Pravidla a mantinely pro nás nikdy neexistovaly

Během těch šesti let došlo v kapele k personálním rošádám, kdy nejdříve v létě 2016 za bicími nahradil Podeho náš současný bubeník Rob (ex-Johnny Said The Number, Positive a další) a ke konci roku 2017 pak přenechal kytarista Blinky své místo skotskému rodákovi Alecovi Munro (Woe Betide The Boy). V ustálené sestavě jsme koncertovali více i po zahraničí. Mezi klasické štace po ČR, SR a občasně i Polsku, začaly přibývat koncerty v Rakousku, Německu, dokonce i Itálii. Na jaře 2020 se ale veškeré koncertní plány začaly (z výše uvedených důvodů) hroutit a mi hned naskočilo: „Nové album? Kdy jindy než teď?“ Ono vlastně prvotní impuls byl spuštěn o pár týdnů dříve, když jsme v Brně s naším akustickým projektem Copycats předskakovali britským The Vibrators. Na záchodech (skvělé místo na schůzku) jsem se střetl s našim vydavatelem Pavlem z PHR Records, který mě překvapil otázkou: „Tak kdy vydáme novou desku Degradace?“ Potěšilo mě, že má zájem ve spolupráci pokračovat. Téměř obratem jsme se pustili do skládání.

Nedali jsme si žádný termín, nic, prostě jsme si jen řekli, že když někdo bude mít nápad, tak se na něj koukneme a zkusíme ho někam rozvinout. A ono to šlo samo. Já měl měl několik rozpracovaných věcí, Alec měl rovněž spousty skladeb v zásobě a dokonce se skladatelsky zapojil i bubeník Rob, který donesl jednu víceméně hotovou věc (How Long?) a k druhé napsal základní riff (Nemáš dost). Po dobu asi osmi měsíců jsme shromažďovali materiál, kdy jsme ve finále vybrali deset nejsilnějších skladeb. Ty jsme postupně dopilovávali, vychytávali různé mezihry, přechody a tak podobně. Tommy Heroin začal průběžně pracovat na textech, jedním jsem přispěl já a několik anglických přinesl Alec. Byla to týmová práce, bez jakéhokoliv stresu. 

V únoru 2021 jsme naše nápady začali pomalu zhmotňovat. Rob přišel s tím, že si album natočíme sami, respektive, že nám ho natočí on. Nějakou dobu už se tématikou nahrávání zabýval, zkoušel natáčet skladby a dema pro různé kapely a už před pár lety jsme si u něj zkusili nanečisto nahrát pár písní i my. Jedna z nich byl cover The Clash, který jsme svého času zveřejnili na Facebookovém profilu. Byli jsme s výsledkem spokojeni, a tak jsme souhlasili, že se v tomto směru vydáme cestou „do it yourself“, tedy že si bicí, basu a veškeré kytary uděláme ve vlastní režii. Ostatně, neměli jsme co ztratit. 

Jako první jsme se zaměřili na bicí. Rob mě naučil základy nahrávání, donutil mě koupit si zvukovku a nainstalovat Reaper. S Alecem jsem tak mohl u nás ve zkušebně připravit kytarové a basové podklady, které jsme následně poslali Robovi. Ten pomocí nich doma ve volných chvílích postupně nabouchal své party. Výsledek pak zaslal zpět a my si podle těch bubenických tracků doma trénovali a vylepšovali basové linky a kytary. Na konci dubna jsme si vyhradili tři dny, během kterých jsme postupně nahráli basu a obě kytary, včetně sól a vyhrávek. Baskytaru jsem natáčel tentokrát přímo ze zesilovače. Na posledních dvou albech jsem měl zapojený komplet Ampeg stack, který byl snímán jak mikrofony, tak i přes linku. Výsledek byl fajn, ale vzpomněl jsem si, že v roce 2009, kdy jsme dělali album Atomic Boogie, jsme basu brali ze zesáku rovnou do linky. Ten zvuk mi vyhovoval víc, a tak jsem se rozhodl, že to zkusíme i tentokrát.

Dopadlo to na výbornou, z nahrávky slyším zvuk, který znám, můj vlastní zvuk. U kytar jsme rovněž použili aparáty, které běžně užíváme na koncertech. Tommy v minulosti ve studiích zkoušel Mesa Boogie a jiné značky, které byly ve studiu k dispozici, ale tentokrát se neexperimentovalo a použilo se naše skromné vybavení, na které obvykle hrajeme. Konkrétně tedy já vzal svůj Eden WT 550, Tommy Fender Bassbreaker s 4x12 bednou od VHT a Alec svou hlavu Orange Crush TG 120 a box Hughes & Kettner se čtyřma Celestion Greenbacks. Pro mnohé muzikanty možná nudné aparáty, ale pro nás naprosto vyhovující. Nepotřebovali jsme nic extra. Možná bych zde použil hlášku Ivana Krále, když v jednom dokumentu porovnával krásy Prahy a Paříže, a kterou už v kapele léta rádi používáme: „Potřebuješ jezdit do Paříže? Běž do háje. Všechno máš tady.“ Ani my nepotřebovali nikam „jezdit.“ Zkrátka, podařilo se nám zachytit sami sebe, z nahrávky zníme přesně tak jako naživo nebo ve zkušebně. 

Dobře, experimentovali jsme alespoň v nástrojích, které jsme střídali. Já většinu skladeb nahrával se svou hlavní basou Gibson Thunderbird, ale v písních Máš svůj svět a Fix it, hlavně v druhé jmenované, jsem chtěl dosáhnout podobného soundu jako měl Bruce Foxton z The Jam na jejich prvním albu, tedy zvuku Rickenbackera. Kontaktoval jsem kamaráda Araba (Aqva Silentia), který jednoho takového vlastní, a poprosil ho, jestli by mi jej do studia nezapůjčil. Neměl s tím problém, za což mu ještě jednou velké díky. Pro tyhle písně byl Rick naprosto ideální volbou. Pak tady byla ještě jedna rychlejší, punková písnička Too Many Only Ones, kde jsem pro změnu slyšel zvuk Precisiona. Nebylo potřeba shánět se po Fenderu, úplně bohatě jsem si vystačil z levnější Squier variantou, svůj účel splnila dokonale. Co se týče kluků, tak Alec používal své kytary Gretsch G5220 Electromatic, black a silver, kdy v silveru si nechal nainstalovat snímač z Custom77 SG China Girl.  Sólo v TOP 20 si střihl s Tommyho „homemade“ levorukým statocasterem á la Joe Perry, v některých sólech taky využil Squier Telecaster a ve 5AM Eyes zazní akustika Sigma Guitars DMC-15E. Tommy po celou dobu používal jen svého Gibsona Les Paul Juniora s P-90 a vyměněnou kobylou od Schalleru. 

Alecovi se asi tři sóla s odstupem času nepozdávala, a tak jsme je dodatečně natočili znovu, tentokrát u nás ve zkušebně. Opět jsme ale nic nedramatizovali, Alec vzal obyčejné kombo Fender Champ 100, z křesel a gauče, co jsme měli na zkušebně po ruce, jsme postavili cosi jako stan, přikryli to dekou, aby kombo bylo dokonale izolováno od vnějších hluků z vedlejších zkušeben, a voilà, bylo hotovo. Sóla, která jsme zanechali z původní frekvence, natáčel přes Tommyho Fender Bassbreaker.

Když už jsme měli hotovou hudební stránku, vzali jsme si nahrávky domů a po celý květen jsme makali na zpěvech. Už jsem zmiňoval, že na nové desce máme české, ale i anglicky zpívané písně. Tady musím říci, že se jednalo opět o zcela přirozený krok. Po celých dvacet let jsme zpívali v češtině, ale kdo nás zná ví, že jsme si vždy rádi pohrávali s anglickými popěvky a refrény. V posledních letech jsme hrávali více v zahraničí, což s přítomností Aleca vyústilo v to, že jsme angličtinu častěji zapojovali i během běžných konverzací. Máme rádi anglické a americké kapely, tak proč to nezkusit? Protože se to nehodí? Protože jsme česká kapela a ta by měla zpívat jen česky? Protože jsme dvacet let zpívali rodným jazykem a to už nemůžeme měnit? Že musíme zpívat jen jedním jazykem a nemíchat to dohromady? Neee, u nás takováto pravidla a mantinely nikdy neexistovaly. Nikdy jsme se ničím neomezovali a když jsme něco chtěli zkusit, tak jsme do toho prostě, někdy možná až příliš tvrdohlavě, šli. A navíc můj oblíbenec JJ Burnel s mícháním jazyků také neměl problém, když na své první sólovce z roku 1979 neváhal propojit angličtinu, francouzštinu a němčinu. To je pro mne naprosto dostačující, haha.

Za chodu jsme ještě upravovali a přizpůsobovali texty. Alec hlídal správné frázování a výslovnost u anglicky zpívaných písní. Když jsme měli zvládnutou tuto stránku, vrhli jsme se na upravování různých melodií, vymýšlení harmonií, hlavně pak v poslední skladbě 5 AM Eyes, kde mne svými vokály doplňuje Johanka. Chtěli jsme, aby vše bylo do detailu propracované. Vždy jsme si dávali na vokálních linkách záležet, aby nebyly obyčejné, aby chorály nebyly tuctové a tak podobně, nikdy před tím jsme ale zpěvům nevěnovali tolik času. I proto jsem chtěl, abychom zpěvy dotočili u Martina Roženka v jablunkovském GM Studiu, kde jsme natáčeli předchozí alba. Martin v tomto totiž funguje trochu jako producent, nepustí ven nic, co by nebylo dostatečně dobré, poradí, jak pasáž, která mi dělá problémy, zazpívat jinak, líp. Jednoduše dostane ze zpěváka to nejlepší. A v neposlední řadě je to neuvěřitelný pohodář, což je pro mne důležité. Jakmile si s člověkem ve studiu nesednete, tak se to na výsledku odrazí. Martin nám tradičně zahostoval, a sice opět ve 5 AM Eyes, kde natočil piano. Zadal jsem mu úkol, aby vymyslel něco, co by znělo jako mix blues, Nicka Cavea a Guns´n´Roses, haha. Popral se s tím dokonale a bez problému vytvořil mnou požadovaný hybrid. Na závěrečný mix jsme do GM Studia dorazili v září a Martin se poté sám postaral o mastering. 

Přiznám se, že ze začátku jsem měl obavy z toho, jestli si zvládneme album natočit sami. Honilo se mi hlavou mnoho otázníků. Když jsem ale slyšel finální verzi, byl jsem rád, že jsme to riskli a vrhli se do toho. Možná to zní jako klišé, ale dle mne je to naše nejlepší deska, minimálně v tom, jaký přístup jsme pro její vznik zvolili. Měl jsem pocit jako bychom vytvářeli naše vůbec první album. Všechno bylo nové a poměrně neznámé, po roce nekoncertování jsme byli nabití energií, kreativitou a chutí hrát, což se na desce odrazilo. Tak to vnímám já a snad to tak po poslechu desky Last Soul budou mít i ostatní.