Předěláno #4: The Beatles – Blackbird
Tato rubrika nemá za cíl pouze představovat hity, evergreeny či šlágry. To by nestačilo. Její princip je v představování písní, jež se vžily nejen v původním, autorském podání, ale také v mnoha dalších verzích. Mnohé z nich bývají označovány za „lepší než originál“, a v nejednom případě se stává, že onu primární podobu málokdo zná, v některých případech se dokonce vedou spory, která to vlastně je. Při výběru písniček, o nichž si budeme povídat a hlavně, jejichž coververze budeme představovat, nás nebude zajímat jejich provenience ani chronologie vzniku, a už vůbec ne hudební žánr, ze kterého vzešly. Folk, jazz, blues, rock, pop nebo muzikál, zajímavé skladby najdeme kdekoli.
Jedna z nejslavnějších i nejkrásnějších písniček Beatles pochází z jejich „Bílého alba“ z roku 1968 a je de facto sólovým autorským dílem i nahrávkou Paula McCartneyho. Asi každý ví, že Blackbird není žádný prostý popěvek o kosákovi, nýbrž jinotajná pocta afroamerickým ženám bojujícím za lidská práva. Což bylo mimochodem téma, které je u Beatles poněkud opomíjeno, byť v něm sami vykonali hodně práce. Třeba tím, že už při svém prvním americkém turné v roce 1964 odmítli na jihu USA hrát na místech, kde byla rasově segregovaná hlediště, a pořadatelé vůbec poprvé byli nuceni odstranit zábrany a umožnit publiku, aby se promíchalo.
Hudební zajímavostí Blackbirda je, že podle McCartneyho byla základní figura akustické kytary inspirována skladbou Bourée e moll pro loutnu Johanna Sebastiana Bacha. Tedy stejnou, kterou rok po Beatles vydali ve své úpravě pod názvem Bourée jako flétnovou instrumentálku Jethro Tull na svém slavném albu Stand Up.
Proč si písničku Blackbird připomínáme právě teď? Je to jednoduché: aktuálně velmi úspěšnou coververzi nazpívala pod lehounce změněným názvem Blackbiird americká zpěvačka Beyoncé na před pár dny vydané album Cowboy Carter. Doprovází ji mimo jiné Paul McCartney a vokály přispělo několik mladých hvězd country music. Píseň má na albu, jehož jedním z témat je připomínka černých kořenů country (což u dogmatiků vzbudilo značné kontroverze), svoje celkem logické místo. A protože Beyoncé je nejen vynikající, ale i citlivá zpěvačka, ani coververze nemůže být jiná.
Blackbird je či byl vděčným rozšířením repertoáru zpěvaček i zpěváků všemožných žánrů. Patrně vůbec nejstarší interpretkou byla jazzová hvězda Sarah Vaughan, jejíž sté výročí narození jsme si připomněli letos v březnu. Ta nazpívala Blackbird v kupodivu téměř fusion verzi v roce 1981 na albu Songs of the Beatles.
Jen o tři roky později otevřel touto písničkou Bobby McFerrin svoje živé album The Voice, které se do dějin vepsalo jako vůbec první deska jazzového zpěváka nahraná zcela bez doprovodu. Naštěstí existuje i videozáznam, „jak to dělá“, a tak můžeme McFerrinovu invenci při uchopení materiálu obdivovat i po čtyřiceti letech.
Ostatně, Blackbird je jako dělaný právě pro sólisty, včetně těch, které jsme jinak zvyklí slýchat ve zvukovém kontextu kapel. To se týká třeba R&B zpěvačky Alicie Keys, která píseň zařadila v roce 2011 do programu svého sólového turné Piano & I: A One Night Only Event With Alicia Keys, na kterém, jak název napovídá, hrál hlavní roli jen její hlas a klavír.
Podobný případ byl i Eddie Vedder, který si roku 2008 odskočil v pauze Pearl Jam na sólové turné Water on the Road, zachycené na DVD vydané o tři roky později pod týmž názvem.
Blackbird je ovšem také velmi vděčným materiálem pro instrumentalisty. Už v roce 1969, rok po originálním vydání písně, její cover nahrál slovutný kytarista Chet Atkins. Moc velký komerční úspěch s albem Solid Gold 69, na kterém zpracoval i další šlágry třeba od Joni Mitchell, Johnnyho Cashe nebo z muzikálu Hair, sice nezaznamenal, a album kritika víceméně strhala, ale i tak dosáhl aspoň na nominaci na cenu Grammy za nejlepší countryový instrumentální výkon.
Inspirativní je však Blackbird také pro muzikanty, jež jsme uvykli řadit primárně k jazzu, byť jeho těsnou škatulku mnohdy překračují do všech stran. Jako třeba baskytarista a producent Jaco Pastorius, který písničku zařadil v roce 1981 na svoje druhé sólové album Word of Mouth, na němž s ním zahrály takové šajby jako Herbie Hancock, Wayne Shorter, Michael Brecker nebo Jack De Johnette. A ta chromatická foukací harmonika v „kosí melodii“ nepatří nikomu menšímu než Tootsi Thielemansovi.
Mezi svoje parádní čísla zařadil Blackbird také pianista Brad Mehldau, hraje ho při sólových koncertech, v triu, i v různých crossoverových projektech. Při jeho známé lásce k Beatles není divu.
Ale ke stejné písni sáhla – opět sólově – také Mehldauova mladší kolegyně, původem japonská klavíristka Hiromi Uehara. Nahrála ji na své album Spectrum v roce 2019 a v živé podobě jsme ji slyšeli téhož roku na jejím koncertě v rámci JazzFestBrno v brněnském Janáčkově divadle.
Na úplný závěr si v tomto seriálu obvykle necháváme nejrůznější bizarnosti. Tentokrát ale nebudeme nikoho smýkat špínou, bez ohledu na to, že bychom jistě nějaké odpadky mezi coververzemi Blackbirda našli, autor neměl ani chuť ani sílu je vyhledávat. Písnička ovšem existuje v různých provedeních co do aranžmá a instrumentace, z nichž některá jsou dost neobvyklá. Jedním takovým se rozloučíme. Na své společné album Bassments ji nahráli Seveřané Jesper Lundgaard a Mads Vinding. A tak si poslechněte, jak zní Blackbird jako instrumentálka pro dva kontrabasy.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
