Přes Eurovizi nevede žádná česká zkratka ke světové slávě

Dr. Dean Vuletic se zabývá mezinárodními pěveckými soutěžemi, národními mutacemi America's Got talent, Eurovizí a i jejím někdejším sovětským klonem Intervize. Ne, nepomátl se na rozumu ani si nevymyslel nesmysl na rýžování grantů a publicity. Eurovize je asi nejviditelnější výsledek spolupráce uvnitř EBU, volného sdružení evropských veřejnoprávních médií. Proto je ideální laboratoří pro porovnávání různých přístupů ke kulturní diplomacii.

Český přístup Vuletic zhodnotil kupodivu příznivě: „Posledních několik let za Česko vystupují mladší soutěžící s velmi současnou popovou hudbou a myslím, že se jim daří celkem dobře.“ Jeho hodnocení je překvapivé hlavně proto, že ještě před deseti lety se česká strana k Eurovizi stavěla dost laxně. Kabáti první ročník (2007) s oficiální českou účastí (Gott, který v osmašedesátém zpíval za Rakousko, se nepočítá, pozn. aut.) v zásadě probendili a i další dva pokusy o lepší umístění v soutěži dopadly dost neslavně.

Česká reprezentace názor změnila až v roce 2015. Aspektů, které ji přesvědčily, bylo hned několik:

a) české myšlení rádo sklouzává k pohodlnějším řešením. Natočit pár videí a absolvovat jeden dva soutěžní večery opticky přeci jen vypadá jako rychlejší cesta ke slávě, než letité túrování po klubech nebo konferencích a doufání v zázrak.

b) oficiálním cílem soutěže zůstává stmelovat Evropu. Proto pořadatelé úzkostlivě dbají, aby se řešily hlavně pěvecké výkony a ne něčí politická prohlášení. Česká strana v tom sotva může vidět zásadní omezení. Hluboko pod kůží máme záklopku „hlavně nebýt kontroverzní“, a také silný smysl pro dobré řemeslo.

c) a konečně je to přes všechen proklamovaný společensko-kulturní přesah především zábava ve stylu „chléb a hry“, a to je nám taky dost blízké. Stačí si vzpomenout, kolik energie Češi věnovali sběru plastových víček na charitu (a o kolik víc tím napáchali ekologické škody než filantropního užitku).

Na tohle všechno tým zodpovědný za národní předkolo navnadil lidi, kteří asi nepatří k naší absolutní špičce, ale pořád mají značný oborový kredit. Od Marty Verner (rozené Jandové) se zahraničním renomé z dob Die Happy převzala štafetu Gabriela Gunčíková, která se ve světě uvedla už předtím jako skvělá studentka lektora Kena Tamplina, a po nich například Albert Černý (Charlie Straight, Lake Malawi) nebo dvakrát Ben Cristovao.

Letošní sestava je trochu slabší – velká jména jsou vlastně jen Emma Smetana a Jordan Haj. I ta však v hrubých obrysech odpovídá tomu, co Češi běžně považují za dobrou hudbu. Prvořadý je líbivý a perfektně zvládnutý kumšt, u kterého se více než originalita cení přesvědčivě přetlumočený zahraniční trend. Tak se stalo, že se Annabelle chytá pop punkové renesance, Skywalker té nu-metalové a Elis Mraz žvýkačkového rhythm & blues opepřeného kulometnou flow. Jen v Itálii usazená Češka Jitka Martiriggiano neboli Giudi se pokusila o osobitější autorskou vizi v duchu Zola Jesus.

Jak si naše reprezentace povede, to se teprve dozvíme. ČT zatím jen představila jednotlivé soutěžící. Určitě ale vynaloží mnoho úsilí směrem, odkud se jí těžko něco vrátí. Eurovize není žádná česká „zkratka na Západ“, nýbrž sadistická podívaná pro obecenstvo natěšené na příval rázovitých exotů z Východu. A těmi Češi, kteří se snaží být za názorově neutrální profíky i tam, kde se čeká spíše šokantní extravagance a nejlépe i silný osobní statement interpreta v oblasti genderové či rasové identity, zatím rozhodně nejsou. Poslední, kdo měl reálnou šanci prorazit v Eurovizí starého, uhlazenějšího střihu, byla Lenka Filipová. Mohla soutěžit za Švýcarsko, kdyby si na poslední chvíli neprohodila místo s Celine Dion, a to už je přes třicet let passé.

Zatím místo našich muzikantů na západní hudební trhy daleko více míří umělci z jiných zemí, například někdejší vítězka třetí řady polské odnože Pop Idolu (2004), nyní uznávaná nezávislá písničkářka Brodka. Ta se ostatně bez Eurovize, ve které by jí docela dost jejích krajanů rádo vidělo, úplně obešla. Guardian její originální práce zaujala už před deseti lety a velkou pozornost na sebe poutá také její letošní, v pořadí páté album Brut. Narvala do něj všechno, čím se Polsko na Západě proslavilo a co by zároveň nejradši vytěsnilo z kolektivní paměti: od brutalismu a kina morálního neklidu přes new wave a post punk 80. let až po drakonické protipotratové zákony. Bylo by krásné, kdyby i nám takhle někdo sáhl do svědomí a zpíval, dejme tomu, o chudobě, segregaci Romů a domácím násilí, ale nedělám si valné naděje – je to těžké, výsostně politické a dává to smysl. A to u nás určitě neprojde.