Princezny v šest strun zakleté

Fakt, že na kytaru dnes běžně hrají i příslušnice něžnějšího pohlaví, dnes už jistě nikoho nepřekvapí. Pro některé z nich se kytara stala pouhým módním doplňkem a příliš se hrou na ni na pódiu (a ani ve studiu) nezabývají, pro jiné se stala nezbytným doprovodným nástrojem a některé si hru na ni osvojily takovým způsobem, že stanuly na pomyslném piedestalu kytarových bohů, po boku svých mužských protějšků. Za všechny takové můžeme jmenovat např. Bonnie Raitt, Jennifer Batten, Litu Ford či mladičkou kytaristku Orianthi, jejíž hvězda a současně i kytarový um stále stoupá. To všechno jsou ale již zavedená jména, vydávající pravidelně nová alba, hojně koncertující a nebo se objevující po boku těch největších rockových hvězd. Po světě je ale mnohem víc dívek, které netouží stát se disco barbie, ani světovou top modelkou, ale rozhodly se vydat cestou trnitou a naučit se dokonale ovládat nástroj zvaný kytara. Probrouzdáte-li internet, narazíte na stovky takových kytarových princezen, které se prostřednictvím videí chlubí svým uměním a některé z nich si rozhodně zaslouží pozornost. A kdo si dá tu práci a bude se dívat a poslouchat opravdu pozorně, narazí i na takové, které by neměly naší pozornosti uniknout v žádném případě. Jejich nahrávky byste sice zatím v běžné distribuci hledali asi marně.

Tou první "princeznou", kterou bych vám rád představil, je mladičká Francouzka, ukrývající se pod pseudonynem Tina S. I přes svůj velmi mladý věk (nar. 1999) jsou její videa mezi muzikanty (ale samozřejmě i nemuzikanty) na kanálu YouTube velmi vyhledávaná a v současnosti čítají přes 20 miliónů shlédnutí. Tina začala hrát na kytaru již v šesti letech na Akademii klasické hudby a její první kytarou byla klasická španělka Alvaro. V devíti letech již měla na YouTube své první video s klasikou od skupiny The Eagles - Hotel California. Tehdy ještě stále hrála pouze na akustickou kytaru. K tomuto videu však rychle přibývaly další (např. cover verze od The Beatles - Let It Be či Norwegian Wood). Ve třinácti letech zlákala Tinu kytara elektrická a začala docházet k lektorovi u kterého je dodnes. Tím lektorem je jistý Renaud Louis-Servais a podle Tininých slov je to pro ni ideální učitel, neboť na svých hodinách kombinuje práci se zábavou, čímž vzniká uvolněná atmosféra a tím pádem i ona sama může hrát klidně a uvolněně.

Co se týče vzorů pro elektrickou kytaru, Tina se údajně snaží žádné nemít, respektive nenechat se nikým přímo ovlivňovat, ale spíše se jen inspirovat co se týče techniky či feelingu. V oblibě má zejména Eddie Van Halena a Slashe, ale velmi ráda poslouchá vše ze 70. a 80. let. Již na jejích ranných videích s elektrickou kytarou je na první pohled (i poslech) znát obrovský talent pro tento nástroj, ale hlavně směřování k vlastnímu výrazu. Tinu můžete na těchto nahrávkách slyšet hrát cover verze písní jako Back In Black, Sweet Child O´Mine, Livin´ On A Prayer, ale třeba i proslulé sólo Eddie Van Halena v písni Michaela Jacksona Beat It.

Na jednom z videí je zachycena, kterak v nenucené póze na gauči třímá na klíně Gibson Les Paul a jakoby nic tam sází ústřední motiv z filmu The Godfather, který takto můžeme slyšet kupříkladu v provedení Slashe. Opravdovou lahůdkou jsou ale videa z cca posledního roku, roku a půl. Zejména Tinino provedení sóla Eruption, od Eddie Van Halena, které je řazeno mezi jedno z 50 nejlepších kytarových sól v historii, stojí za velkou pozornost a údajně neuniklo pozornosti ani samotného Eddieho a ten prý projevil enormní zájem se s Tinou setkat. Zda už se tak stalo, se mi ale bohužel nepodařilo vypátrat. Ale předpokládám, že zatím ne, neboť by se o tom jistě objevila zmínka na některém z Tininých profilů na sociálních sítích.

Ale ani ostatní současná videa, která Tina čas od času vkládá na YouTube, byste si rozhodně neměli nechat ujít. Ať už se jedná o skvěle vystřižené sólo od Davida Gilmoura v Comfortably Numb, Malmsteenův zabijácký kousek Arpeggios From Hell, či další v podstatě filmový kousek (film Crossroads), a tím je ultrarychlé Paganini 5th Caprice v úpravě Steva Vaie. Prozatím posledním kouskem této na první pohled nenápadné dívčiny je nádherná balada Garyho Moora - The Loner. Zde je asi nejmarkantněji ke slyšení fakt, že Tina opravdu nikoho jen slepě nekopíruje, nýbrž se pomalu, ale jistě stává naprosto svébytnou kytarovou osobností.

Zmiňme se ještě v krátkosti o tak trochu neobvyklých kytarách, se kterými nyní můžete Tinu nejčastěji spatřit. Jedná se o kytary francouzské firmy Vigier (konkrétně model Vigier Excalibur Custom), která u nás není zase tak příliš známá a která se vyznačuje především (kromě vysoké kvality svých nástrojů) ne tak úplně standardními tvary svých kytar. Sama současná majitelka této firmy, paní Patricie Vigier si Tiny všimla a pozvala ji na prohlídku své výrobní haly. Zde byla také Tině předána zbrusu nová kytara Vigier Excalibur Special Mysterious Green, vycházející z Tinina oblíbeného modelu. O nějaké bližší spolupráci ale podle Tiny prý řeč nebyla. V minulosti Tina hrála i na kytary Takamine, Ibanez či Gibson. Struny používá Tina nejčastěji Ernie Ball Slinky 0.9 - 0.46. Na otázku ohledně nějaké rodící se kapely Tina odpovídá, že to má zatím čas, nejprve je potřeba se ještě zdokonalit. Takže, jak je vidět Tina i přes všechen svůj dosavadní um stále zůstává nohama na zemi...a já myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme.

Další potenciální kytarovou hrdinkou by se jistě mohla stát i dvacetiletá Jessica Lewis z USA. Ta se kytaře věnuje od svých 12 let (nar. roku 1994), kdy začala studovat na Royal Manor Arts College, kde získala dokonce "Cenu mladých talentů Awards". Ve svých šestnácti letech, mezi roky 2009 - 2010, se dostala na studia na Mezinárodní kytarové nadaci, kde úspěšně absolvovala kurz Rock And Beyond + Jazz, díky čemuž se posléze začala více věnovat studiu jazzové hudby a fusion. Zde také potkala legendárního baskytaristu Stu Hamma, letitého souputníka jejího velkého vzoru Joe Satrianiho. Ten jí doporučil soukromého učitele kytary a skladatele Alexe Hutchingse, díky kterému dostala pozvání od samotného Jana Cyrky do jeho studia, na natočení dvou skladeb, které se následně ihned objevily na kanálu YouTube. Ačkoliv mezi svými největší vzory Jessica uvádí Joe Satrianiho a Steva Vaie (ke kterým ji údajně přivedla, ehm, její babička), ona sama se vydává trochu jinou hudební cestou. A to spíše cestou fusion se zřetelnými bluesovými kořeny, což jí skýtá nejen nemalý prostor pro improvizaci, ale zejména také pro velkou kreativitu při hře i skládání samotném.

Co se týče nástrojů, tak Jessica dává přednost kytarám Fender Stratocaster či Telecaster a nemusí jít vždy jen o originál. Občas ji ale můžete vidět i s Gibsonem Les Paulem a dalšími (někdy i lehce netradičními) kytarami. Své kytary pak nejčastěji potahuje strunami značky D´Addario. Na YouTube můžete shlédnout kromě několika jejích studiových nahrávek i bezpočet záznamů z nejrůznějších session a koncertů, kde účinkuje buď v roli hosta nebo čím dál častěji i v pozici hlavní hvězdy.

Poslední kytarová slečna, kterou bych vám rád představil, pochází opět z Francie a říká si Laura Cox. Laura spojila svůj život s kytarou v roce 2005. V roce 2009 o sobě dala vědět prvními příspěvky na kanálu YouTube a k dnešnímu dni čítají její videonahrávky více jak 17 miliónů shlédnutí. V roce 2011 zformovala svoji kapelu Laura Cox Band se kterou pravidelně vystupuje nejen ve své rodné vlasti, ale i v dalších okolních státech. Věhlas této kytaristky se rychle rozšířil z internetu i do tištěných médií a tak se s jejím jménem mohli setkat i čtenáři poměrně renomovaných časopisů jakými jsou např. Pacific Rock či Guitar Part.

Lauřin široký stylový záběr (country, rock, hard rock) se jí nakonec povedlo sloučit do vlastního stylu, přičemž v jejích skladbách můžeme všechny tyto vlivy snadno vysledovat. Mezi její velké oblíbence patří především ZZ Top, AC/DC, Aerosmith, Guns N´Roses a v neposlední řadě i novodobý bluesrockový trubadúr Joe Bonamassa. Jejímu stylovému zaměření samozřejmě odpovídá i výběr nástrojů. V jejích rukách tak najdete naprostou klasiku jako je Fender Stratocaster Mexican Classic 60´s, Fender John 5 Telecaster, Telecaster Baja, Epiphone Les Paul Gold Top Slash Signature, Gibson Les Paul Classic Standard, Gibson SG a nově také několik na zakázku vyrobených kytar typu Telecaster. Některé ze svých nástrojů má osazené boutique snímači Lollar. Na své kytary pak natahuje výhradně struny Ernie Ball, které rozeznívá trsátky Dava Picks. Za jejími zády jste donedávna mohli vidět aparáty Vox AD 30 VT, Vox VT 15 či BlackStar HT 5. Od roku 2013 je to ale trochu jinak, neboť Laury a jejího výrazného kytarového umění si všimla i firma Orange a nabídla jí zda by se nechtěla stát "tváří" jejich značky a tak teď můžete slyšet Lauru hrát na hlavu Orange Dual Terror a k ní připojenou reprobednu PPC 212 OB (open box). Na YouTube pak můžete spatřit celou řadu "home videí" z jejích začátků, rozmanité záběry z koncertů, ale také její první oficiální videoklip Cowboys And Beer.

Tyto tři příklady, které jsem uvedl jsou samozřejmě jen mým subjektivním výběrem a netvrdím, že se na internetu nevyskytují ještě další, možná i zajímavější kytarové talenty (už vůbec nemluvě o těch mužských, kterých je přirozeně mnohem víc a existuje tam tudíž daleko větší konkurence). Svůj výběr jsem také neprováděl pouze na základě technických schopností jednotlivých hráček, ale i na základě citu pro tón, umění jeho tvorby a zejména osobitosti a feelingu. Budiž vám těm, kteří třeba právě začínáte s kytarou tento výběr určitou motivací a ukázkou toho, že "to jde, když se chce" a těm, kteří už mají něco "odehráno" to může být třeba dokladem toho, že konkurence nám stále dorůstá a tudíž není na místě polevování ve cvičení a zdokonalování se. Ať tak či tak, určitě se čas od času na nějaká taková videa mrkněte, ať vidíte, jak zatraceně moc to mají tyhle princezny "v pazourách... tedy pardon, v tomto případě samozřejmě v ručkách.