Poslední sbohem bluesového Veličenstva

Svět přišel o poslední žijící legendu, která svými kořeny hluboce vězela v původním bluesovém stylu, zvaném delta blues. Po odchodu Johna Lee Hookera a Davida "Honeyboye" Edwardse tak odešel do bluesového nebe i poslední z této velké trojice, která nás pojila s dávnou bluesovou minulostí. Dne 14. května ve 21.40 hodin zemřel v požehnaném věku 89 let bluesový král B. B. King.

O životě tohoto význačného kytaristy již bylo napsáno mnoho a vše ostatní by již bylo jen opakováním opakovaného a tak si připomeňme jen několik zajímavostí z jeho dlouhého a vynikající hudbou naplněného života. B. B. King se narodil 16. října 1925 jako Riley King na bavlníkové plantáži v Itto Bena v Indianole, která se nenachází nikde jinde, než v proslulé mississippské deltě. Od útlého dětství tak slýchal nejen později slovutná jména tehdejší bluesové scény, ale také gospely zpívané v evangelických kostelech, které se později do jeho tvorby hluboce promítaly.

Ve svých čtrnácti letech si pořídil svou první vytouženou kytaru a o deset let později se vydal do West Memphisu v Arkansasu zkusit štěstí jako pouliční muzikant. Nějakou dobu zde vystupoval dokonce po boku legendárního Sonny Boye a poté se uchytil jako moderátor v memphiském rádiu WDIA, kde také přišel ke svému jménu. Říkalo se mu tehdy totiž Blues Boy King, což se později zkrátilo na známé B. B. King.

Jeho popularita rozhlasového moderátora rychle rostla a zároveň se slibně vyvíjela i jeho kariéra muzikanta. Jeho prvních nahrávek si záhy všiml známý hledač talentů Ike Turner a okamžitě ho přivedl do nahrávací společnosti RPM, kde B. B. King nahrál svůj první velký hit Three o´Clock Blues, který okamžitě ovládl všechny bluesové hitparády.

Není ani možné spočítat kolik nahrávek a alb B. B. King za svůj život natočil, ale jisté je, že jen regulérních a oficiálních alb je téměř stovka!!! Kompilací, výběrů a neoficiálních nahrávek je nesčetně... B. B. King rovněž hostoval na desítkách alb svých kolegů, nebránil se spolupráci prakticky s kýmkoliv a rád si také zval hosty na své desky. Slyšet jeho kytaru a hlas tak můžeme např. ve spojení s U2, Steviem Wonderem, Alexisem Kornerem, Ericem Claptonem, Gary Moorem nebo Johnem Lee Hookerem. Se svou kytarou se objevil i v několika filmech – např. Into The Night z roku 1987.

B. B. King byl po celou svou kariéru téměř výhradně k vidění s kytarou Gibson a to zejména s modelem ES-355, který později firma uvedla na trh i formou signature modelu. A ačkoliv jich vystřídal samozřejmě více, každá z jeho kytar nesla stejné jméno – Lucille. Stalo se tak po nešťastné události ze začátku Kingovy kariéry, kdy na jednom ze svých koncertů málem přišel o život při požáru, který vznikl díky rvačce v publiku. Dva mladící se zde poprali o dívku a po vzniku požáru všichni vyběhli ven. King si však uvědomil, že v sále nechal svou kytaru a vrátil se pro ni.

Vyvázl živ a zdráv jen se štěstím, a protože dívka o kterou se mladíci poprali se údajně jmenovala Lucille, pojmenoval po ní svou kytaru, aby mu navždy připomínala, že nemá už nikdy takhle hloupě riskovat. B.B. King prakticky až do své smrti neustále koncertoval. Jeho rekord činil 342 koncertů za rok!!! V posledních dvaceti letech jej ale již trápila cukrovka II. stupně a tak musel přeci jen trochu zvolnit a hrál zhruba "jen" 100 koncertů ročně. B. B. King byl bezesporu jedním z nejvíce inspirativních hudebníků 20. a vlastně i 21. století. Sám k tomu kdysi poznamenal: "Jsem velmi šťastný, když vidím přicházet všechny ty mladé umělce, kteří o mě říkají, že mě poslouchají. Eric Clapton jednou řekl, že nejskvělejší věc v jeho životě byla návštěva mého koncertu a John Lennon dokonce odpověděl na otázku co by chtěl v životě umět - "... hrát na kytaru jako B. B.King". No co může být lepšího? A přál bych si napsat ještě spoustu skladeb, které by si tihle fajn kluci mohli nahrát podle sebe. Jsem moc rád, že se blues mým prostřednictvím takto šíří dál..." Přitom všem mu ale nechyběla pokora a skromnost a sám sebe označoval za "horšího, než strašného kytaristu".

Nechme na závěr ještě jednou zaznít slova bluesového krále, kde se vyznal ze své lásky k blues a hudbě jako takové: "Když máš náladu na blues, texty ti řeknou jsi-li šťastný, nebo smutný. Říká se, že hudba ukonejší i tu nejkrutější bolest a já myslím,že je to pravda. A netýká se to jen blues. Já jsem sice bluesman a mám rád blues, ale poslouchám i jiné druhy hudby a hodně se mi toho líbí. Muzika mi prostě dává hrozně moc a to je to, proč to dělám..."

Duše B. B. Kinga se teď dozajista vznáší nad jeho rodnou mississippskou deltou a spolu se všemi těmi bluesmany, kteří se na nebeskou pouť vydali před ním, tam už určitě chystají parádní bluesový jam session. Nám ostatním nezbývá, než si pustit třeba jeho proslulou Thrill Is Gone a věnovat bluesovému Veličenstvu tichou a uctivou vzpomínku...