraze.“ (Ektor, To by nečekali)

V úplných začátcích přizvukovala katolíkům z P.O.D. . Pak se ale odcizila rodičům, pastorům letničního hnutí, líbala se s holkou a líbilo se jí to. Letos na Katy Perry i její tým, autory hitu Dark Horse, podal žalobu baptistický rapper Flame. I když mu pod nos nešla už pohanská stylizace klipu, zažaloval je za krádež beatu z Joyful Noise a vyhrál. Soud Katy Perry a spol. udělil pokutu 2,78 milionu dolarů, přestože muzikolog Lawrence Ferrara seznal, že shoda obou beatů mohla být čistě náhodná. Že by do MC‘ho na chvíli vstoupil přemožitel Antikrista, archanděl Michael s plamenným mečem? Raději odhlédněme od biblických metafor. V éře youtubu, jehož obsáhlé anály zrazují od jakékoliv snahy o originalitu, totiž neznalost opravdu neomlouvá.

Pop o čtyřech a méně akordech nezná původní melodie a rytmy, jen odbyté rešerše, zvlášť když prý už bylo vše vymyšleno. Hudební produkce pro (re)produkci je přitom živná půda sporů o autorství tím spíš, že trh raději přijde s „pojistkami na blbost“ než řešením vleklé tvůrčí krize.

Vedle týmu Katy Perry byla obviněna z poněkud doslovnější citace také (znovu)zrozená hvězda Lady Gaga. V její Shallow téměř neznámý Steve Ronsen vidí totéž géčko, áčko a háčko jako v jeho Almost. Jeho naděje na úspěch jsou však výrazně nižší než Flamovy. Obhajoba přesvědčivě argumentovala, že pravděpodobněji spíš Ronsen vykradl Dust in the Wind od Kansas.


Také vůbec nejslavnější spor o autorství se uzavřel letos. Richard Ashcroft si na Rolling Stones vymohl práva k Bittersweet Symphony, o které zcela beze zbytku platí poučka inspektora Trachty o orání, vláčení a sklizni. Oralo se a vláčelo s Ashcroftovými The Verve a při předávání cen Grammy za rok 1997 sklízeli Jagger s Richardsem, kteří na Bittersweet Symphony vůbec nesáhli.

Spravedlnosti bylo učiněno zadost až poté, co zemřel strůjce žaloby, Allen Klein (1931-2009) a Ashcroft se do přízně zbylých starých pánů vetřel loni o No Filter Tour. Producent Allen přitom The Verve nezažaloval, protože by se Bittersweet Symphony tolik podobala nepůvodní orchestrální verzi Last Time. Šlo hlavně o tučné provize pro jeho ABKCO Records. Mimoto sami Stoni přiznali, že při psaní Last Time se inspirovali „This May Be the Last Time“ od Staple Singers.

Také kapela, která svého času byla větší než Kristus (ne Beatles, ale Oasis), skákala, jak advokáti Coca-Coly pískali. Bez dovolení výpůjčená melodie z víc než dvacet let staré reklamy bratry Gallaghery a spol. vyšla na půl milionu dolarů. Možná proto později Radiohead, které Albert Hammond a Mike Hazlewood obvinili, že „Creep“ je vykradená „The Air that I Breathe“ (1972), raději přistoupili na mimosoudní vyrovnání. Nicméně ani po této zkušenosti neváhali zažalovat Lanu Del Rey, že „Creep“ se až moc podobá její „Get Free“.

Mimo soudní budovu uzavřeli svůj spor také Coldplay a Satriani. Posudek už zmíněného Ferrary ho však doplnil o pozoruhodnou souvislost. Zjistil totiž zarážející podobnosti Viva La Vida a If I Could Fly s „Se tu m‘ami“ od italského skladatele Giovanniho Battisty Persolesiho (1710-1736). Mimoděk tím poodhalil skutečné jádro problému.

Mainstream se soudí o příjmy a pozornost. O nic jiného ani nemůže, protože už z podstaty věci obchoduje jednoduchými emocemi a parazituje na duševním bohatství etnické a zvulgarizované vážné hudby. I otcem elektroniky bude spíš než Kraftwerk experimentální skladatel Karlheinz Stockhausen (1928-2007). Možná i to je důvod, proč se o skutečné autorství jedná možná ve třetím plánu. Kompromitovalo by totiž celé odvětví.