Předěláno #2: Leonard Cohen – Hallelujah
Tato rubrika nemá za cíl pouze představovat hity, evergreeny či šlágry. To by nestačilo. Její princip je v představování písní, jež se vžily nejen v původním, autorském podání, ale také v mnoha dalších verzích. Mnohé z nich bývají označovány za „lepší než originál“, a v nejednom případě se stává, že onu primární podobu málokdo zná, v některých případech se dokonce vedou spory, která to vlastně je. Při výběru písniček, o nichž si budeme povídat a hlavně, jejichž coververze budeme představovat, nás nebude zajímat jejich provenience ani chronologie vzniku, a už vůbec ne hudební žánr, ze kterého vzešly. Folk, jazz, blues, rock, pop nebo muzikál, zajímavé skladby najdeme kdekoli. Dnes nás čeká Hallelujah od Leonarda Cohena.
Tohle je jeden z nejparadoxnějších písňových příběhů, jaké existují. Dneska tu písničku zná úplně každý, i kdyby to byla jediná od Leonarda Cohena... I když vlastně... možná ne každému splývá právě s tímto kanadským písničkářem. Proslavili ji totiž jiní a jinde, a až velkým obloukem se z ní jejímu autorovi podařilo vybrousit dokonalý klenot.
Letos to bude čtyřicet let, co Hallelujah Leonard Cohen poprvé vydal na albu Various Positions, a zvolil ji také jako druhý singl z něj. V podstatě bez úspěchu. Z dnes nejasného důvodu byla píseň takříkajíc oslyšena a zdálo se, že upadne v zapomnění. Ostatně, přiznejme si, že viděno optikou toho, co následovalo, není originální verze úplně nejzdařilejší.
Tvrdí se, že Leonard Cohen dával dohromady Hallelujah pět let, a kdybychom sečetli všechny sloky, které napsal, přepsal, zařadil a vyřadil, došli bychom k ohromujícímu číslu sto padesáti. Jedním z paradoxů spojených s písní je i to, že ji úplně původně dokonce vydavatelství Columbia, pro které Cohen nahrával, zamítlo. Zpočátku tedy vydaná písnička ležela ladem, byť ty, kteří mají uši v pořádku, musela zaujmout už v původní verzi. Jedním z těchto lidí – a tím se dostáváme k našemu hlavnímu tématu, tedy coververzím – byl Bob Dylan, který ji poprvé zařadil do svého repertoáru v roce 1988 a občas ji hrával.
Skutečným „objevitelem“ Hallelujah je ale, jak asi leckdo tuší, John Cale. Při přípravě alba k poctě Cohenovi I'm Your Fan (1991), si vybral právě tuhle nedoceněnou píseň, požádal Cohena o její text a ten mu prý poslal patnáct stránek. Cale slova patřičně proškrtal (což pak porůznu dělali i další anglofonní přetvářeči – píseň skutečně existuje v desítkách, nejspíš stovkách provedení, a skoro pokaždé s jiným výběrem textů) a nahrál jen sám s pianem. Byl z toho hit, a když pak Cale o rok později vydával překrásné album Fragments of a Rainy Season, samozřejmě se Hallelujah objevila i tady. A patřila do Caleova repertoáru při sólových vystoupeních naprosto neodmyslitelně.
John Cale sice upozornil na Hallelujah, ožily přece jen spíše „alternativní“ kruhy, ale pořád to nebylo nic. Písničce neoddiskutovatelně pomohly dvě věci. Za prvé to, že si jí všiml a na svoje jediné řadové album Grace (1994) zařadil mladý a velmi předčasně zemřelý písničkář Jeff Buckley, jehož verze se dostala zase k jiným uším než ta Caleova.
A za druhé: píseň začala žít svým životem v rámci soundtracků a různých televizních pořadů. Caleova verze zazněla v Basquiatovi (1996), ale nejvíc se proslavila v animovaném hitu Shrek (2001) – a nejspíš právě tady odstartoval raketový let písničky mezi ty nejznámější a nejpředělávanější na světě. Dalším paradoxem spojeným s Hallelujah ovšem je, že na komerčně velmi úspěšném soundtracku nebyla uvedena Caleova, tedy skutečně filmová verze, nýbrž cover zpěváka Rufuse Wainwrighta, byť v Caleově aranžmá.
Uvádí se, že coververzí Hallelujah je kolem tří set. Osobně to považuji za hodně, hodně podceněné číslo, protože písnička skutečně patří mezi ty vůbec nejzpívanější, bez ohledu na kvalitu výsledku. A píseň je skutečně považována – protože jejímu textu vlastně málokdo rozumí, je to čirá poezie balancující mezi vírou a erotikou, jak se obvykle uvádí – za ideální hymnus použitelný při jakékoli příležitosti, od svateb po funusy. A třeba také pro zahájení olympiády ve Vancouveru v roce 2010, jak ji provedla kanadská zpěvačka k. d. lang – samozřejmě krásně a vkusně.
Jak se chýlíme k závěru, přicházíme ke dvěma ukázkám, které jsou pro opravdu silné nátury. Písně se totiž zmocnila například také naše Lucie Bílá. Kdysi talentované zpěvačce bohužel nikdo nevysvětlil, že neplatí rovnice „čím víc řevu a koulení očima, tím víc prožitku“ (srovnejme si její podání například s také „krasopěveckou“ předchozí verzí k.d. lang). A slabomyslný text Gabriely Osvaldové už vůbec nemá smysl komentovat.
A pak jsou coververze z kategorie totálně bizarních, a i jednu takovou v Česku máme. U té snad ani není nutné se rozčilovat, stačí se jen nechat unášet...
Ale abychom se ke konci vrátili de facto na začátek a dospěli tak k pointě tohohle podivného příběhu. Když po dlouhé pauze Leonard Cohen začal opět koncertovat (díky tomu jsme jej viděli třikrát i v Praze, a to v letech 2008, 2009 a 2013), samozřejmě do „best of“ repertoáru zařadil i nyní už „vzkříšenou“ Hallelujah. A byl to pokaždé fantastický zážitek, bezkonkurenční verze téhle písničky, jakou lze slyšet – nejen díky Cohenovu oduševnělému prožitku, ale také díky skvělému aranžmá a famózně obsazené kapele, ve které excelovali zejména hráč na exotické strunné nástroje Javier Mas a varhaník Neil Larsen. A právě touhle nádherou se s Hallelujah rozloučíme.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
