Přejít k hlavnímu obsahu
post-hudba, zdroj: archív kapely
post-hudba, zdroj: archív kapely
Matěj Kolář - St, 24.04.2019 - 08:00

post-hudba: Pokud chceš vyvolat emoci, nejlepší je to prostě říct

Po šestileté pauze se na scénu vrací projekt Tomáše Havlena a Dominika Zezuly post-hudba. Oba mezitím vydali několik desek a mají za sebou řadu spoluprací. Dominik založil Děti mezi reprákama a stál u zrodu Ministerstva popu. Tomáš začal budovat label Bad Names, debutoval jako Spomenik a účastnil se i projektu Zvíře jménem podzim. Na konci března s post-hudbou vydali první plnohodnotné LP s názvem Není se na co těšit. Povídali jsme si o vývoji hudby, produkci nebo přínosnosti vedlejších projektů.

S přestávkami hrajete od roku 2011, přesto vydáváte své první LP až teď. Jak se vám na první velké desce post-hudby pracovalo?

DOMINIK: Já jsem se dost obával, že by se to někde mohlo obrátit do roviny, kdy už si říkáš: „Hlavně, ať to už máme za sebou.“ Bál jsem se toho, že mě ta práce začne štvát a my už se na vydání desky nebudeme těšit. To se ale nestalo. Proběhlo to hodně rychle. Většina tracků se dopisovala někdy před Vánoci a deska byla venku v březnu. Na tomhle tempu už jsme se domluvili dopředu. Řekli jsme si, že do toho šlápnem a zkusíme to udělat tak, aby to vyšlo na jaře. To tomu hodně pomohlo. Nikdy nenastal pocit, kdy bych si říkal: „Pojďme to už doklepat.“ Bylo to hodně entuziastický a entuziasmus přetrvává až doteď.
TOMÁŠ: Já jsem to vnímal stejně. Když jsme do toho šli, tak jsem vůbec nevěděl, jestli to zafunguje, jestli ta chemie bude podobná, jako šest roků zpátky. Nebyl jsem si tím vůbec jistej. Jsem fakt rád, že to tak dopadlo. Ty věci si sedly, všechno to zaklaplo do sebe.

Jak důležitá byla vaše šestiletá pauza? Dominik říkal, že post-hudba vznikla na základě postpubertální tendence měnit svět, zůstalo to tam?

T: My ty postpubertální tendence máme asi trochu furt, ne? (smích)
D: Já přitom na svých vlastních koncertech bývám občas nejstarší ze všech… (smích)
Pro redefinici toho, co chceme dělat, byla pauza zásadní. Během těch šesti let jsme neseděli se založenýma rukama, pracovali jsme na svých věcech.
T: Oba jsme mezitím udělali hromadu desek, bylo toho fakt hodně.
D: Když jsme se sešli a začali spolupracovat na Není se na co těšit, tak mě až překvapilo, jak jsme si s Tomášem zažili takový ty automatismy. Nahrávání prvních EPček probíhalo asi takhle: „Přijeď za mnou do Brna, koupíme flašku Ferneta, já vezmu kytaru a prostě se něco stane.“ Pak jsme se čtyři dny váleli nalitý na louce a pak jsme za půl hodiny něco nahráli. Teď jsme se sešli ve studiu a začali jsme efektivně pracovat. Za chvilku z toho byla deska. Nějaká filosofická změna spočívá asi v tom, že nám už není dvacet a nechceme už měnit svět… teda aspoň ne písničkama.
T: Pro mě bylo hodně důležitý, že jsem se za tu dobu naučil, jak ty písničky dělat. Já si okolo věcí musím nejdřív postavit koncept, pak je dokážu vyplňovat jako tabulku. Teď mám třeba vymyšlený koncept na celou sólovou desku, ale nemám ani notu. Mám přesnou představu o tom, jak by měla vypadat. Zatím nevím, jak to bude znít. Vím ale, jak to udělat.


Je LP v něčem ucelenější, než vaše předchozí EPčka?

D: Co se textů týče, tak jsem nechtěl psát nijak koncepčně. Pevný koncept má třeba první deska Dětí mezi reprákama. U post-hudby to tak úplně není. Tím, že texty vznikaly v hodně krátký době, ale mapujou poměrně konkrétní období. Tématicky jsou uzavřený do jedné etapy, která se dá shrnout nějakým pocitem vytrženosti, kdy je člověk nešťastnej sám ze sebe, kdy je zamčenej ve vzpomínkách… a nevidí východisko. Určitě to nebylo tak, že bych to šel psát s takovýma myšlenkama, ale přijde mi to vlastně přirozený. Kdybychom tu desku připravovali třeba rok, tak by to tak nebylo. Z tohoto pohledu tam nějaká konceptualita je, byť ne úplně záměrná.
T: Už samotný fakt, že texty vznikaly v jednom období, je uzavírá do jednoho funkčního rámce.
Sonická stránka desky se docela těžko popisuje. Všechny první EPčka byly dost velký pokusy, tehdy jsem vůbec nevěděl, co dělám. Teď sice furt nevím, co dělám, ale nevím to trošku míň. (smích)
D: Mně přijde, že si Tomáš vypracoval zvukovou knihovnu, svůj hudební svět, v rámci kterýho se pohybuje nejen s post-hudbou.
T: Jde o to, že do každýho projektu si z toho světa vypůjčuju trochu jiný sféry. Důležitý je najít autentický zvuk pro konkrétní projekt, což je v tuhle chvíli právě post-hudba. Žádná další věc, co dělám, nezní jako nová deska post-hudby a nemyslím si, že nějaká někdy bude.

Ovlivnilo tvůrčí proces i to, že se z Tomáše stal táta?

D: Ty vole, takovou otázku jsme ještě nedostali, to jsem zvědavej, co odpovíš… (smích)
T: Otcovství ani tolik ne, ale od doby, co jsem se svojí ženou, jsem se dost uklidnil. Najednou jsem schopnej pracovat mnohem efektivněji. Umím být o dost produktivnější, protože musím soustředit čas do konkrétního časovýho úseku. Hodně mi to pomohlo. Jinak si ale nemyslím, že by se moje otcovství do hudby nějak promítalo.

Jak se dá spokojený rodinný život kombinovat s hudbou, která je vlastně dost smutná?

T: Představa, že musíš být fakt na dně, abys dělal smutnou muziku, je úplně mimo…
D: Dojem, že sedíš doma s depresema a tryskají z tebe geniální nápady, je fakt kravina. V takovým stavu neuděláš nic, jen čumíš do zdi. Asi musíš být někde na pomezí, anebo naopak fakt vyrovnanej a spokojenej, takže si dokážeš vytvořit ten stav nasimulovat v hlavě, i když ho neprožíváš.
T: My oba jsme si ale prošli sračkama a furt to v nás asi trochu je. To, že to zrovna teď nerezonuje, je jiná věc. Ty věci jsou ale opravdu založený na reálným, autentickým prožitku.
D: Důležitý je, aby ten prožitek žil v tobě. Nemusíš ho zažívat tady a teď.


Jak se na tom, jak zní nová deska, podepsaly vaše další projekty?

D: S Tomášem jsem po Artefaktech nedělal společný věci, protože jsem chtěl dělat hudbu, ze který se pak staly Repráky. Kdyby tehdy post-hudba pokračovala, asi by zněla dost podobně, jako Repráky.
Tehdy to ale vypadalo tak, že jsem Tomášovi nosil folkový věci a jeho to přestávalo bavit – že prý už je to moc velká kotlíkařina. Já jsem furt primárně folkař. A teď? K drtivé většině písniček na Není se na co těšit, s výjimkou skladeb Pořád stejný pláže, Gramatika švédštiny a Tulipány, jsem ani sám nepsal hudbu. To je poměrně výrazná změna – songy jako takový jsme psali s Tomem společně.
Tři desky s Reprákama tuhle moji potřebu udělat něco vyloženě svýho naplnily dostatečně. A myslím, že současný přístup svědčí post-hudbě mnohem víc. Post-hudba fakt nemá být folkotronica.
T: Pro mě byl z těch projektů nejdůležitější celej vývoj kolem labelu Bad Names. Post-hudba zapadá zvukově do sonickýho světa, kterej společně vytváříme s touhle partou lidí. Nejvíc se na současným zvuku podepsala skvělá deska, kterou jsme na přelomu roku vydali s Margo. Ten svět si ale vytvářím vlastně už od Artefaktů, což byla první deska, která se posunula od experimentálního blbnutí k něčemu vážnějšímu.

Děti mezi reprákama dokončily svou trilogii. Je to definitivně uzavřená záležitost, nebo se ještě něco rýsuje?

D: Repráky nekončí. Začínám už pracovat na nových věcech. Skončila jen sestava s Ondrou Mikulou a Jirkou Libánským, i když další spolupráci v nějaké jiné podobě určitě nevylučujeme. Teď už mám v hlavě nějaký koncept, ale víc k tomu nebudu říkat. Jinak bych ale chtěl, aby to vyšlo do roka.

Jak se teď žije projektu Zvíře jménem podzim, na kterém, Tomáši, spolupracuješ?

T: Zvíře žije! Žije a ještě nějakou dobu žít bude. Plánuje nové věci, ale myslím, že o tom taky ještě nemůžu moc mluvit, zatím je to přísně tajný.


Z čeho jste se poučili?

D: Došel jsem k tomu, že když chceš jako songwriter nebo textař něco sdělit nebo vyvolat emoci, tak je v drtivé většině případů nejlepší to prostě říct.
Když si poslechneš třeba naši písničku Panelák, sídliště, předměstí, tak tam není slovo, který by nemělo svoji metaforu nebo deset dalších odkazů. Ten text jsem psal já a stejně mu po těch letech nerozumím. Vůbec nevím, co jsem vlastně chtěl říct.
To samé máš v hudbě. Když chceš v postpubertálním období napsat track, tak chceš, ať je anti-všechno, kytara ať je něčím znegovaná a refrén ať se vyhodí! Hlavně ať to nezní jako pop. Tenhle přístup jsem se naučil odbourat. Když chci říct Miluju tě, smrt Letný, tak to prostě řeknu. Když chci udělat popový song, tak prostě použiju tři akordy a refrén.
T: Já jsem se naučil, že když mě něco nebaví, v pohodě můžu začít pracovat na něčem jiným. Je OK si počkat, až bude mít určitá věc svůj kreativní prostor.
D: Všechno nemusí být hned.
T: V post-hudbě pokračuju v konceptu, kterýho se držím v podstatě ve všech projektech. Věci sice musí reagovat na svoji dobu, jinak by ale měly znít nadčasově.

Z čeho jste se nepoučili?

D: Trochu čekám, kdy dojdu do bodu, ve kterým si řeknu: „Seš trapnej!“ Věci, na který jsem si stěžoval ve dvaceti, jsou v podstatě totožný s těma, na který si stěžuju teď.
T: Tomu se asi nevyhneš, protože vztahy jsou v něčem dost schematický.
D: Moje tvorba je v tomhle dost jednodimenzionální, což je ale věc, která mi nijak nevadí.
Kdyby tady ale seděl dvacetiletej Dominik, možná by si představoval, že třicetiletej Dominik bude dělat něco jinýho. Nevím.

Na co se těšíte?

D: Já se těším na turné, na ten tourlife. Zatím jsme si to vlastně nikdy pořádně neodžili. Vždycky to bylo jen pár koncertů, pár víkendů za sebou.
T: Jo, vydáním desky to jenom začíná…
D: A teď se fakt těším taky na cígo!

Tagy post-hudba Tomáš Havlen Dominik Zezula Děti mezi reprákama Zvíře jménem podzim Spomenik Margo Bad Names
Kytarista, čundrák a student. Až budu velký kluk, naučím se hrát jazz.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist