Proč metalový národ oplakal Alexiho Laiha

Kondolence, která ohlásila předčasný odchod finského kytaristy a bývalého kapelníka Children of Bodom Alexi Laiho, hovoří o „fenomenálním skladateli a největším kytaristovi všech dob“. Právě proto si podle mě zaslouží připomenout, kým skutečně byl a proč pro metal tolik znamená.

Spoluhráči mu říkali Wildchild, podle asi největšího hitu jeho oblíbených W.A.S.P. Hrál i chlastal první ligu a se Smrtkou si tykal. Říkal ji Roy a uměl ji rozehrát všemi barvami duhy. Když s IneartheD začínal, předstírali rozpad, aby si pod jménem Children of Bodom vymohli smlouvu s větším vydavatelem. Budget vždycky uměl roztočit za všechno možné jen ne natáčení, a jak šlo o cenu za nejhorší anglicky psaný text, soutěžit s ním mohl jedině Max Cavalera. Proč ho tedy Spinefarm Records, po něm Nuclear Blast a ESP vydržovali? Stačilo počkat, až pomine nutné lyrické zlo a překlopí se v epickou bitvu kytar s klávesami.

Proto časopis Metal Hammer Alexiho Laiha v roce 2008 vyhlásil nejlepším kytaristou na světě, i když Are You Dead Yet? (2006) a Blooddrunk (2008) nenaplnila vysoká očekávání. Redakce stále byla u vytržení z čiré metalové extáze. Mezi červenou, zelenou, modrou a oranžovou Smrtkou, deskami Something Wild (1997), Hatebreeder (1999), Follow the Reaper (2000) a Hate Crew Deathroll (2003) se i po letech těžko hledá jedna nejlepší. Laiho se zkrátka pohyboval ve sférách, kde před ním byl asi jen Eddie Van Halen. Z fleku uměl vysmahnout šílený prstolam, který si přímo říkal o to, aby ho a capella přezpíval Rock In Rio.

Laiho vycházel z odkazu švédských Entombed. Na pódiu ale dělal show jako Randy Rhoads. Možná proto svými hrdinskými kousky Laiho nadchl taky celou generaci metalistů, kteří by jinak zamrzli u tehdy módního numetalu. A když k jeho eskamotérství připočteme cool origin story jeho kapely Children of Bodom, jejíž název narážel na nevyřešenou trojnásobnou vraždu (1960), která se udála u jezera za jejich humny, otevřel jim cestu k ještě větším extrémům, třeba jeho oblíbeným Entombed.

Proto si ho v roce 2003 jako Rhoadsova protějška vytipovali v ESP a nechali mu na míru vyřezat véčko s vylisovanými kosami. A aby Jackson neremcal, že kopírují jejich patentní model pro Rhoadse, zvětšili dolní roh a výřez.

Od té doby ESP chrlí stále nové varianty s přívlastkem „Alexi“. K mání jsou ekonomické, sběratelské i tak luxusní, že je nepoužíval ani Laiho. Typicky první kusy pro severoamerický trh vykládané perletí a s třídílným nelakovaným javorovým krkem. Spíš než ty je zajímavější Katakana s vlnitými horními čtyřmi pražci. Nejdřív šla pouze do Finska a výšky se na ni hrají doslova na pražcích.

Jinak se Laihova osobnost puberťáka odmítajícího dospět odrážela spíš ve zdobných než funkčních detailech. Aleximu ke štěstí stačil pasivní snímač s aktivním předzesilovacím okruhem, který odfiltroval šum, dvojzvratný Floyd Rose, který na hlavě držely mechaniky Gotoh a rolny Schaller. Víc ke štěstí ani shredder jeho kvalit nepotřeboval.

Už jiná kapitola jsou aparáty. Laiho s nimi víc experimentovat po Hate Crew Deathroll (2003). Do té doby si vystačil s běžnými vybavením, předzesilovači Lee Jackson GP-1000, Peaveym 5150 a reprákem Marshallem 1960A. Zkušebnou mu prošla spoustu chytrých hlav od Englu včetně e530 a Special Edition EL34. Asi nejvíc ho však oslovily snáz ovladatelné Marshally, JCM800 Kerryho Kinga ze Slayeru a hlavně VM410H.

Bohužel pro Children of Bodom nemělo laborování s aparáty pražádný vliv na postupný ústup kapely ze slávy. Dříve svěží fúze melodického deathmetalu a powermetalu se rychle přejedla. Zatímco Bodomští usínali na vavřínech, hýřili a stále víc se opakovali, z finské tajgy se nořili další s podobnými melodickými postupy, Kalmah a především Norther, kteří dokonce pocházeli ze stejného města, Espoo poblíž Helsinek. Do CoB sice nastoupil Laihův idol, Roope Latvala z thrashových Stone, po dvanácti letech v jedné kapele se však rozešli.

Bludný kruh se uzavřel před více než rokem. Z Children of Bodom zbyly pouze kytary. Poroučeli se všichni, kteří s Alexim drželi už od debutu Something Wild (1997), basák Henkka T. Blacksmith, bubeník Jaska Raatikainen i klávesista Janne Wirman. Mistr znovu sáhl po osvědčeném triku a torzo kultovní metalové kapely pokřtil po jednom z jejích největších hitů, Bodom After Midnight. Jestli potřeboval zástěrku, pod kterou by mohl dál hrát starý repertoár, nebo se chystal restart, už ale nedozvíme. Zemřel po dlouhé nemoci v nedožitých dvaačtyřiceti letech. Status jednoho z největších talentů své generace mu už ale nikdo neupře.