Porodní bolesti při rozvíjení sluchu

Hudba je umění vnímané výhradně sluchem, a ten je proto nepochybně nejdůležitějším smyslem hudebníka. V tom máme všichni jasno. Ale jen málokdy se setkávám se snahou nějak cíleně vlastní sluch zlepšovat nebo budovat. Dost často je to zapříčiněno představou, že se jedná o něco vrozeného a neovlivnitelného. Nemá smysl se opakovat, k tomu jsem se rozepisoval už ve svém prvním článku věnovaném rytmice. Pokud tohle čtete, patrně se svým sluchem něco udělat stejně plánujete. Pojďme na to.

Prvně si vymezme pojmy. Absolutní sluch není něco víc než relativní sluch. To srovnáváme jablka s hruškama. Relativní sluch stojí na rozpoznávání vzdálenosti mezi tóny, kdežto lidé s absolutních sluchem jsou schopni rozpoznávat barvu jednotlivých tónů a na základě toho poznat, o který tón se jedná, bez jakékoholi srovnání. Přirovnání absolutního sluchu k našemu vnímání barev je nasnadě. Poznáme zelenou. Poznáme žlutou. Víme ale, která z těchto barev má větší frekvenci kmitu?

Teoreticky nám člověk s perfektním absolutním sluchem, ale mizerným relativním sluchem, po zahrání dvou tónů hned řekne, že první byl E a druhý H. Na to, aby nám řekl, že vzdálenost mezi nimi je čistá kvinta, ovšem musí počítat. Na druhou stranu, člověk bez absolutního sluchu, zato s vycvičeným relativním, nám hned řekne, že se jedná o čistou kvintu. Bez nástroje nebo porovnáním nám ale není schopen říci, od kterého tónu.

Dalším rozdílem je, že absolutní sluch může být vrozený. Relativní nikoli. Důkazem toho už je jen to, že různé kultury z různých koutů planety dělí oktávu na jiné intervaly. Představa, že se někdo narodí s citem pro temperované ladění, je hodně mimo. To nám začne připadat normální, protože ho odmalička slyšíme téměř všude, kde slyšíme hudbu. Tedy, s relativním sluchem se nikdy nikdo nenarodil. Všichni si ho budujeme, a všichni si ho jsme schopní vybudovat. Pochopitelně, pro každého to bude jinak obtížné. Vrozené dispozice tu určitě roli hrají.

Ohledně absolutního sluchu u nás panuje zakořeněné přesvědčení, že se s ním člověk buď narodí nebo má smůlu. Poslední dobou se však začíná objevovat i názory, že s vhodným vedením a dostatkem úsilí lze ve většině lidí i absolutní sluch vypěstovat. Na dané téma nepanuje shoda ani mezi odbornou veřejností. Pokud vás teoretická možnost pěstování absolutního sluchu zajímá, máte před sebou hodně hledání a zjišťování. Jako vhodný start pro sběr informací využijte magickou moc googlu a zaklínadlo David L Burge.

Jak relativní, tak absolutní sluch mají své využití. Domnívám se však, že využití sluchu relativního je pro hudebníka prakticky každodenním chlebem, bez kterého nelze existovat. Absolutní sluch má také dost výhod, ale bez něj naopak spousta vynikajících umělců žila celý život a také to šlo. Ve zbytku článku se tedy už budu věnovat jen relativnímu.

Relativní sluch je tedy schopnost rozpoznávat intervaly a popřípadě i akordy. Podstatné je uvědomit si, že se to nevztahuje jen na vnější podněty, nýbrž i na zvuky které slyšíme ve své hlavě. I když si zvuk jen představíme, s pomocí sluchu jsme schopní určit o jaký interval, akord či akordový postup se jedná, a poté ho na první pokus převést na nástroj. Stejně tak, chytneme-li akord, víme jak bude znít dříve než ho zahrajeme. Výhoda je jasná. Člověk převádí svoje hudební představy na nástroj, a tím ostatním umožňuje je slyšet. Skládání či improvizace přestává být sérií pokusů a omylů nebo aplikací zažitých vzorů, ale začíná být čistě zhmotňováním fantazie. Co víc si vůbec hudebník může přát? Díky tomu například mohl Smetana skládat i po ohluchnutí. Ztratil sice schopnost vnímat vnější zvukové podněty, ale neztratil svůj vypěstovaný relativní sluch a schopnost analýzy a zápisu hudby, kterou slyšel ve své hlavě.

Předehra je za námi, jdeme na věc. Ačkoli relativní sluch do určité míry budujeme kdykoliv slyšíme hudbu, a kdykoliv hrajeme, existují i výborné způsoby jak celý proces výrazně urychlit. Cíleně se sluch buduje nejčastěji dvěmi různými způsoby. Jedna metoda stojí na učení se vyzpívání intervalů a rozkladů akordů. Druhá na učení se hudby podle sluchu. Každá má své pro a proti, ale vůbec nic nám nebrání kráčet po obou cestách zaráz. Naopak, vzájemně se doplňují a zjednodušují.

Vyzpívávání intervalů je metoda, které se aplikuje na spoustě hudebně zaměřených univerzit. Domnívám se, že k cíli vede nejrychleji a nejpřímočařeji. Zpěv je nejzákladnější nástroj zhmotňování hudebních fantazií. Jednak se používají metody využívající známe lidové písničky, které začínají určitým intervalem. Člověk si jen zapamatuje, která začíná jakým. Druhá varianta je naopak o tom, že se člověk učí rovnou vyzpívat konkrétní interval s jeho názvem na jazyku. Vlastně se tak člověk po jednom učí intervaly a následně rozklady akordů. Podstata tkví v tom, že si člověk v hlavě dostatečně jistě spojí určitý zvuk s jeho teoretickým názvem. V momentě, kdy člověk takový zvuk uslyší v hlavě, hned se mu rozsvítí žárovka s nápisem "malá tercie" či například "dominantní septakord". Stejně tak je výborný nápad učit se čistě vyzpívat jednotlivé stupnice či jejich mody. Člověk si potom mnohem lépe uvědomí jejich specifický zvuk a bude lépe schopen posoudit kam se hodí a kam nikoli. To, že člověk zpívat neumí, není překážkou. Během takového rozvíjení sluchu se to do určité míry omylem stejně naučíte.

Druhá metoda je spíš životní postoj než metoda v pravém slova smyslu. Používejte uši co nejvíc. Víc než je nutné. Učte se všechny skladby podle sluchu. I pokud se zrovna nepotřebujete žádnou učit, stejně si něco odposlechněte. Ze začátku to bude pro dost lidí složité, akordy budou skoro nemožné na odchytnutí a i melodie vám možná dají zabrat (to zpravidla neplatí u lidí, které v dětství nutili rodiče na něco hrát). Základní je nevzdávat se a zkoušet to. Zkoušejte najít na kytaře seriálové znělky, vánoční koledy a cokoliv, co slyšíte. Travte tím aktivně čas. Snad s výjimkou technických cvičení, kde záleží na prstokladu přestaňte používat taby. Zařaďte do svého cvičení odposlouchávání skladeb. Věnujte mu dostatek času. Nezlepší se vám jen sluch, ale mnohem snáze hudbu pochopíte. Konečně si všimnete, které tóny jsou v melodii nosné a důležité a které naopak zaměnitelné. Nebudujete si sluch sice tak přímočaře a rychle jako při vyzpívávání intervalů, nicméně naučíte se toho spoustu o hudbě.

Na druhou stranu, lze se setkat se spoustou programů či webových aplikací na cvičení sluchu. Prakticky všechny stojí na principu "zahraji interval, ty klikneš na odpověď a já ti řeknu jestli to bylo dobře". Důvody jejich popularity jsou podle mě dva. Jednak jsou jednoduché na programování a druhak nám ukazují naši úspěšnost v číslech (podobný psychologický efekt jako zvedání rychlosti na metronomu, jen pro jiný druh lidí). Bohužel, nepřijdou mi jako nástroj, který je sám o sobě způsobilý vybudovat někomu sluch. Spíš jako ověření, zda se dotyčný už zlepšil. Mnohem vhodnější, než si sednou a začít tipovat co je např. kvartou a co kvintou, je prve se posadit s nástrojem a pokusit se vnímat, jak dané intervaly zní. Je potřeba se prve učit, až potom testovat. Tyto programy fázi učení přeskakují. Tím nechci říct, že by byly úplně k ničemu. Jako doplněk k výše uvedeným metodám mi nepřipadají vůbec špatné. Samy o sobě vám ale sluch nevypěstují.

K budování relativního sluchu bohužel neexistuje žádná zkratka v duchu "dělejte deset minut denně tady tohle a bude to OK". Je to dlouhodobý a únavný proces. Není to forma odpočinku. I ucho se dokáže unavit, a to velice rychle, není-li trénováno. Zároveň ale platí, že pro kohokoliv, kdo to s hudbou myslí aspoň trochu vážně, je pěstování sluchu absolutní nutnost. Chcete-li se se sluchem někam posunout, začněte hned a udělejte si z toho denní rutinu. A hlavně, nezoufejte. Cvičení sluchu je činnost, u které budete často na prášky a ani pocit, že to prostě nejde, nebývá zas takovou vzácností. To k prvním krůčkům v této oblasti patří u drtivé většiny lidí. U těch co vytrvali se to ale nakonec vždy poddalo.