Předěláno #6: Robert Johnson/The Blues Brothers: Sweet Home Chicago
Tato rubrika nemá za cíl pouze představovat hity, evergreeny či šlágry. To by nestačilo. Její princip je v představování písní, jež se vžily nejen v původním, autorském podání, ale také v mnoha dalších verzích. Mnohé z nich bývají označovány za „lepší než originál“, a v nejednom případě se stává, že onu primární podobu málokdo zná, v některých případech se dokonce vedou spory, která to vlastně je. Při výběru písniček, o nichž si budeme povídat a hlavně, jejichž coververze budeme představovat, nás nebude zajímat jejich provenience ani chronologie vzniku, a už vůbec ne hudební žánr, ze kterého vzešly. Folk, jazz, blues, rock, pop nebo muzikál, zajímavé skladby najdeme kdekoli.
Jeden z nejslavnějších bluesových standardů. Písnička, která patří k základní výbavě každého hudebníka, který se chce nazývat bluesovým, protože na ni na jakémkoli jam sessionu vždycky dojde. A navíc nepsaná hymna města, které dalo světu a kultuře hudbu, jež stála u kolébky rock'n'rollu a všech následných stylů, totiž elektrického blues.
Vypadá to možná jako paradox, ale v bluesovém světě je naprosto běžné, že nejslavnější verze písniček se neshodují s verzemi autorskými, a v tomhle případě to platí stoprocentně. Zcela bez debaty je totiž nejproslulejší verzí Sweet Home Chicago ta, kterou ve stejnojmenném filmu z roku 1980 hrají The Blues Brothers, tedy Dan Aykroyd a John Belushi doprovázení výkvětem (další paradox) hudebníků spojených převážně s memphiským soulem, jako je kytarista Steve Cropper nebo basista Donald „Duck“ Dunn.
V úvodu filmové scény si můžete všimnout, že frontman The Blues Brothers John Belushi věnuje písničku „velkému Magic Samovi“. To není vůbec náhoda. Právě z jeho verze totiž filmový cover jednoznačně vychází a je třeba říct, že právě Magic Sam (1937–1969), chicagský kytarista, kterého obestírá i vlivem předčasné smrti ve dvaatřiceti letech nimbus až tajemné legendy, byl hudebníkem, který vytvořil jakési vzorové podání Sweet Home Chicago po elektrifikovanou bluesovou kapelu. Nahrál jej na svoje nejslavnější album West Side Soul v roce 1967.
Ale pojďme přímo ke zdroji. Přesněji řečeno: o skutečném původu Sweet Home Chicago se muzikologové dohadují desítky let, tak je to ostatně u spousty slavných bluesových písniček, protože staří bluesmani si příliš nedělali starosti s autorskými právy. Přebírali části textů, melodií i riffů, které doplňovali vlastní tvorbou, a způsobili ve svém vlastním odkazu tak trochu zmatek. Nejranější kořeny písničky tedy na tomto místě nezkoumejme, nás v tomto seriálu prioritně zajímají coververze. Zájemci však najdou na toto téma informací na internetu „na dvě kliknutí“ dost a dost.
My se spokojme s tím, že autorství písničky je tradičně připisováno „králi delta blues“ Robertu Johnsonovi. Ten ji nahrál v roce 1936 při svém legendárním natáčení v hotelu v texaském San Antoniu. Smysl písně koresponduje s tím, co v téhle době probíhalo a nabíralo na síle: afroameričané z jižních států utíkali před chudobou a rasovou segregací na sever a Chicago pro ně bylo jakýmsi vysněným rájem – ve kterém sice, jak později zjistili, také na každém kroku naráželi na rasové i sociální ústrky, ale rozhodně se měli o stupeň lépe než v povodí Mississippi.
Tři nejdůležitější verze písničky bychom tedy měli. Co z té záplavy vybrat dál, když ji má v repertoáru prakticky každý bluesman? Jako další vzorovou ukázku můžeme vybrat třeba tu v podání Roosevelta Sykese, slavného bluesového a boogie woogie pianisty, abychom si ukázali, že taková píseň nutně nemusí být jen doménou kytaristů.
Že Magic Samova verze nemusí být za každou cenu „závazná“ ani pro standardně obsazené kapely hrající ve stylu chicagského blues, ukázal mimo jiné další slavný kytarista Lonnie Brooks (mimochodem otec dvou velkých postav současné chicagské scény Ronnieho a Waynea Baker Brooksových, kteří – jak bylo možné si ověřit třeba i na letošním ročníku Chicago Blues Festivalu – mají písničku Sweet Home Chicago také ve svém zcela přirozeném repertoáru).
Ale jak už bylo řečeno, v současné době je Sweet Home Chicago především vítanou „potravou pro jam“. A to v malých klubech stejně jako na největších hudebních pódiích, pokud se tam sejdou bluesoví muzikanti. Takřka pravidelně se hrává třeba na občasných Claptonových kytarových summitech Crossroads. Takhle to vypadalo pod taktovkou fenomenálního Buddyho Guye v roce 2011:
A nesmíme zapomenout na ještě jeden slavný jam, totiž v roce 2012 v Bílém domě, kam tehdejší prezident pozval na koncert skutečnou „bluesovou Síň slávy“, a právě písnička Sweet Home Chicago byla ta, na kterou se nechal přesvědčit k zanotování pár řádek textu. Sám ve městě ostatně většinu života žil.
Na závěr každého dílu tohoto seriálu se snažíme přinést nějaký bizárek, existuje-li. Možná by svým způsobem stačila předcházející ukázka, ale existuje ještě mnohem parádnější lahůdka, která nás z určitého úhlu pohledu vlastně tak trochu vrací na začátek. Stejně jako The Blues Brothers, i finští Leningrad Cowboys jsou de facto filmová kapela. A světe div se, i oni měli Sweet Home Chicago v repertoáru. Můžeme si o ní myslet, co chceme, ale je fakt, že jejich bláznivá verze nepřipomíná žádnou jinou – a to by měl být základní smysl každé „předělávky“.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
