Před osmdesáti lety se narodila fenomenální funková diva Betty Davisová

Dítě z oceli

Betty Davisová se narodila jako Betty Gray Mabry 26. července roku 1944 v Severní Karolíně do rodiny oceláře Henryho a zdravotní sestry Betty. K bluesovým nahrávkám se dostala skrze svou babičku Beulah Blackwellovou, která vnučku seznámila s písněmi Muddyho Waterse. Již ve dvanácti letech napsala Betty svou první skladbu s explicitně erotickým názvem I'm Gonna Bake That Cake of Love. (Ostatně, později coby hvězda bluesrocku a funky byla na rozhlasových stanicích houfně zakazována pro přílišnou sexualitu v textech.) Od třinácti let začala vystupovat v lokálních talentových show a v necelých sedmnácti letech, po absolvování střední školy, se přestěhovala do New Yorku.

Newyorské eskapády

Mladičká absolventka gymnázia se přihlásila ke studiu na Institutu oděvního průmyslu, ale více se věnovala koncertům v klubu The Cellar v Greenwich Village. Tam brzy potkala Slye Stonea a Jimiho Hendrixe, kterého později seznámila se svým budoucím manželem Milesem Davisem.

Betty Mabry se díky Institutu oděvního průmyslu dostala do světa módy coby modelka, ale roku 1964 spolupracovala s hudebníkem s Royem Arlingtonem a začala pracovat coby DJ v The Cellar, kde se zamilovala do trumpetisty Milese Davise. Svatba se konala v zaří roku 1968.

Nebylo to šťastné manželství, padlo hodně facek na obou stranách, ale zároveň bylo inspirující a zásadně podnětné pro oba protagonisty. Betty byla zkušená, co se týče image a prezentace, zatímco Miles měl přesný odhad, když svojí ženě poradil, aby se vykašlala na jakékoliv zaměstnání a začala se živit zpěvem. Roku 1990 Miles o své bývalce prohlásí: „Betty by na tom dnes byla podobně jako Madonna. Byla nezkrotitelným divokým panterem!“

Na vlastních nohou

Betty, nyní již Davisová, se po nešťastném manželství rozhodla pro odchod z New Yorku do Londýna. Psal se rok 1971, románek s Ericem Claptonem byl opět divoký a Betty se raději vrátila do New Yorku. O rok později spatřilo světlo světa její debutové eponymní album v produkci Grega Errica, který proslul v kultovní kapele Sly and The Family Stone. Album svou až přímo hardcorovou syrovostí předběhlo dobu a to byl paradoxně velký problém, protože rozhlasové stanice se zdráhaly hrát příliš specifické album. Deska tak došla uznání až o několik dekád později.

V roce 1974 přišlo na trh album They Say I'm Different, které britský hudební magazín The Wire zařadil na Seznam sta nahrávek, které probudily svět, aniž by svět poslouchal.

A další rok bojovalo o pozornost posluchačů album Nasty Gal, které je vnímáno natolik kontroverzně, že lidskoprávní organizace NAACP prosadila bojkot Bettyiných nahrávek. Betty byla příliš jiná, takzvaně vulgární a nechtěná. Americké televizní stanice ji ignorovaly. Zachraňovali ji věrní fanoušci ve Velké Británii, kde měly její nahrávky velký úspěch.

Hořký konec s opožděným zadostiučiněním

Betty Davis propadla depresím a roku 1980 po smrti milovaného otce odjela na rok do Japonska. Hudební kariéra byla v troskách. Zadostiučinění přišlo až roku 2007, kdy nahrávací společnost vydala reedici Bettyiných studiových nahrávek a jako třešničku na dortu také nikdy nevydané album Is It Love Or Desire.

Alba měla ohromný úspěch. Jenže Betty Davis už nebyla nejmladší, docenění přišlo pozdě. Oblíbená umělkyně rapperů a milovníků drsného funky stylu a hardcoru zemřela roku 2022 na zákeřnou rakovinu. Na závěr přídávám perličku ze závěru její divoké kariéry z roku 1979. Následující nahrávka byla natolik nadčasová, až můžete mít oprávněný pocit, že geniální rebelka Betty Davis předběhla dobu minimálně o dvacet let.