Před sto lety se narodil fenomenální bubeník Max Roach

Štěstí přeje připraveným

Dle rodného listu se Maxwell Lemuel Roach narodil 10. ledna roku 1924 v černoškém New Landu v Severní Karolíně. Ve skutečnosti spatřil světlo světa o dva dny dříve. Když byly Maxovi čtyři roky, přestěhoval se s rodinou do Brooklynu v New Yorku, což bylo pro budoucí jazzovou legendu osudovým požehnáním. V osmi letech se na popud tetičky klavíristky začal učit hrát na klavír, avšak brzy se začal obdivovat jazzovým bubeníkům. Jeho velkým vzorem byl Jo Jones z orchestru Counta Bassieho.

Jelikož Maxova maminka byla gospelovou zpěvačkou, začal Roach již v deseti letech hrát na bicí v gospelové kapele. V osmnácti letech se pro své nezpochybnitelné hráčské kvality stal na popud věhlasného Duka Ellingtona dvorním bubeníkem ve vyhlášeném jazzovém klubu Clarka Monroea „Uptown House“ v Haarlemu. Na zdejších prknech zářily takové hvězdy jako zmíněný Duke Ellington či Billie Holidayová.

Zrození bebopu

Sláva klubu se ještě zvýšila na počátku čtyřicátých let příchodem průkopníků nadčasového bebopu. Roku 1943 začal s klubovou kapelou, jíž byl Max Roach členem, vystupovat o čtyři roky starší Charlie Parker, jehož neotřelý přístup k improvizaci byl doslova jadernou explozí bohem nadaného génia – a obrovskou výzvou pro mladíčka Maxe ze Severní Karolíny.

Průkopníci bebopu to ve čtyřicátých letech neměli technicky jednoduché. „U kopáku jsem nikdy ozvučení neměl, na celou mou soupravu musel stačit jeden mikrofon – a to bylo vše,“ komentoval to později Roach. Ozvučení bylo tedy ještě v plenkách, byť mikrofony Turner, či Astatic byly vyvíjeny s vášnivou precizností tehdejších zvukových inženýrů.

Ještě roku 1943 Max pravidelně vystupoval v kvintetu Dizzieho Gillespieho v klubu Onyx. V drsných zvukových podmínkách mu jediným pódiovým odposlechem byly vlastní uši a fenomenální audiopaměť, díky níž dokázal dokonalým způsobem rytmicky podtrhovat vesmír rozložených akordů nekompromisních sólistů.

Zásah nelítostného osudu

Roku 1949 se Max Roach oženil s Mildred Willkinsonovou a násedně spolu zplodili dvě děti, avšak vztah dlouho nevydržel. Zároveň Roach začal spolupracovat s Milesem Davisem, s nímž natočil přelomové album Birth of the Cool.

Následující rok se čím dál uznávanější bubeník rozhodl pro tříleté studium na Manhattanské hudební škole. Roku 1954 založil kvinteto s vynikajícím trumpetistou Cliffordem Brownem a natočil desku Clifford Brown and Max Roach, která získala pochvalnou recenzi v New York Times.

Pozoruhodnou spolupráci o dva roky později ukončila tragická autonehoda, během níž zemřel jak pětadvacetiletý Brown, tak špičkový čtyřiadvacetiletý kapelní klavírista Richie Powell. Max Roach byl autonehodu silně otřesen.

Umět kousnout

Od konce padesátých let začal Max Roach ke svým nahrávkám přidávat politické komentáře zabývající se lidskými právy a segregací a stal se jedním z předních mluvčích boje proti rasismu, což mu do určité míry zkomplikovalo život. Nebál se experimentovat a vytvářel dua s umělci, jako byl saxofonista Anthony Braxton nebo pianista Cecil Taylor.  Na počátku šedesátých let doprovázel osobitou zpěvačku Abbey Lincoln, do které se zamiloval a pojal ji za manželku.

Od sedmdesátých let přednášel Max Roach na školách, skládal hudbu také pro filmaře a věnoval se rozvíjení hudebních talentů. Zemřel v požehnaném věku třiaosmdesáti let jako jeden z nejúspěšnějších bubeníků všech dob.