Před 90 lety se narodil kmotr blues Junior Wells

„Musel jsem ji mít!“

Junior Wells se narodil jako Amos Wells Blakemore 9. prosince 1934 v Memphisu. Když coby malý capart uslyšel v rádiu hrát Sonny Boy Williamsona, byl naprosto uchvácen foukací harmonikou. To se psal rok 1941. Týden tehdy tvrdě dřel jako závozník na náklaďáku, aby si vydělal dva dolary na foukačku Marine Band, kterou uviděl ve výloze místních hudebnin. Jenže v sedmi letech si dokázal vydělat jenom dolar a půl. V zoufalství položil jeden a půl dolaru na pult a harmoniku ukradl, avšak byl chycen pochůzkářem, který jej okamžitě předvedl před soudce, jenž měl rozhodnout o jeho dalším osudu.

Na otázku, proč to udělal, odpověděl malý Amos dnes již legendárními slovy: „Musel jsem ji mít.“ Soudce byl naštěstí osvícený, což v té době nebývalo zvykem. Vybídl sedmiletého kloučka, aby mu na foukačku něco zahrál, a Amos zahrál na předmět doličný takovým způsobem, že se soudce dojal, za harmoniku doplatil chybějících padesát centů a budoucí legendu nechal jít.

Tvrdý chleba

Když bylo Wellsovi dvanáct let, přišel v jeho životě zásadní zlom – s čerstvě rozvedenou matkou se přestěhovali do Chicaga. Právě začínal úsvit městského blues a Chicago v něm hrálo klíčovou roli. Amos neúnavně cvičil na harmoniku a ve čtrnácti letech se začal živit jako muzikant. Muddyho Waterse poprvé potkal v roce 1948 v divokém Sam's Ebony Lounge. Představil se mu a drze prohlásil, že si s ním zahraje, načež o více než dvacet let starší Waters nechal malému klukovi přinést bedničku od Coca-Coly, aby dosáhl na mikrofon, a nechal jej zahrát. Přátelství bylo na světě a o čtyři roky později Wells v kapele Muddyho Waterse nahradil čím dál nevyzpytatelnějšího bouřliváka a fenomenálního foukačkáře Little Waltera.

Wellsovi se začalo dařit a dokázal s velkou dávkou skromnosti a pokory nepropadnout slávě. Kromě obrovského daru hudebního nadání měl v sobě totiž nyní již „Junior“ Wells také dar altruismu. Pomáhal lidem, na které si došlápli bezohlední lichváři, a dokázal z nelehké situace vykoupit nejednoho nešťastníka. I to mělo veliký vliv na jeho popularitu a značnou oblíbenost mezi kolegy muzikanty.

Hoodoo Man

Po návratu z vojenské základní služby byl Junior Wells v roce 1955 představen  Melu Londonovi, jenž nahrál Wellsovy budoucí legendární skladby jako například Little by Little. V první polovině 60. let se Junior Wells seznámil s budoucím dlouholetým parťákem Buddy Guyem, jehož osobitá elektrická kytara dokonale spolupracovala s Wellsovou divokou harmonikou. Roku 1965 spolu natočili asi nejznámější společné album Hoodoo Man, které svou výbušnou emocionalitou dobylo nejedno srdce bluesového fanouška.

Oba dva virtuózní bluesmani vycítili šanci na úspěch a chopili se jí s plnou vervou. Roku 1970 cestovali po celém světě s Rolling Stones a roku 1974 se jim dostalo veliké pocty v podobě účinkování na nesmírně prestižním Montreaux Jazz Festivalu.

„Nechoďte na ně!“

Čím dál těsnější spolupráce Juniora Wellse a Buddyho Guye měla za následek částečné vyhoření a lehce nepříjemnou rutinnost vystoupení. Dokonce to došlo tak daleko, že jeden nejmenovaný přední britský bluesový magazín doporučoval svým čtenářům, aby na jejich koncerty nechodili. A tak roku 1979 Junior Wells absolvoval turné South Side Allstars sám za sebe ve spolupráci se slovutným Hubertem Sumlinem, což mu přineslo velmi pozitivní ohlas.

Kariéra Juniora Wellse nikdy nezahálela. V 80. a 90. letech byl často zván ke spolupráci vynikajícími zpěváky včetně Van Morrisona. Jen pár dní před svou smrtí byl Junior Wells nominován na cenu Grammy v tradiční bluesové kategorii za své album Come On in This House.

Než 15. ledna roku 1998 zemřel v třiašedesáti letech v chicagské nemocnici na zákeřnou rakovinu, ještě se stihl zúčastnit natáčení snímku Blues Brothers. Junior Wells kdysi řekl: „Blues je můj život!“ A mnohokrát svůj výrok potvrdil geniálním pojetím tohoto nádherného hudebního stylu.