Projekt The WAEVE kytaristy Blur pluje na vlně pozitivní melancholie

Na návrat slavných Blur to opravdu nevypadá. Tedy až na dva letní megakoncerty v londýnském Wembley. Vždyť tři čtvrtiny kvarteta se během měsíce představují se svými vlastními projekty. Damon Albarn se chystá na veřejnost s novou deskou kreslených Gorillaz, bubeník Dave Rowntree vydal první sólové album nazvané Radio Songs a kytarista Graham Coxon dotáhl svůj nový projekt The WAEVE po sérii loňských singlů k dlouhohrající prvotině. Pouze basák Alex James pověsil baskytaru na hřebík a věnuje se své sýrové farmě na oxfordshirském venkově. My se dnes zaměříme na brýlatého kytaristu Coxona, který nenápadnou účast na benefiční akci pro obyvatele Libanonu postižené mohutným výbuchem v bejrútském přístavu v roce 2020 přetavil nejen v nový partnerský vztah se zpěvačkou Rose Elinor Dougall, ale také ve společný hudební projekt The WAEVE, který zrcadlí jejich společné vidění světa.

Původně za vším, co se mezi Rose a Grahamem přihodilo, stál návrh bývalé zpěvačky populárních The Pipettes, jestli by jí kytarista Blur nenapsal jednu písničku na připravovanou čtvrtou sólovou desku. Za normálních okolností by se asi nic nestalo, ale s blížícím se dalším lockdownem měla dvojice na rozcestí hromadu času. Osobně i kreativně. Přesto dva měsíce poté, co se oba protagonisté sešli poprvé ve studiu, ani jeden z nich netušil, že dva roky poté ze setkání vznikne album, natož společný potomek. Ona impulzivnost se ostatně propsala i do samotných písniček bezejmenné prvotiny The WAEVE. Písničky rozhodně neplují na romantickém obláčku, místo toho referují i o rozpadajících se vztazích, temných zákoutích současné ostrovní společnosti nebo bitvách mezi instinktem a intelektem. Pokud existuje jedno zastřešující téma eponymního debutu dvojice, pak je to motiv kontroly, často v retrospektivním pojetí.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Jméno projektu The WAEVE reflektuje časté tematické využití vody jako podobenství předkládaných témat. Podobně plovoucí, nejednoznačné je i část skladeb recenzované kolekce. Nejlépe tuto skutečnost ilustruje otvírák Can I Call You, který nejprve čerpá teritoria vlastního Rose Elinor Dougall. Melodicky pozvolná první polovina singlu, postavená na výrazném klavíru a zmnožených vokálech zpěvačky, se následně láme do výrazně impulzivnější druhé poloviny. Původně krotká elektronika nasazuje krautrockově motorický rytmus, elektrická kytara je pouze podstavcem pro saxofonové laufy a skandované lyrické pokračování. Blur poučení Radiohead a Van Der Graaf Generator?

I zbytek desky nešetří popkulturními odkazy vystřelující všemi směry. Kill Me Again, zachycující Grahama znovu se saxofonem v rukou i ústech, nechá vzpomenout na Blur, baladická Over And Over je soulový ostrov klidu v duchu Johna a Beverly Martynových. Následující Sleepwalking pomalu dramaticky šponuje skladbu sedmdesátkovým feelingem Roxy Music, zatímco Drowning s lesy smyčců a funkovým podtónem může připomenout Tindersticks nebo brzy v Praze koncertující Warhaus. A to jsme v popisu pouze v první polovině desetidílného debutu.

Stejně jako u nové desky Arctic Monkeys, jde u The WAEVE o nenápadný, ale o to funkčnější vliv producenta Jamese Forda. Ten dal kolekci, i přes výraznou variabilitu předloženého materiálu, jasné, i když na první pohled netrčící mantinely zasahující poměrně hluboko do hudební historie. I díky tomu si dvojice dokáže pohrát v popových skladbách s mnoha nečekanými zvraty, aniž by ztrácela na přirozené grácii. Graham s Rose hovoří o společném projektu jako o „proměnlivém setkání hudebních myslí a talentů“ nebo „elixíru barokního britského folk-rocku a post-punku vzniklém jamováním ve volném pádu“. Bude zajímavé zjistit, zda bude dvojice schopna překovat ohňostroj prvotního vzplanutí. Laťka je i díky němu nasazena poměrně vysoko!  

The WAEVE – The WAEVE

Transgressive rec., 2022, 38:77

80 %