Předěláno #10: Lou Reed – Walk On The Wild Side
Tato rubrika nemá za cíl pouze představovat hity, evergreeny či šlágry. To by nestačilo. Její princip je v představování písní, jež se vžily nejen v původním, autorském podání, ale také v mnoha dalších verzích. Mnohé z nich bývají označovány za „lepší než originál“, a v nejednom případě se stává, že onu primární podobu málokdo zná, v některých případech se dokonce vedou spory, která to vlastně je. Při výběru písniček, o nichž si budeme povídat a hlavně, jejichž coververze budeme představovat, nás nebude zajímat jejich provenience ani chronologie vzniku, a už vůbec ne hudební žánr, ze kterého vzešly. Folk, jazz, blues, rock, pop nebo muzikál, zajímavé skladby najdeme kdekoli.
I kdyby někdo náhodou neznal žádnou jinou písničku od Lou Reeda, Walk On The Wild Side zná určitě – je to bezesporu největší hit zpěvákovy sólové kariéry. Pochází ze slavného alba Transformer natočeného v Anglii a vydaného roku 1972. Desku produkoval David Bowie, o němž ne každý ví, že v písni Walk On The Wild Side také hraje na akustickou kytaru. Ikonickou basovou figuru hraje Herbie Flowers, známý londýnský studiový muzikant, který se čtyři roky po vzniku tohoto alba stal členem kapely T. Rex. Neméně proslulé je závěrečné barytonsaxofonové sólo, dílo britského jazzmana Ronnieho Rosse.
Walk On The Wild Side je slavná nejen invenční hudební stránkou, na které by se dalo vyučovat, jak i prajednoduchá písnička může díky skvělému aranžmá a produkci dostat neuvěřitelný šmrnc, ale samozřejmě i kvůli textu, ve kterém figuruje hned několik osobností z prostředí Warholova neworského „studia na slávu“ Factory a vyskytují se tady na svoji dobu v podstatě skandální témata jako drogy, transgender a různé sexuální praktiky. Je dost neuvěřitelné, že písničku už v době vydání hrála rádia a dostala se na 16. místo žebříčku Billboardu. V seznamu 500 nejlepších písní všech dob sestaveném magazínem Rolling Stone je Walk On The Wild Side skoro přesně uprostřed.
Na začátek si připomeňme originální verzi, a to s neoficiálním, ale skvěle vymyšleným videoklipem, ve kterém se můžeme podívat i na autentické záběry osob vystupujících v textu.
Walk On The Wild Side byla samozřejmě letitou a velmi vděčnou ozdobou Reedova koncertního setlistu. Hrál ji v nejrůznějších aranžmá. Zajímavé je třeba to z festivalu Farm Aid zroku 1985, kdy tahle víceméně balada dostala relativně velmi hybné tempo a alespoň v první půli skoro až radostný výraz.
Coververzí Walk On The Wild Side je samozřejmě jako u každého světového hitu na desítky. Hned v roce 1973 písničku v italské verzi s názvem I giardini di Kensington nazpívala Patty Pravo.
Když se podíváme na coververze songu, je vlastně docela zajímavé, že mezi tvůrci, kteří se tak či onak k písni postavili, najdeme velmi mnoho žen. Třeba taková Vanessa Paradis zařadila píseň na svoje rané album Variations sur le Meme T’Aime z roku 1990. Pozoruhodnější je ale její společná verze s Davem Stewartem z Eurythmics, jen s akustickou kytarou, která by podle některých měla evokovat partnerství Serge Gainsbourga s Jane Birkin.
Opravdu moc hezkou verzi, doprovázenou navíc výborným animovaným videoklipem, nazpívala Suzanne Vega jako promo svého alba An Evening of New York Songs and Stories v roce 2020.
Je zajímavé, že na rozdíl od mužů interpretujících Walk On The Wild Side a převážně zachovávajících hudební podobu písně i její feeling, interpretky jsou v tomto ohledu mnohem invenčnější. Můžeme si to zdokumentovat například na verzi jihoafrické zpěvačky Alice Phoebe Lou, která Reedovu v podstatě recitativní linku opentlila vlastní melodií.
Americká jazzová zpěvačka a pianistka Nicole Zuraitis zase, jak její žánrové zařazení napovídá, dodala písničce klubovou zakouřenou atmosféru a přidala jazzovější pasáže, aby si její kapela taky trochu zahrála.
A když jsme u žen, jedna z nich nazpívala už v roce 1984 hodně prapodivnou verzi a i veškeré okolnosti jsou hodně svérázné. Skoro by se nahrávka Gerty Molzen dala zařadit až na konec tohoto přehledu, kam zpravidla soustřeďujeme nejrůznější bizáry spojené s probíranou písní. Gerty Molzen byla totiž německá herečka a kabaretní umělkyně z třicátých let, jež ve svých – držte se! – sedmdesáti osmi letech nastoupila dráhu popové zpěvačky. A to právě coververzí Walk On The Wild Side. Natočila pak ještě několik dalších singlů (mimo jiné songy The Troggs, Culture Club nebo Jamese Browna), koncertovala po celém světě a hudební činnost nakopla i další fázi její herecké kariéry, než v roce 1990 ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřela.
Než přejdeme k mužským interpretům Walk On The Wild Side, abychom shledali, že na jejich verzích je zajímavé spíš to, kdo je zpívá, než jak je zpívá, můžeme si jako předěl dát celkem sympatický televizní mužsko-ženský duet, který zpíval v roce 2009 Moby společně s belgickou o generaci mladší zpěvačkou Selah Sue.
A teď k těm mužům. Na rozdíl od multižánrových žen se vlastně u interpretů Walk On The Wild Side jedná o rockery, tak nějak pocitově spřízněné s autorem originálu Lou Reedem. A někdy i víc než pocitově. Když vloni v Los Angeles při koncertě s kapelou The Losers vybalil písničku Reedův někdejší alkoholicko-drogový parťák Iggy Pop, média se mohla zbláznit.
K Reedovi měl samozřejmě z mnoha důvodů hodně blízko i někdejší frontman punkových The Clash Joe Strummer, který Walk On The Wild Side zpíval na pozdních koncertech.
Americké kapele The Strokes byli odjakživa jako slyšitelný vzor předhazováni Velvet Underground, což bylo hlavně dáno tím, že jejich zpěvák Julian Casablancas má skutečně hlas i výraz velmi podobný Lou Reedovi. V jeho verzi Walk On The Wild Side jako by původní interpret skutečně ožil.
Walk On The Wild Side může ovšem dobře posloužit i jako materiál pro jam, klidně i pódiový, jak to předvedli Anthony Kiedis, Dave Navarro a jejich přátelé. To je přesně ten případ, kdy jména interpretů daleko předčí samotnou nahrávku...
Zvolna se blížíme do finále k bizarním verzím písničky. Jakýmsi předělem může být nahrávka z roku 1990, kdy dobovou taneční verzi písničky natočil britský projekt Beat System, a verze se objevila dokonce v britském singlovém žebříčku. Dnes už by po ní, po pravdě řečeno, patrně neštěkl pes.
Je otázka, zda mezi „bizár“ řadit našeho Pavla Bobka. Interpret, který měl v repertoáru kromě mnohdy skvělých coververzí svých milovaných raně rock'n'rollových a countryových autorů taky třeba hodně vkusně zpracovaného Dylana, Cohena, Springsteena nebo dokonce Zappu, se díky svému stálému textaři Michaelu Žantovskému nevyhnul ani Lou Reedovi. Verze z roku 1981 je v podstatě věrná originálu, jen je třeba dodat, že Michael Žantovský napsal spoustu mnohem lepších textů... (A mimochodem, Pavel Bobek nazpíval i originální anglickou verzi písničky, která – v komunistickém Československu! – vyšla na albu The Stranger v roce 1983.)
A na úplný závěr ještě ukázka toho, co všechno se dá s pěknou písničkou udělat – a to už je skutečný bizár, který snad není třeba komentovat...
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
