Před 100 lety se narodil bluesový „Lovec lebek“ Jimmy Rogers

V bluesové kolébce

Jimmy Rogers se narodil jako Jay Arthure Lane v třítisícovém městečku Rulleville v Mississippi. Příjmení Rogers získal od svého otčíma, jenž jej přijal za svého. Jako malý kluk se Jimmy zamiloval do vinylových desek a poslouchal úspěšného bluesového kytaristu a zpěváka Big Billa Broonzyho a jedinečnou kytaristku a zpěvačku Memphis Minnie.

Sám se naučil na kytaru a s kamarádem Snooky Pryorem, budoucí foukačkářskou legendou, blbli s foukací harmonikou, uchváceni Sonny Boy Williamsonem.

Ve dvaceti letech se Jimmy Rogers přestěhoval do Chicaga, kde brzy získával první ostruhy coby nájemný hráč na foukací harmoniku v nahrávacím studiu gramofonové společnosti Harlem. Různé okolnosti jej však nakonec ukotvily v hraní na kytaru, které ho později nesmírně proslavilo.

Lovec lebek

Ve čtyřicátých letech bylo Chicago pořád jazzovým městem. Bylo to dáno i nedávnou historií organizovaného zločinu v období prohibice, kdy v ilegálních nálevnách hrávaly především řízné swingové kapely, což například skvěle zachytil snímek Někdo to rád horké Billyho Wildera z roku 1959.

Čerstvě po válce to bluesmani v Chicagu neměli jednoduché. Mohli hrát v pár hudebních klubech, kde si například u ostříleného profesionála Big Billa Broonzyho mohli vydělat legračních šest dolarů týdně. Muddy Waters v té době raději hrával na soukromých mejdanech za lákavých pět dolarů na noc plus s panáky domácí pálenky a večeří zdarma. Skrze svého bratrance se Muddy s kamarádil s kytaristou „Blue Smitty“ Smithem, kterého Jimmy Rogers doprovázel na harmoniku – a jeho první kapela byla na světě.

V roce 1946 zemřela babička Muddyho Waterse. Z její pojistky si Muddy pořídil auto, což Jimmy Rogers později příhodně okomentoval: „Bluesmani tehdy měli spíš holé zadky než bouráky.“ Díky Chevroletu mohl Waters s Rogersem a později i s Little Walterem nezávisle cestovat po celém městě a navíc si sebou mohli vozit tolik potřebné lampové aparáty. Byl to pak opět jeden z příbuzných, kdo Watersovi pomohl tím, že mu koupil první elektrickou kytaru se slovy, že na tradiční blues z Mississippi není nikdo v Chicagu zvědavej.

Zoufalý boj o přežití v drsném velkoměstě si žádal drsný přístup. A tak Muddy Waters, Jimmy Rogers a posléze malý génius foukací harmoniky „Little“ Walter Jacobs obráželi kluby a vyštípávali odtamtud konkurenční kapely takovým způsobem, že brzy měli v Chicagu pověst neústupných „Lovců lebek“ – ale také proslulost specifického amplifikovaného zvuku, který uchvátil zejména bratry Chessovy z nahrávací společnosti Chess.

Bluesman, ten tvrdej chleba má

Jimmy Rogers, byť slavil úspěch s hity That's All Right, nebo Walking By Myself, byl součástí kapely Muddyho Waterse až do roku 1954. Poté se vydal vlastní cestou, avšak na přelomu 50. a 60. let přišly pro bluesmany dvě velké pohromy. Ta první se jmenovala Elvis Presley a druhá nesla jméno Beatles. Rogers sice ještě zkoušel štěstí v kapele Howlin' Wolfa, ale nakonec boj o holou existenci neunesl a stal se nejprve taxikářem a následně majitelem obchodu s oblečením.

Satisfakce stárnoucího drsňáka

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V roce 1968 byl Rogersův obchod vypálen a vypleněn během nepokojů souvisejících s atentátem na Martina Luthera Kinga. To přinutilo Jimmyho Rogerse uvažovat nad návratem na bluesovou scénu. Začal opět cvičit na kytaru, shánět spoluhráče a vytvářet si podmínky pro koncertování. Úspěšný comeback přišel poté, co se blues díky britským umělcům, jakými byli John Mayall nebo Eric Clapton, stalo velmi populárním v Evropě.

Roku 1977 natočil Rogers se starým kamarádem Muddym úspěšné album I'm Ready, které produkoval fenomenální albín z Texasu Johnny Winter.

Od počátku osmdesátých let až do své předčasné smrti v roce 1997, zapříčiněné rakovinou, byl Jimmy Rogers uznávaným a vyhledávaným profesionálem, jenž se svým uměním procestoval celý svět. Dva roky před svou smrtí byl uveden do Bluesové síně slávy a jedenáct let po jeho smrti byla píseň That's All Right uznána oficiálně jako bluesový standard.