Předěláno #14: Paul Anka/Frank Sinatra – My Way
Jeden z největších hitů mainstreamového popu všech dob a také písnička, která by nepochybně figurovala na předních příčkách pomyslného žebříčku množství coververzí (kdyby se dalo něco takového sestavit) s sebou nese několik zkreslení. Obecně je považována za „sinatrovku“. Leckdo ví, že do věci je nějak zapojen Paul Anka. Ale na to, že se jedná původně o francouzský song, už se poněkud zapomnělo.
Skutečně, písnička se původně jmenuje Comme d'habitude a jejími autory jsou Jacques Revaux, Gilles Thibaut a Claude François. Posledně jmenovaný ji poprvé nazpíval v roce 1968 a byl to velký úspěch, přestože její nosná melodie nevyprávěla žádný pozitivní text, pojednávala o rutině ve vztahu dvou lidí a blížícím se rozchodu.
Když písničku ve francouzské verzi uslyšel Paul Anka, okamžitě si obstaral její práva k anglické adaptaci a napsal nový text, obsahově zcela odlišný: vypráví jej muž, který se blíží k závěru života, ohlíží se a zjišťuje, že nemá čeho litovat. Nová verze byla určena přímo pro Franka Sinatru, který z ní v roce 1969 udělal jeden ze svých největších hitů, dokonce tak velký, že je s ním písnička jednou provždy svázána. Zábavné mimochodem je, že tuhle bilanční písničku Sinatra nazpíval ve svých pouhých čtyřiapadesáti letech, kdy měl před sebou ještě bezmála třicet let života...
Samozřejmě, že by byl Paul Anka hlupák, kdyby My Way taky nezařadil do svého pěveckého repertoáru.
A pak už se s verzemi roztrhl na celém světě pytel a potřebu se k ní nějak postavit měli jak „krasozpěváci“, tak spíše vyprávějící „crooneři“ – oběma typům zpěváků totiž My Way poskytovala skvělé uplatnění. Nemohl po ní nesáhnout ani Elvis Presley, byť v době, kdy už byl spíš jen stínem sebe sama.
S úchvatnou, skoro by se dalo říct „acid soulovou“ verzí, postavenou na hybném perkusivním rytmu, přišla na začátku sedmdesátých let Nina Simone.
S podobně hybnou, byť na latinských rytmech postavenou verzí a ve španělském jazyce slavili úspěch na přelomu osmdesátých a devadesátých let také Gipsy Kings.
V tomto seriálu je naším hostem poměrně často Willie Nelson, který ve své nadžánrovosti bere odevšad. V roce 2018 natočil tribute album sinatrovek, které se jmenuje – jak jinak – My Way.
My Way pochopitelně neušla ani českým zpěvákům. Dnes už klasickou verzi s českým textem Zdeňka Borovce nazpíval už v roce 1972 jeden z největších českých swingových i popových zpěváků Karel Hála (stejnou verzi pak o mnoho let později, roku 2006, nazpíval také Karel Gott).
Za zcela jiný interpretační konec, v pravém slova smyslu šansonový, chytila písničku se slovenským textem Žila som správne, který napsal Milan Lasica, na přelomu osmé a deváté dekády Hana Hegerová.
A jsme v závěrečném „okénku bizarností“. Znalci tuší, co nutně musí následovat. Ano, My Way se pěkně po punkáčsku v roce 1978 doslova zmocnil baskytarsta Sex Pistols Sid Vicious. Leonard Cohen, který se jinak pohyboval ve zcela jiné kultuře, než byl punk, prý prohlásil, že Sidova verze je jediná, ve které se mu My Way líbí...
Upřímně řečeno, proti Sidově verzi, zvláště v tomto klipu, je verze Shanea MacGowana z jeho prvního alba s kapelou The Popes (po odchodu z The Pogues) trochu čajíček. Ale zaznít ji na úplný závěr nechme.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
