POLANSKY versus LANGMAN: Berlín zpátky v Praze

Pro kapelu o dvou členech je odjezd jednoho z nich do jiného města v jiném státě poměrně zásadní. Nebylo to snadné, ale přežili jsme a po pěti letech máme nové album! Projekt Polansky versus Langman, kombinující klasickou violu s efekty a loopy a nekompromisními bicími, je zpět.

Na životě v Berlíně mě jedna věc docela štvala – náš hudební projekt totiž pomalu usínal. Emül zůstal v Praze, já byl v Berlíně. Jednou do měsíce dojet a zkoušet celý den spíše zachraňovalo naší formu na koncerty, ale nové věci jsme vždy jen nakousli a nikdy pořádně nedotáhli. 

Naštěstí jsme docela dost hráli živě. A nejen v Čechách. Jeden producent z německého Ulmu nás objevil na internetu a začal nám v Německu zařizovat koncerty. Koncerty byly skvělé a výborně přijaté i místní kritikou, a tak nás dál zvali. A my jezdili a hráli a z podia jsme i sami sobě lhali, že děláme na novém albu. Moc to nešlo, ale nakonec ta tvůrčí pauza, a hlavně život v Berlíně, přeci jen přinesli své ovoce!

Album je venku a jmenuje se U8 – podle té linky berlínského U-Bahnu, kterou jsem těch 5 let jezdil do práce a ze školy a poslouchal rozhovory a sledoval lidi a domýšlel si příběhy. Na album se se jich dostalo 9. Devět příběhů z Berlína. Dva z nich napsali moji berlínští přátelé, ostatní jsem vyprávěl Emülovi Langmanovi v autě na našich cestách na koncerty a ve zkušebně v Praze jsme z nich udělali písně.

Album jsme nahrávali a smíchali u Ondřeje Ježka v JáMORu a zní skvěle. Hned od začátku jsme chtěli ty příběhy vyprávět a došli jsme k tomu, že jen zvukový záznam stačit nebude. A tak vzniknul i speciální booklet a cover s příběhem Berlína.

V Berlíně žijící a fotografii studující Kačka Kabelková fotila na film starým automatem to, jak vidí Berlín ona. Když jsme spolu na zahrádce v Auguststrasse fotky k písním vybírali, pochopil jsem, že vidíme a žijeme stejné příběhy, jen já o nich píšu písničky a Kačka je fotí. Fotky jsme vybrali, ale nechtěli jsme je navždy zavřít do bookletu a sešít sponkou. Chtěli jsme krabici s jednotlivými fotkami z Berlína, co si je může člověk vystavit na lednici, připnout nad postel nebo poslat v dopise.

Za celkovou (typo)grafickou podobou alba stojí úžasná německá grafička Adela Knajzl, která celý obsah uzavřela do takové hnědé kartonové krabice – jak od Amazonu, která se standardně používá na posílání malých vinylů a ručně každou z nich potiskla sítotiskem. V krabici je vlepen trn, na něm disk a jedenáct velkých fotografií. Fotky volně navazují na texty a příběhy písní, a proto na zadní straně každé fotky je text jedné písně.

Tenhle ručně potištěný a ručně složený karton, s 11 fotkami a 9 příběhy z Berlína se povedl. A nejlepší na tom je, že kdybychom neměli tu tvůrčí pauzu, nemohli bychom přivést linkou U8 Berlín do Prahy.