Před osmdesáti lety se narodil geniální albín z Texasu Johnny Winter

Kolébka s vůní bavlny

John Dawson Winter III. se narodil do oblíbené středostavovské rodiny z Lelandu v americkém státě Mississippi. Narodil se, stejně jako jeho o dva roky mladší bratr a rovněž fenomenální muzikant Edgar, s albinismem, což mu přivodilo částečnou slepotu a jiné zdravotní komplikace. Otec rodiny, John Dawson Winter II., byl úspěšným podnikatelem v bavlníkovém průmyslu. I ten byl ale hudebně nadaný – rád hrával na saxofon a kytaru po zábavách i kostelích. Byl ve svém rodišti natolik oblíbený, že se stal starostou Lelandu, avšak po pěti letech narukoval do armády v rámci tragédie druhé světové války. Bratři Winterovi tak nakonec vyrostli v texaském Beaumontu, v rodišti jejich maminky Edwiny.

Hudební rodina

Oba rodiče milovali hudbu a své hudebně nadané syny velmi podporovali. Svou roli sehrála i černošská služebná, která bratry naučila prostřednictvím bluesové stanice určené pro afroamerické posluchače poslouchat blues. Brzy objevili Muddyho Waterse, Howlina Wolfa a další bluesové mistry.

Na konci padesátých let oba dva bratři pravidelně vyhrávali místní talentové soutěže a byli příjemným překvapením v televizních pořadech, ve kterých udivovali vzhledem ke svému nízkému věku až neuvěřitelnou intepretační schopností a vysokou hudební profesionalitou.

Bluesoví Mozarti

Není divu, že Johnny Winter se začal živit muzikou již od patnácti let. V roce 1960 se svým třináctiletým bratrem, saxofonistou a klávesistou Edgarem, vydal singly School Day Blues a You know I love you u Dart Records v Houstonu. O dva roky později bratři založili kapelu Johnny and The Jammers a začali pravidelně spolupracovat s lokálními labely, například Goldband či Frolic.

Se svým bratrem úzce spolupracoval až do roku 1967, než se po úspěchu s verzí hitu Harlem Shuffle začal věnovat své vlastní profesní dráze. To byl první střípek do mozaiky progresivního energického stylu, jenž byl pro Wintera později tolik příznačný.

Osudové setkání s Bloomfieldem

Johnny Winter se díky své virtuozitě brzy stal hvězdným umělcem na jihu, ale naprostý úspěch se dostavil až díky článku o Texasu a jeho hudební scéně v časopisu Rolling Stone, kde byl představen jako „dlouhovlasý albín s ostřížím zrakem, který hraje nejodvážnější bluesovou kytaru, jakou jste kdy slyšeli!“ Roku 1968 vydává debutové album The Progressive Blues Experiment u Sonobeat Records.

V prosinci téhož roku je osloven Mikem Bloomfieldem, aby se zúčastnil jeho koncertu s Al Cooperem v newyorském klubu Fillmore East. Po tomto úspěšném vystoupení se dostal do hledáčku zástupců společnosti Columbia Records, pro kterou následující rok natočil album za rekordní honorář, který v té době činil závratných 600 tisíc dolarů. Na Winterově stejnojmenném albu (Johnny Winter, 1969) se kromě jeho bratra Edgara objevil například fenomenální bluesový skladatel a hráč na kontrabas Willie Dixon nebo legendární foukačkář Big Walter Horton.

Strategická chyba

„Johnny, to nám prachy nevydělá, kašleme na to!“ Díky této nabubřelé větě tehdejšího manažera se Johnny Winter bohužel neobjevil ve filmovém dokumentu z nejslavnějšího hudebního festivalu Woodstock, na kterém krátce po půlnoci z neděle na pondělí 18. srpna 1969 odehrál hodinový energií nabitý koncert. Onoho chybného rozhodnutí dlouhá léta litoval.

Znovu tvrdě k třetímu stupni!

Roku 1970 se Winter rozhodl pro výměnu muzikantů, ale ne ve všech případech k lepšímu. Následující album v každém případě už takový úspěch nemělo. Winter propad závislosti na heroinu a musel na odvykačku. Pořádný, výrazný úspěch kromě alba Still Alive and Well z roku 1973, kde jsou i dva covery od Rolling Stones, přišel až roku 1977, kdy produkoval album Hard Again legendárního Muddyho Waterse, na kterém si rovněž zahrál i s Pinetop Perkinsem a Jamesem Cottonem. Jedno z nejkrásnějších alb z historie blues právem získalo Grammy za „nejlepší etnickou nahrávku“.

S hudebníky Muddyho Waterse ještě téhož roku natočil vlastní zdařilé album Nothin´ But the Blues, avšak roku 1980 po neúspěšné nahrávce Raisin' Cain přichází studená sprcha v podobě ukončení spolupráce s Columbií. O šest let později se Winter dočkal Grammy za fenomenální Album Third Degree, které produkoval Richard Shurman, úspěšný producent, který miloval chicagské blues a spolupracoval například s hvězdným kytaristou Albertem Collinsem.

Roku 1988 je uveden do bluesové síně slávy.

Zataženo, přeháňky, slunce

Recediva v podobě závislosti na drogách, alkoholismus a kontroverzní jednání ze strany manažera Teddyho Slatuse, který záměrně držel Wintera v informačním vakuu a v podstatě izolaci od ostatních včetně bratra Edgara, způsobily Winterův tvrdý pád – kdy už jako padesátník měl vzezření osmdesátníka. Sám jsem Wintera zažil poprvé na pražském Střeleckém ostrově v roce 2003 a byl to věru smutný pohled. Tehdy Johnny Winter na scéně bez přehánění působil nesmírně unaveným dojmem. To vše se naštěstí změnilo po úmrtí manažera – kdy do kapely přišel Paul Nelson, který byl Winterovým doprovodným kytaristou, manažerem i zdravotním ošetřovatelem. Nelsonova silná osobnost a železná disciplína vykonala své a Johnny Winter se po mnoha letech dokázal na pódiu postavit, aniž by celé představení musel odehrát na židli s opěradlem.

Podzim svého života Johnny Winter strávil koncertováním po světě. Zemřel v hotelovém pokoji ve švýcarském Curychu roku 2014 ve věku sedmdesáti let. V České republice odehrál několik vystoupení – včetně koncertu v Uherském Brodu roku 2008 a účasti na festivalu Blues Allve v Šumperku v roce 2010.

Před osmdesáti lety se narodil génius, který dal blues neuvěřitelně podmanivou energii s obrovskou dávkou virtuozity. Génius, o kterém obrovskou chválu pěl i B.B. King. Johnny, všechno nejlepší!