Přejít k hlavnímu obsahu
Kdo tvrdí, že děti slovo tréma neznají, ten nejspíš sám nikdy nechodil do hudebky | Foto: Pixabay
Kdo tvrdí, že děti slovo tréma neznají, ten nejspíš sám nikdy nechodil do hudebky | Foto: Pixabay
Anna Marie Hradecká - Po, 16.03.2020 - 12:00

Pomoc, koncert! Jak zatočit s trémou?

Máte doma malého muzikanta-trémistu, kterému se rozklepou ruce, kolena i brada, když má vylézt na pódium před plný sál a vyloudit pár tónů? Pak možná oceníte pár tipů na boj se strachem z veřejného vystupování. Sesbírala jsem je během výuky hry na klavír, svého vlastního hraní i debat s kolegy – muzikanty a hudebními pedagogy. Seznam rozhodně není vyčerpávající a řeč bude hlavně o dětských hráčích. Ale možná se v některých bodech najdou i dospělí muzikanti, kterým se i po letech před každým koncertem ledově potí ruce, buší srdce a v hlavě se rozlévá neblahý pocit vymazané operační paměti. Právě teď máte skvělou příležitost se nad tím zamyslet a alespoň na některých bodech zapracovat.

Kdo tvrdí, že děti slovo tréma neznají a z koncertního vystupování si nic nedělají, ten nejspíš sám nikdy nechodil do hudebky. Nebo už raději zapomněl, jaké to byly nervy. Pokud člověk není vnitřně vyrovnaný mistr Zenu nebo nedlí myšlenkami ve vzdálené galaxii, není mu (bohužel) lhostejné, co si o něm ostatní myslí. A nechce selhat ani ve vlastních očích. Zvlášť během školních let dokáže tlak na podání dobrého výkonu solidně potrápit i ty největší exhibicionisty a poctivě připravené žáky – zejména v klasické „zušce“, kde se známkuje jako ve škole. Zdravý startovní nával adrenalinu pak často hrozí přerůst v nekontrolovatelnou paniku. Jak děti podpořit, aby se veřejného hraní tolik nebály a aby i různá (nejen hudební) zaškobrtnutí dokázaly zvládnout s nadhledem?

Učit se hrát po sluchu a improvizovat

Ať už člověk před koncertem poctivě cvičil, nebo spíš lenošil a prokrastinoval, když na pódiu zaúřadují nervy, dějí se nepředvídané katastrofy. Prsty se zamotají, myšlenky i melodie někam zabloudí a nebo nastane přímo „okno“ – hráč má v hlavě prázdno a netuší, co má hrát dál. V tu chvíli jsou zhruba tři možnosti, jak bude scéna pokračovat. Nejhorší je, když takzvaně „spadne řemen“ – vystresovaný nebožák úplně přestane hrát a v krajním případě opustí místo činu s brekem. Druhou variantou je zkusit navázat a hrát dál. Často se hráč ale samým šokem vybourá hned v následujícím taktu. Nehledě k tomu, že spousta skladeb má repetici a přes nebezpečné území bude potřeba jet ještě jednou. Třetím a nejelegantnějším řešením je nepřestat hrát, udržet tempo a rytmus a pošramocené místo kreativně „zalátat“ vlastní improvizací, dokud paměť zase nenaskočí.

Učit se hrát podle sluchu

Různým záludnostem i přínosům improvizace se budeme věnovat v některém z dalších článků. Obecně ale platí, že žák by se měl na začátku výuky nejdříve dobře „skamarádit“ s nástrojem – učit se hrát po sluchu a mít předem představu, jaký tón se ozve, ještě než jej na nástroj vyloudí. A zároveň by měl důkladně trénovat reprodukci melodie a rytmu podle sluchu i z not. Hudbu zapsanou v notách je dobré se nejdřív učit zazpívat nahlas a až poté se ji pokusit hrát na svůj hudební nástroj. Je to podobný proces, jako když si člověk potichu čte – představuje si zvuk zapsaných slov v duchu.

Získá-li žák jistotu, že dokáže každé zaškobrtnutí se ctí ustát a vymyslet vlastní řešení, bude klidnější. Je také důležité ho zvláště těsně před koncertem nestresovat s apelem na dokonalost. „Ke strachu z chyb se jim snažím vysvětlit, že koncert je jiná realita než hodina,“ říká Kryštof Suchý, který vyučuje hru na klavír v pražském Studiu Dobeška. „Nejde tam o chyby, ale o celkový dojem. Směrem ke koncertu se taky na hodinách snažím trochu tlumit svoje puntičkářství a nechávám je hrát pokud možno větší celky.“ Neztratit duchapřítomnost a udržet skladbu v chodu za každých okolností se malému muzikantovi bude dost hodit i později třeba pro hraní v kapele nebo na jam-sessions, kde se na nějaké záseky, návraty a opravy nehraje.

Hrát veřejně, ale bez upřené pozornosti okolí

Některé děti netíží ani tak představa samotného hudebního výkonu jako strach, že cestou na pódium zakopnou, upustí nástroj či noty nebo se nebudou umět uklonit publiku. Snaží se pak alespoň části rituálu vyhnout – nechtějí se uklánět vůbec. Dá trochu práce jim vysvětlit, že úklona má význam jako gesto vyjadřující poděkování a úctu lidem, kteří si je přišli poslechnout. Oblíbeným strašákem je taky věta „Tak nám řekni, co budeš hrát.“ Chudák žák-trémista v danou chvíli pomalu neví, jak se jmenuje on sám, natož aby si zapamatoval skladatele a jejich díla ve správném pořadí. Sama jsem radši pro, když koncert uvádí učitel, aby se děti mohly soustředit jenom na hru. Řešením mohou být také tištěné programy. Ty ale rády padají na zem a hlasitě šustí uprostřed hudebního výkonu.

Určitě není na škodu se ve vystupování na veřejnosti potrénovat. Jde to ale i méně radikálním způsobem nežli přímo na koncertě, kde je na jedince upřena pozornost celého publika. Začněte tím, že po domluvě s dítětem budete chvíli trávit čas ve stejné místnosti, kde hraje. Jeho úkolem bude několikrát po sobě zahrát celý koncertní repertoár tak, jak jej bude později hrát před lidmi. A vaším úkolem bude zdržet se přitom jakýchkoli komentářů a dobře míněných rad ohledně jeho hry – pokud si o ně dítě samo neřekne. Také ho nechte hrát doma před návštěvou, ale spíš jen tak mezi řečí. Rozhodně ne za hrobového ticha a soustředěného poslechu babiček a tetiček. Nebo ho vezměte do některé z kaváren, kde provozním ani hostům nevadí, že se trochu brnká na piano nebo na kytaru (třeba vzadu v salonku). Nechte ho hrát, zatímco si budete hledět své kávy. Dáte dítěti pocit, že hraje veřejně, a přitom bez posuzování okolím. Uvidíte, zda se malému muzikantovi víc zamlouvá vytvářet hudební kulisu, nebo jestli si sám řekne o více pozornosti.

Mít prostor k rozhodování

Mít prostor k rozhodování

Nemá smysl nutit děti do veřejného hraní za každou cenu. Zároveň i v hudbě platí stará pravda, že nic člověka tak nenakopne k dokončení úkolu jako hořící deadline – tedy blížící se koncert. „Dobrovolnost je důležitá, ale na druhou stranu pak žáci nemají motivaci nějak se zlepšovat,“ říká o svých žácích Kateřina Novotná-Jegorovová, která na Dobešce učí kytaru metodou Suzuki. Je dobré najít nějaký kompromis, který bude pro dítě zároveň přínosný i snesitelný.

Moji žáci už jsou většinou smířeni s tím, že je koncert nemine. Mohou si ale vybrat pořadí skladeb. Také sami vytvářejí alespoň část repertoáru ptám se jich, jakou muziku poslouchají, nebo sami přinášejí nápady na skladby, které by se chtěli naučit. Nemůžou si pak stěžovat, že je nechtějí hrát. Jedna moje sedmiletá klavírní žákyně nechtěla hrát na koncertě lidové písničky prý je každý zná a hned by slyšel chybu. Raději začala skládat vlastní originální skladby, u kterých se nestydí, protože o případné neočekávané změně nikdo neví. Přednesem své vlastní skladby na úvod se uklidní natolik, že je pak schopná zahrát i další, už známý repertoár.

Princip svobody v rámci pravidel používá při sestavování koncertního programu i Kryštof Suchý: „Nijak zvlášť nerozlišuju mezi skladbami na vystoupení a pro domácí účel. Nějaký čas před koncertem si z nich sami něco vyberou a děláme na tom trochu důkladněji.“ Učitelé v ZUŠ jsou v tomto ohledu více vázáni Školním vzdělávacím programem (obdobou dřívějších osnov), ale i tam se jistě nějaký prostor pro řízenou možnost volby najde.

Mít prostor k rozhodování

Hrát ve skupině s ostatními

Pro některé žáky je osobní zkušenost s hudebními karamboly natolik traumatizující, že se dalšímu koncertování zuby nehty brání. Ve svých očích selhali, nevěří si a je velmi těžké je namotivovat, aby znovu veřejně zahráli. Snažím se jim vysvětlit, že určité vystoupení z komfortní zóny a překonávání vlastního strachu se jim bude do budoucna hodit pro různé životní situace. Aby nepříjemný koncertní zážitek „přemazali“ pozitivní zkušeností, zkouším je na pódium nalákat třeba jako doprovod sourozence nebo v ansámblu s kamarády. Většinou se to podaří, protože jedinec má pocit, že se ztratil v davu a pozornost publika není upřena výlučně jen na něj. A také vzrůstá šance, že případná technická chyba zanikne ve zvuku vytvářeném ostatními. Soutěživější povahy může konfrontace s hudebními schopnostmi ostatních také namotivovat k větší píli a lepším výsledkům.

Sama si pamatuji tu úlevu, když jsem po letech konzervatorijních přehrávek před uměleckou radou mohla slastně zapadnout mezi muzikanty na world folkových jam-sessions, kde se hrály instrumentální „tunes“ od Balkánu přes Skandinávii až po Irsko. Zatímco na konzervatoři byla veškerá pozornost soustředěná na jedince a jeho schopnost zahrát skladbu přesně podle předem daného vzoru, tady šlo najednou o vytváření originálního zvuku v dialogu s ostatními hráči.

Důležitost zážitku společného hraní pro rozvoj individuální muzikality i vzájemného vnímání potvrzuje i kytaristka Kateřina Novotná-Jegorovová: „Když děti hrají v kruhu, nestydí se a ještě se od sebe vzájemně učí – poslouchat se navzájem a taky hrát společně.“ Žáci z její Suzuki třídy mají pravidelně naplánovaná nejen skupinová vystoupení, ale s odstupem několika týdnů také kolektivní hodiny s učitelem. Podobný zážitek může dítě získat i z klasické ZUŠ, dostane-li se k hraní v orchestru nebo má-li dobrého učitele už na skupinové hudební přípravce. Jste-li hudební rodina, můžete také vytvořit kreativní prostor společným muzicírováním doma. Důležité je ale zachovat při hraní atmosféru uvolněné jam-session, kde se malý muzikant bude cítit v bezpečí, nikoli jako na pranýři s kritikou za každou notu, která padne vedle.

Učit se pracovat s dětským tělem

Učit se pracovat s vlastním tělem

Zatímco žák na pódiu svádí bitvu s vlastním strachem a snaží se zahrát, jak nejlépe umí nebo vystoupení alespoň ve zdraví přežít, rodič v hledišti se často kroutí na židli a nechápe, proč jeho dítě hraje tolik chyb, když mu to doma přece tak šlo. Zažila jsem na koncertě i hodně nepříjemný okamžik, kdy se malý klavírista zamotal v notoricky známém hitu Pro Elišku a než se vzpamatoval a pokračoval dál, do nastalého ticha se ozvalo z hlediště nespokojené zamlasknutí a povzdech. V takových chvílích si jako lektorka říkám, jak je nevděčné, že laik nevidí všechnu tu mentální i fyzickou práci, kterou osmiletý člověk musel projít, aby vůbec byl schopen veřejně vystoupit. Od schopnosti vydržet chvíli sedět a soustředit se na cvičení přes první luštění not a urputný boj s koordinací pohybů rukou až po snahu přeměnit bohapustou prstovou spartakiádu v kvalitnější hudební zvuk.

Děti zkrátka během hraní na hodinách i při koncertním vystoupení bojují se spoustou překážek v těle i mysli, které si my dospělí často ani neuvědomujeme. Je na učiteli, aby v hodinách se žákem věnoval pozornost tomu, co při hře pomáhá. „Pro mě osobně je to určitě práce s dechem, na který se váže trochu specifický přístup k nástroji. Dech se ale celkově blbě učí, takže se spíš snažím vytvářet celkově příznivou atmosféru a trochu je korigovat, aby do nástroje nemlátili, netuhli, nepadali ze židle atd,“ říká o výuce klavíru Kryštof Suchý. Byť se to může zdát jako banalita, za spoustu hráčských chyb a karambolů může neokysličený mozek, když děti samým soustředěním a strachem zapomínají dýchat.

Několik hlubokých nádechů a dlouhých pomalých výdechů tedy může ulevit jak při únavě či nesoustředění v hodině, tak při paralyzující trémě před vystoupením. (Dobře funguje třeba oblíbený úkol učitelů na dechové nástroje: „Udrž kus papíru na zdi pomocí foukání“.) Pokud se malý trémista choulí do sebe a tuhne hrůzou, může zkusit s nádechem vytáhnout ramena co nejvíc k uším, zadržet na chvíli dech a pak je s výdechem spustit dolů. Ztuhlé svaly na rukou je také možné rychle uvolnit maximálním zatnutím pěstí na pár vteřin a následným povolením. A když už nic nepomáhá a panika útočí, nezbývá než se „hecnout“ a jít na pódium odvážně s tím, že hudební katastrofy se zkrátka dějí každému a hlavní cíl je umět z nich kreativně vybruslit.

Tagy Virtuoz v zácviku tréma
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studovat ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY