Praváku, přehoď si struny

Jednoduchá melodie, která kapele nepoleze na nervy po pár koncertech, ale která zároveň bude bavit lidi. A co hlavně – kterou posluchači zapamatují. Mezi muzikanty je to něco jako svatý grál. Mám ale pocit, že jsme s naší kapelou tryo jednu takovou hezky znějící jehlu schovanou v kupě sena všech těch špatných melodií, které každý muzikant občas vymyslí a po prvotním nadšení zase zavrhne, našli.

Založili jsme na ní písničku Void, která otevírá naše nedávno vydané EP Bedroom Jive. Na koncertech ji teď hrajeme jako poslední. I když jsme ji ale někdy zařadili někam doprostřed setu, při tahání věcí z klubu jsem zaslechla, jak si ji někteří odcházející prozpěvují. To prostě srdce muzikanta potěší a můj desetikilový zesák mi cestou do auta hned přišel o něco lehčí.

Melodie přitom vznikla náhodou, až směšně jednoduše. Náš kytarista je levák, já hraju na basu na praváka. Jednou jsem si jen tak vzala jeho japonského stratocastera do ruky a chviličku brnkala na divně poskládané struny. K údivu nás obou z toho vyšlo něco, co vlastně neznělo až tak špatně. A tak jsem si to nahrála do mobilu. Po pár týdnech jsme se s kapelou k melodii vrátili, nahráli si ji jako sample, přidali pár akordů (konkrétně čtyři akordy a jeden break) a bylo to.

Ve finále to vlastně nebylo nic složitého. Stačilo jen na chvilku vyměnit známé prostředí čtyř strun za šest strun otočených naopak. Příště možná zkusím nějaké jiné ladění. Zdá se, že myslet mimo zaběhnuté rámce a občas třeba pustit praváka k levorukému nástroji (nebo dokonce basáka ke kytaře) se docela vyplatí.