Polští Tęskno ukazují, že neoklasiku lze pojmout i po letech nově

Před více než dekádou přišel hudební boom z nečekané neoklasické strany. Umělci jako Oláfor Arnalds, Agnes Obel nebo Hauschka, to znamená umělci, kteří se jednou nohou pohybovali v klasickém podhoubí a druhou objevovali popové, avantgardní nebo folkové území, našli náhle přízeň u hudební kritiky i velkého počtu posluchačů. Melancholické tiché skladby mají stále co říci i o dekádu později. O tom jasně referuje vydařené druhé album polského projektu Tęskno.

Ještě před dvěma roky na debutu Mi tvořily těleso Tęskno dvě dlouholeté spolupracovnice a muzikantky Hani Rani a Joanna Longić. Ty spolu už před pěti roky představily album projektu Bemine míchající důmyslná klavírní kompoziční schémata s dreampopovým zpěvem. Tęskno na předchozí načatou práci navázali podobně laděným materiálem ještě více přimknutým ke klasice. V letošním roce prapor projektu pozdvihla už pouze

Svět polského dua je vykolíkován třemi primárně použitými ingrediencemi – hlasem/hlasy, smyčci, nejvíce violoncellem a klavírem nebo klávesami. Zatímco debut byl i díky účastí klavíristky Hani Rani ponořen do přísnější neoklasické podoby, novinka, už pouze v režii Joanny Longić, hraje více barvami a nápady.

Zatímco debut byl jakýmsi snivým plutím mimo čas a prostor, druhé album už je více „současné“. Například singl Frajda je zdánlivě veselou písní o konci světa. Vypráví příběh hrdiny, který ztrácí půdu pod nohama a musí udělat bleskové rozhodnutí. „Zničení země, o které zpívám, je metaforou pro náhlé, nevratné změny, ke kterým teď ve světě dochází,“ prozradila autorka a dodává: „Prostřednictvím této skladby jsem chtěla říci, že bez ohledu na obtíže, kterým procházíme, stojí za to hledat radost z žití‚ tady a teď'.“

Živější nahrávka v Przed burz pulzuje nenápadnou sekvencerovou linkou, okolo které se ovíjí dlouhé violoncellové tahy. A capella je celá, jak už název napovídá, postavená na vrstveném Joannině vokálu, zatímco Arenga je elektronická ambientní mlhovina, kterou se proplétá melodická linka klavíru. Při takto barevném přístupu vlastně nevadí, že pětatřicet minut desky plně strávíme v baladickém duchu. Tento způsob krasosmutnění zdá se poměrně vydařený.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Výhodou bezejmenné „dvojky“ Tęskno není pouze její variabilita, ale také fakt, že obeznámenému posluchači ani nenapadne kolekci přirovnávat ke slavnějším neoklasickým kolegům, jak se to nedávno podařilo například Sebastianu Planovi nebo Poppy Ackroyd, kteří svůj nový materiál postavili na mnohokrát zprofanovaném něžném melodickém klavíru. Pokud například Josef Sedloň zahrne Tęskno do budoucích koncertních plánů své koncertní řady Music Infinity v pražském Paláci Akropolis, neváhal bych ani minutu a na koncert vyrazil.

Tęskno – Tęskno

PIAS, 35:06

Neoklasika, pop

80 %