Povodí Ohře: Čekáme čestné občanství Chebu

Nikam se necpali, přitom jich bylo všude plno. S trochou nadsázky se dá říct, že rok 2018 (v české hudbě) patřil pětici Povodí Ohře. V Plzni usídlená kapela z Chebu zasáhla do černého svými extatickými obrazy mizérie, jak je vykresluje svými životem otrkanými verši Sisi (Esgmeq, Skupina štěstí), kolem kterého se sdružila dosud nejlepší kapela, kterou kdy měl za zády (kromě muzikantů ze Sisiho starších kapel v nich figuruje i mladá, respektive mladší krev z emocorových Esazlesa). Nominace mají v cenách Vinyla, Apollo i Anděl.

Sisi měl po nedávném rozhovoru pro Respekt „zákaz mluvit“, a tak zejména zkraje povídání spíše listoval nápojákem plzeňské Papírny, kde jsme se potkali. Rozhovor, který si můžete přečíst níže, je výtahem z hodinového povídání, které se příhodně protáhlo do druhého dne. Hodinového povídání, které lze v případě Povodí vystihnout i alternativní časomírou. Tento rozhovor trval tři piva. A pak, řečeno Sisiho slovy ze zápisků, které získáte spolu s eponymním vinylem Povodí Ohře, „nás, všechny přeživší, pohltil úhledný nonstop“.

Když se lidi poprvé dozvídají o Povodí Ohře, obnáší to většinou připomenutí vašich starších kapel. Pro fanoušky to bývá encyklopedická znalost, pro vás ale součást života. Je pro vás Povodí Ohře úplně nová kapitola?

LÁĎA: Já a Sisi se známe z Esgmeq a pánové možná nebudou souhlasit, ale Povodí od poslední desky Esgmeq zase tak odlišní nejsou. Myslím to tak, že se udržela ta energie, že prostě jedeme do plných, na sto procent.
HONZA: To platí i o Esech, myslím, že přístup, který jsme mívali v jiných kapelách, byl dost podobný.
BOUŠE: Muzikálně ovšem nenavazujeme.
JOHNNY: Já určitě ne, vždycky jsem totiž hrával na klávesy, akorát ve Skupině štěstí na kytaru.
LÁĎA: Jinak na ty starý časy vzpomínám dobře. A bylo by fajn, kdyby zůstalo u vzpomínek.
SISI: Ono se od každýho vzalo něco: Honza s Boušem jsou sehraný z Esazlesa a je to na nich vidět, my s Láďou a Johnnym hráli v několika kapelách a je to taky vidět. A dohromady to dalo docela kompaktní věc, která vychází ze všech těch kapel a dohromady to spojuje písničky, uřvanej punk i emo. Rozhodně jsme ale neměli v plánu na něco navazovat.
JOHNNY: Pro nás to byl naopak vědomý začátek s čistým štítem. Visel tu třeba nápad udělat cover Skupiny štěstí, ale kluci nechtěli.
SISI: To připomínání starých kapel nám někdy trochu vadí, ale doba, kdy budeme čistě za Povodí Ohře, přijde.

Byl na začátku každé z vašich kapel nějaký jasný důvod nebo impuls, proč vznikla?

SISI: Hodně to vycházelo z toho, jaké nástroje jsme chtěli mít zastoupené. Když byla chuť na klavír, zpěv a housle, vznikli Esoasisi. Povodí Ohře jsou zase čistě rocková kapela…

Takže se to odvíjí od setkání, ne třeba pocitu „teď chci hrát něco s piánem, tak hledám někoho, kdo na něj umí“?

SISI: Když jsem se přestěhoval do Plzně, jsem chtěl udělat jakýsi rozšířený Esgmeq s kluky z Climatizada. Jenže ostatní z Esgmeq za mou nepřijeli, takže z toho vznikla Skupina štěstí. Ti mě pak vyhodili a začali hrát znovu jako Climatizado, já potkal v hospodě Honzu a začali jsme dělat Esoasisi…
HONZA: První rozhodně nebyla myšlenka, že se udělá kapela. Ta vznikla až z toho setkání a parťáctví.

Hraje pro Povodí nějakou roli, že nejste stejná generace?

HONZA: To je otázka na starší. (smích)
JOHNY: Mladí jsou takoví poctivější, zodpovědnější. Víc dřou. Ale taky zjistili, že pokud si dříve mysleli, že ve čtyřiceti je člověk rozumnější, tak díky nám zjistili, že vůbec ne.
HONZA: Naopak jsme zjistili, že člověk se noří hloubš do svý blbý hlavy.
SISI: V jakýmkoliv sportu je ale pořád přehraju, takže se nic neděje.
HONZA: Naposledy na ping pongu jsem tě ale porazil.
SISI: No jo, ale od tý doby jsi nepřišel.
HONZA: Už nebylo třeba. (smích)

Našli jste v Povodí něco, co jste nezažili v dřívějších kapelách?

LÁĎA: Já poprvé zažívám, že tady tvoří úplně všichni a kluci třeba dají delší čas nápadu, se kterým přijdu.
HONZA: Já si na začátku myslel, že tahle sestava nemůže fungovat – a ono je to úplně naopak, funguje úplně nejlíp. Už napoprvé jsme všichni měli pocit, jako bychom byli na desátý zkoušce.
BOUŠE: Aby ne, když jsme všichni tolerantní a pokorní. (smích)

Z toho vyplývá, že jste se navzájem překvapili.

BOUŠE: Já myslím, že se překvapujeme dost často.
HONZA: Třeba se nám zatím podařilo téměř zázračně zahrát do autu všechny vyhrocený situace, u kterých bych to vůbec nečekal.

Máte představu o tom, kdo vás poslouchá?

VŠICHNI: Papén s Krejčou. (smích)
SISI: A rodina Hrivňáků.
JOHNY: Mě překvapuje ta kombinace starochů a úplně mladičkejch lidí.
HONZA: A dneska nás prý na Facebooku sdílel zastupitel města Chebu. Čekáme čestné občanství. A taky nás poslouchaj Láďovy a Johnnyho děti, ne?
LÁĎA: Vůbec, ty akorát říkaj: „Fuj, starý!“
SISI: Když jsme hráli u nich na zahradě Propagandu, braly do hrstí trávu a hlínu a házely to po nás.

Jak si vysvětlujete, že byl váš debut tak dobře přijatý? Když má něco takhle univerzální odezvu, smrdí to čímsi smířlivým, nějakým průměrem…

LÁĎA: Podle mě jsme se trefili do správný doby. Vycházíme z něčeho, co je staré, zažité, plus fungují české texty. Asi jsme našli nějakou skulinu, která chtěla zaplnit.
HONZA: Mně to moc smysl nedává, já měl pocit, že se s Povodí naopak noříme více do podzemí.
JOHNY: Podle mě se lidi zajímají taky o to, co dělá Sisi.
BOUŠE: Ze začátku podle mě fungovala jakási zvědavost, co z tohohle spojení může vzejít.
HONZA: Jak psal Tonda Kocábek: kapela s příběhem. A zajímavé je taky to, jak funguje syndrom první recenze – když ta první, co vyjde, je dobrá, pak už se to sveze.

A co pro vás znamenají nominace na ceny Vinyla, Apollo i Anděl?

BOUŠE: Hlavní je, že kapela by měla hrát dál podle sebe. Ale oceňuju, že někdo z jiných kruhů tak dobře vnímá to, co děláme.
JOHNY: Jsem z toho trochu ve stresu, protože nevíš, co s tím. Třeba v Andělech bych čekal úplně jiná jména.
SISI: Já chci hlavně k Šípovi a do Star Dance si zatancovat. Už se začínám připravovat.
LÁĎA: To já mám jediný cíl: hrát dál. A udělat ještě jednu desku, aby ten debut nebyl jen výstřelek.

Sisi, platí pořád, že „štěstí je nevědět, nemyslet a necejtit“, jak jsi psal ve Skupině štěstí?

SISI: Tehdy jsem chtěl napsat desku o lásce a je to uzavřená kapitola. Ale byl bych spokojenej, kdyby to tak vlastně bylo. Celá ta kapela byla definovaná hledáním toho, co je to štěstí. A to je samozřejmě pro každého něco jinýho, může to být cokoliv. A já došel k tomu, že „štěstí jsme my“ – my jako kapela. Podobně jako teď jsme „chlapi z povodí Ohře“. Ty pointy ale vznikly až časem, nebyl to výchozí bod.

Přijde vám, že je vyznění Povodí Ohře temné?

HONZA: Já tu kapelu vůbec nevnímám jako temnou, naopak ta kapela má být pro nás zábava – a vznikla tak.
JOHNNY: Občas spíše kazatelské.
LÁĎA: A smutné.
SISI: Třeba v Esgmeq se nikdo nezajímal, jaké ty texty jsou. Bylo to postavený na modelu „my ti věříme, zpívej a my hrajem“.

Některým lidem přijde potemnělá ta desperátská poloha…

HONZA: To jsou ale lidi asi z jiného prostředí. Takže to dává smysl.
SISI: Když dělám nějakou desku, snažím se, aby v tom bylo něco koncepčního – a tady jsem hledal příběhy lidí kolem řeky, z jednoho města. A chápu, že se to ve výsledku může zdát smutný.
JOHNNY: Třeba Rakovina, písnička, kterou zatím hrajeme jen na koncertech, je vyloženě rádiová, úplný Tomáš Klus, ale pak se tam objeví ten text. Říkala moje holka…

Je pro vás důležité, na jaké nástroje hrajete, anebo byste to dali i na krabičku od sardinek a natažené dráty?

SISI: Já vlastním jen harmoniku z Lidlu za sto korun. Takže za výhru v Apollu si koupím šest set harmonik v Lidlu a budu je přeprodávat.
BOUŠE: Pro mě to je důležitý. V Povodí hraju na cigar box kytaru a ty se dají samozřejmě pořídit lacinější i dražší, ale ten charakter zvuku je daný. Teď jsem si ale nechal od jednoho šikovnýho kluka z Rakouska udělat novou kytaru na zakázku, je z kanystru od benzinu. A tyhle podivný nástroje k Povodí patří, chci v tom pokračovat.

Sisi, jsou básníci opravdu nejhlubší lidé?

SISI: A taky nejjemnější, nejcitlivější, nejvíce nebezpeční. A vždycky stáli u nějaké změny, vždy ji nějak cejtili a pro mě jsou strašně důležitý. A fascinuje mě, když texty přednáší, zvlášť když to je spojený s hudbou a nějakým „herectvím“, které zaplní celý prostor. Takhle to umí třeba Miroslav Sosoi, chlápek s flaškou vína a ženami, u kterého nemusíš vědět, co píše, ale ten způsob, jakým to přednáší, to je něco. Každýmu bych přál to zažít. Jak jsem viděl i na Tabooku v Táboře – básně už se dneska přednášejí jiným způsobem a je to zážitek. Baví mě ta síla, když někdo přednáší, třeba i když to je úplně blbý.

Klíčová otázka – vaše nejoblíbenější hospody?

SISI: (vypálí okamžitě) Lampa, Walza, Malibu.
BOUŠE: Pohoda, Walza, Finská, všecko v Chebu.
HONZA: V Chebu Kotel a Finská. Sally v Plzni. A Lampa.
JOHNNY: Lampa, Starej vocas a Kapsa.
LÁĎA: V Chebu U krále Jiřího. Šenk…
SISI: Odkud nás vyhodili a Láďu zatkli. A Skleník v Chodově!