Prokop Tomášek: Hrát, jako by to bylo naposledy

Vybavíš si nějaký okamžik, zvukový nebo vizuální, kdy jsi zaznamenal existenci kytary?

Mám takové dva zásadní okamžiky. První, to je tak rok 1978, 1979. Chodil jsem asi do třetí třídy. U nás na vesnici u Liberce byla o čarodějnicích ohromná vatra, házely se do ní plechovky od laků na vlasy, které vybuchovaly (hasiči to měli pod kontrolou) a kousek od toho hrála na schodech u školy kapela. Asi nějací starší školáci. Nevím, jak bych to viděl dnešníma očima, ale tehdy to pro mě byl naprosto elektrizující zážitek. Mělo to všechny znaky té pravé kapely, byly tam bicí, basa, kytara – samozřejmě elektrická kytara. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Ale byl jsem tam s tátou, který rock'n'roll těžce hejtil, a když viděl, jak to mnou rezonuje, rychle mě táhl pryč.

A ten druhý okamžik?

To není konkrétně jen kytara, ale muzika obecně. Byl jsem asi tak v páté třídě a kolegyně mojí mámy, učitelka, mi půjčila pár desek z jejich velké sbírky. Ram Paula McCartneyho, Abbey Road od Beatles, a nějakou desku od Czesława Niemena, už nevím, kterou. Ale zaříkávala mě, že jestli se jim něco stane, jsem mrtvej muž. Já přišel domů, úplně živě si vybavuju, že byl pátek odpoledne, nádhernej den, zapadalo slunce, a já si pustil Abbey Road. Začalo Come Together – a to byl normálně blesk z čistého nebe. Totální zásah přímo do srdce. A jak pak následovalo Something, tak jsem byl chycenej úplně, nepoužitelnej pro spoustu jiných aktivit. A to mi zůstalo dodnes.

Logická otázka následuje: kdy sis na tu kytaru poprvé sáhl?

To byla taky zhruba pátá, šestá třída. Doma se válela nějaká španělka, dlouho jsem si jí nevšímal, ale pod vlivem poslechu těch desek jsem to začal zkoušet. A začala „cigánská škola“ spolužáka Pavla. Nejdřív jsem od něj jen chtěl ukazovat akordy, ale brzy jsem k nim začal chodit skoro každý druhý den domů po škole. Měl jsem propiskou na zápěstí nakreslený hmatník a on mi ukazoval, jak se co hraje. Nejvíc miloval Bee Gees a Smokie, takže mě učil na jejich písničkách.

Oni romští kytaristé často hrají hodně zvláštně, používají „divné“ akordy. I v běžných písničkách, zažil jsem to několikrát...

To Pavel ne, oni byli hodně domestikovaná rodina. Neměl takové ty kořeny v cimbálovce. Jeho brácha byl ještě zkušenější, ten už měl Jolanu Grazioso, těžce modifikovanou, několikrát přestříkanou, struny podložené párátkem, ale vždycky mu to dobře hrálo. Ale co si pamatuju, Pavel měl vždycky skvělý rytmus. Možná právě ten byl trochu „gypsy“, takové ty odtrhávané doby. Rozhodně byl hodně muzikální, skvěle zpíval a já ho naprosto obdivoval.

Říkal jsi, že táta muzice moc nefandil. Musel sis to hraní doma nějak vybojovávat?

Já chodil nejdřív pět let na klavír, ale to nemělo budoucnost. Až poslední rok jsem měl takovou fajnovou paní učitelku, která když viděla, že mě to nebaví, ukázala mi akordy k mým oblíbeným písničkám. Ale to je taky to jediné, co mi z té doby zůstalo, na klavír zahraju G dur, A dur, E dur... a tím to končí. Pak už jsem se věnoval jen té kytaře. Hrál jsem na ni doma, když táta nebyl doma. Jakmile přišel, musel jsem to rychle uklidit a dělat něco jiného, nebo jsem dostal nějakou práci. Asi tušil, že mě to přitahuje, ale pro něj to nebyl slušný a přijatelný způsob života.

Máma to taky neměla ráda?

Ne, té to nevadilo, ona byla z muzikální rodiny, umí na harmoniku, dokonce jsme si občas spolu zazpívali nějaké písničky. Táta po mně chtěl občas skautský písničky, ale ty jsem nikde neslyšel, takže jsem nevěděl, jak se to hraje.

Měl jsi kromě Pavla ještě nějaké další kamarády, se kterými jsi mohl lásku k muzice sdílet a třeba i dospět do nějakého stádia, kterému by se dalo říkat první kapela?

Časem se k nám s Pavlem přidal ještě jeden kluk, taky šikovný muzikant, z vesnice o kus dál. A takhle ve třech jsme vlastně měli takovou „jako-kapelu“ Dokonce jsme hráli na nějakých dětských karnevalech, v repertoáru jsme měli třeba Sandokana, prostě jsme se neštítili ničeho. Ale první písnička, kterou jsme hráli, byla Zpíval jen rokenrol, nic víc, to byl dobový hit, myslím, že nějaký cover. Ta byla vlastně docela dobrá.

Měla ta kapela nějaké jméno?

Modrá popelnice. Připadalo nám to super. Měli jsme i pódiovou show. Jednu písničku jsem opravdu hrál v popelnici, ale kytaru jsem musel mít přehozenoou zvenku přes ni, a měl jsem hrozný strach, že se mi ta iriska poškrábe...

Počkej, iriska – čili to už jsi měl první elektriku. Jak jsi k ní přišel?

Tu mi koupila babička. K ní jsem jezdil dost často, měli hospodářství, sekala se tam pšenice a tak. Na prázdninách jsem tam docela makal. A jednoho dne babička říká, že pojedem do Turnova, protože si potřebuje koupit koberec. Vrátili jsme se sice bez koberce, ale s elektrickou kytarou Jolana Iris, vlastně okopčeným Telecasterem. Stála šestnáct set, to si pamatuju přesně.

To byl v té době měsíční plat.

Docela slušnej měsíční plat. Dodnes na babičku myslím... No, pro tátu to byl asi další hřebíček do rakve... od tchýně.

Můžeme to nějak časově vymezit?

To byla tak šestá, sedmá třída. Samozřejmě jsem tu kytaru neměl kam zapojit, takže jsem ji dával na pětikolík do gramofonu. O nějakých lampových zesilovačích jsem ani nevěděl. Ale šťastnější kolegové měli starší typy gramofonů, taková ta gramorádia, kde lampy byly, a těm to hrálo docela hezky.

Zkoušel jsi systematicky cvičit, nebo tvoje hraní bylo spíš pudové?

Spíš takové bezkoncepční plácání. Ale od začátku jsem měl ambice – i když to je možná dost silné slovo – zkusit hrát něco svého. Neuměl jsem moc akordů, ale vždycky jsem si říkal, co se asi tak stane, když vezmu jeden akord, který umím, a třeba ho posunu někam jinam. Ale ke všemu jsem přistupoval naprosto analfabeticky, včetně těch „lekcí“ s Pavlem. Dodnes si vlastně nejsem jistý, jestli on sám věděl, že hraje C dur nebo E mi.

Měl jsi v téhle době představu, že z tebe bude opravdu muzikant? Že budeš stát na velkém pódiu, budou na tebe svítit reflektory a dole ječet publikum?

Možná to v tom taky trochu bylo, ale v téhle době se nebylo moc s čím srovnávat. Slyšel jsem těch pár půjčených desek, měl jsem nějaké nahrané kazety, občas někdo přinesl do školy Bravo. Tam jsem třeba na fotce Led Zeppelin viděl kytaru se dvěma krky. To byl úplně jiný svět. Ale jo, někde ve vzduchu to lítalo...

Co české kapely? Pro naši generaci byly v podstatě jen dvě oficiální, které pustili do televize: Katapult a Olympic.

Přesně, to souhlasí. Stříbrná deska, černá deska, to byl Katapult, a Olympic, Prázdniny na Zemi a Ulice.

Zkoušeli jste hrát i tyhle věci?

Akordy jsme dohromady dali, ale nějaké aranže, to nám bylo úplně neznámý, vlastně jsme ani nedokázali rozeznat, co hrajou klávesy a co kytara. „Dnes jsem seděl u pramene, vodu jako démant bral jsem do dlaní a pil...,“ jasně, tyhle věci jsme zkoušeli, ale jen ty akordy, rozhodně ne žádná aranžmá.

Kdy se tvoje hraní posunulo od čistě akordického hraní k rockovějšímu, víc postavenému na riffech?

Vlastně přesně nevím, ale zlomové určitě bylo, když jsem dostal ke třináctým narozeninám desku Livin' Blues. To byla docela fajn holandská bluesová kapela, která tady tehdy docela frčela díky tomu, že jim vydali desky v Polsku a tudíž se daly u nás sehnat za nějakých padesát korun, takže se naši plácli přes kapsu a koupili mi to. Máma říkala, že to poslouchala a že se mi to asi nebude líbit, připadalo jí to fádní. No, mně se líbilo, že na obalu jsou vyfocení nějací vožralí vlasatci, hráli na kytary, to bylo super. Asi jsem vnímal, že hrajou jinak než já, ale že bych tu informaci nějak vstřebal tak, abych začal hrát jinak, to asi ne.

A to se tedy stalo kdy?

Asi až na střední, kde jsem měl taky spolužáka, který hrál na kytaru. Taky mi ukázal spoustu věcí, a hlavně mi nahrál takové desky jako Machine Head od Párplů a podobně. Ale mimochodem, třeba takového Jimiho jsem objevil až někdy ve dvaceti. Jak jsem dospíval, všude kolem mě byli takoví ti natupírovaní borci, hard rock a heavy metal, všichni měli jména těch kapel napsaná na džínových bundách. Ale mě to nijak zvlášť nezasáhlo. Já vlastně poslouchal hlavně Lennona a Beatles...

Když ses na střední škole rozhodoval, co dál, byla tam eventualita, že by to byla na sto procent muzika?

To vůbec. Nezapomeň, že byla pořád osmdesátá léta, takže to nebylo úplně jednoduché, říct si, že budeš muzikant. A mě to ani nenapadlo, neměl jsem k tomu žádné zázemí, nebyl jsem namočený v takovém kvasu, který byl třeba v Praze. Já si o tom mohl maximálně snít.

Takže jsi šel na architekturu. Dělal jsi tam muziku?

Ze začátku vůbec ne. Skoro na dva roky jsem na kytaru úplně zapomněl. Měl jsem nějaké elektriky, ty jsem prodal, opatřil jsem si jen klasickou kytaru, protože se mi líbili Nerez. Ale po těch dvou letech se to vrátilo, a poměrně intenzivně, protože se na architektuře sešli zajímaví lidé. Ten přinesl tuhle muziku, jiný zase tamtu, všude to lítalo kolem. Hodně z nich taky umělo na něco hrát, a tak se přirozeně vygenerovalo, že jsem se k tomu taky vrátil. A vrátilo se mi to tak, že už jsem z toho od té doby nevylezl.

Snažím se pořád dobrat toho, jestli ve tvém učení na kytaru byla někdy systematičnost. Ani v tomhle vysokoškolském období ne?

Tak jestli se dá říct systematičnost tomu, že jsem si řekl, že se naučím Stone Free a naučil jsem se to, tak byla, ale to je tak všechno. Ovšem neměl jsem žádný magneťák s poloviční rychlostí, všechno jsem si odposlouchával v reálné rychlosti, takže jsem tam určitě měl spoustu chyb a byl to nějaký mix Jimiho, mého diletantismu a náhody. Systém ve smyslu učení se s metronomem a podobně, to je opravdu záležitost tak posledních dvou dekád. Ale já myslím, že v průběhu svojí kariéry, jestli se to tak dá nazvat, člověk sám zjistí, jaké má limity. A když to nezjistí, tak je blbej. Nebo mu to řeknou ostatní...

Měl jsi na vysoké nějakou kapelu?

S kolegou Borisem, se kterým dodnes máme firmu, a ještě se třetím spolužákem jsme začali hrát, byli jsme trio. Dost nás to pohltilo. Byly dny, kdy jsme ani nešli do školy, jen jsme byli zavření někde ve sklepě a hráli. V té době taky přišly otázky typu, jestli bych to nedokázal vymyslet nějak tak, že bych se tou hudbou zabýval víc. Ale mě v tom vždycky hodně brzdil pocit autodidaktství, analfabetismu. Moc jsem si nevěřil. Což vlastně trvá dodnes.

A vlastně s tím souvisí i to, že jsem samozřejmě poctěn tímhle rozhovorem a možností být ve tvém výběru kytaristů, ale zároveň se v tom necítím úplně dobře, protože mám pocit, že je tady spousta hráčů, kteří to mají pod kontrolou mnohem víc. Já jsem ve spoustě věcí spíš intuitivní.

Tak ale třeba tvůj velký oblíbenec Jimi Hendrix byl hodně intuitivní muzikant.

Ono je to dost složité. Často se to používá jako berlička. Když je někdo amatér, říká, že hraje intuitivně, což tak sice vlastně je, ale ono taky – co mu jiného zbývá, když ví hovno...

Tohle ale přece není tvůj případ.

Čas od času mě takový pocit přepadá. Protože co si budeme povídat, muzikanti v mém věku, kteří se tím nějak vážně zabývají, už jsou nějak etablovaní, mají nějaký věhlas, natočili spoustu desek. Já mám za sebou řadu načatých a nedotažených projektů a roztočených nahrávek, které jsem nikdy nedokončil.

Deset let jsme hráli s Pavlem Attelem jako Abigail Ybarra, to se nejvíc blížilo nějakému modelu kapely, bylo to super, ale taky to nedopadlo. Takže to teď dělám sám, protože mám pocit, že to vlastně potřebuju. Právě proto, aby se to pořád neomlouvalo tou intuicí. Protože když to stavíš jen na ní, zbytek za tebe dohraje kapela. Ale pokud stojíš na pódiu sám, je okamžitě poznat, když spadne řemen, když nemáš co říct nebo když je nějaký technický problém.

Takže se snažíš ty písničky pojímat systematičtěji.

Písničky... S tím mě taky vždycky všichni srali. Pořád mi říkali, že „chtějí hrát písničky“. Pořád všichni mluví o písničkách, nejčastěji bubeníci, a pak tam ramplujou přechody, sypou brambory a hrajou různé protidoby – a přitom říkají, jak chtějí sloužit písničkám. Já jsem odkojený těmi Beatles, to jsou samozřejmě taky písničky. Ale jsou písničky typu She Loves You, a pak třeba Tomorrow Never Knows. To je taky písnička, ale zároveň nějaká hmota.

Takže to, čím procházím, je nějaké hledání sama sebe. Což mi sice vždycky připadalo jako hrozné klišé, ale trošku to tak teď je. Mám rád Hendrixe, ale jeho riffy nemusím opakovat. Možná je mám někde nasáklé v podvědomí, ale přece nebudu hrát x-tou parafrázi Foxy Lady. Spousta bluesrockových kytaristů z tohohle stínu nikdy nevykročí – a možná ani nechce. Považují to za zbytečné, protože je to ověřené, je to tak správně, smíří se s tím, že „tak to prostě je“.

Ještě bych se na skok vrátil ke chronologii, kterou jsme opustili. Máš za sebou taky etapu pobytu v Chebu. Dělo se tam hudebně něco zajímavého?

To byl původně jen takový výlet s kolegou Borisem. A taky v tom byla nějaká ženská. A všechno se to propojilo. Představovali jsme si, že tam budem prostě žít, jak se má – dělat architekturu, hrát v kapele, skládat básně... Založili jsme tam kancelář a zpočátku to tyhle romantické kontury mělo. Byly to ostatně devadesátky. Jenže pak se Boris na kapelu vykašlal, tak jsem se musel víc ponořit mezi tamní muzikanty, kterých ostatně moc nebylo.

Ta moje tehdejší přítelkyně, se kterou jsem bydlel, zpívala, byla výborná zpěvačka, výrazná, taková napůl Michnová, napůl Joplinka, trošku šílená žena (podle toho i vypadalo doma), ale kapela fungovala. Docela jsme jezdili hrát po klubech, v té době chodilo na koncerty hodně lidí, takže bylo celkem běžné, že jich na nás přišlo třeba dvě stě padesát. Jmenovali jsme se Hey Baby.

Změnily tě devadesátky nějak hudebně?

Přišly různé housy a mašinky, to mě nijak nezasáhlo, tedy aspoň ne v tom smyslu, že bych skončil někde v bytě na perníku, ale je fakt, že se tehdy člověk až chvílema styděl, že hraje na kytaru. Pár kytaristů se tehdy sice na milost bralo, ale museli u toho mít nějakou mašinku. Takže jsem měl taky takovou epizodu se synťákem na kytaře – ostatně, líbil se mi Metheny a jeho zvuky. S Mírou Horníkem, dalším kamarádem a šikovným muzikantem, jsme měli projekt Dirty Train, což byl fakt takový výplach jako spodek od vlaku, do kterého se pouštěly ještě další zvuky, měli jsme k tomu videoprojekci, a do toho jsme hráli – já na kytaru a Míra na bezpražcovou basu a klávesy. To byl asi takový můj nejdrsnější projekt, i ti chebští narkomani říkali, že musíme v něčem jet, jinak to není možný...

Pak to zmizelo, zmizelo i Hey Baby a zmizela i moje ex-družka. Pak jsem zkoušel ještě několik projektů, ale pořád to byli ti samí lidé. Ale pomalu jsem se začal přesouvat do Prahy, a už to nešlo. Jo, ještě jsem měl malinkou epizodku v Karlových Varech s nějakými jazzmany, ale to taky nějak nedopadlo.

Proč všechny ty projekty tak relativně brzo končily?

Hodně muzikantů rozčiloval můj způsob tvorby.

Perfekcionismus?

To asi ne... i když možná částečně taky. Když jsme začínali někdy v těch dvaceti s Borisem, bylo to takové vzájemné hledání. Jeden zahraje riff a ten druhý na to zkouší nějak reagovat – to je na hraní v kapele pro mě to nejkrásnější. Když někdo přinese písničku s jasnou stavbou a řekne basákovi, co tam má hrát, aby to dobře fungovalo, je to možná pro někoho v pořádku, ale já v tom nevidím smysl, jak by měla kapela fungovat. Samozřejmě, že to má spoustu dalších konotací, třeba že poté, co se nějaké to tvoření odehraje, jdou spolu všichni do baru a tam mluví o celém vesmíru. To je taky nádhera, i když to hodně souvisí s věkem, kdy ti patří celej svět.

Nicméně pocit hledání, představa, že to tak má fungovat, mi zůstala. Když se podíváš na film Get Back a vidíš, jak Beatles skládali, je jasné, že to je přesně ono, reakce jednoho na druhého. Protože rozdat si noty a z nich to zahrát, to můžou studioví muzikanti, ale ne kapela. To je soubor individualit, který potřebuje jenom nějakého „režiséra“, aby kočíroval, kudy se vydat, kde zatočit, kde ubrat. Jenže tenhle způsob moc muzikantů nesdílí. Ono je to časově dost náročné, a taky to může způsobit spoustu všelijakých kolizí – včetně lidských.

Na tenhle způsob práce je možná primárním kritériem vybírat spoluhráče podle toho, jací jsou to lidé a ne jak dobří jsou muzikanti.

Tak to stoprocentně. Jde spíš o muzikálnost než muzikantství.

Napadá mě, jestli kamenem úrazu u tvých projektů není „přezkoušenost“. Tedy že vždycky tak dlouho zkoušíš, aby to bylo perfektní, až to tvoji spoluhráči nevydrží, protože už chtějí koncertovat, i za tu cenu, že to zpočátku nebude dokonalé.

Je to možné, nepopírám to. Dokonce mě napadá určitá paralela s architekturou: jestli já nemůžu hrát jenom s architekty, protože mají v něčem trochu zvrácené myšlení – v něčem schematické, hodně konceptuální. Mě i v hudbě zajímá, aby celé soukolí dokonale zapadalo do sebe. A klidně to může být jeden jediný riff, který se bude opakovat pořád dokolečka jak v nějakém technu, nemusí to mít žádný vývoj jako písnička. Pokud tohle soukolí funguje, je to pro mě dosažený vesmír. To pro spoustu muzikantů právě tolik neznamená. Ale každý to má nějak, nakonec všichni lezeme na vrchol stejné pyramidy, jen z různých stran.

Zohledňuješ u tvorby, do jaké míry ji ocení posluchač?

V nějakém filmu jsem slyšel bonmot, že když děláš písničku, musíš ji dělat pro někoho. To se mi docela líbilo. Je to trochu romantický pohled, ale něco na tom je. Někdo říká, že ho to vůbec nezajímá a že mu jde o „universe“, nebo o ten správný modální postup, jak tím občas „straší“ jazzmani, ale já tomu moc nevěřím. Řeknu ti naprosto upřímně, že když něco dávám dohromady, občas mě třeba napadne náš společný kamarád Ondřej Konrád. Prostě před sebou normálně vidím tu jeho držku, jak říká: „Nó, hele, to je ňáký divný...“ Ale myslím, že je to takhle vlastně dobře.

Ještě jsme nezmínili tvoje psaní textů. Jak ses k němu dostal?

Každý psal v osmnácti básničky, ne? Pro mě je to docela výzva, protože myslím nejsem zvlášť verbálně zdatný. Ale tím, že má člověk materiál, který postupně opracovává, témata a myšlenky, nějak se to vyloupne.

Tvoje věci působí, jako by vznikly najednou, texty i hudba.

Věci, o kterých pochybuju nejmíň, vznikly přesně takhle, prostě jsem to nějak „ublinkl“. Ale mám i texty, které původně byly na nějakou jinou melodii, ale nefungovalo to, třeba kvůli frázování, a tak jsem je použil jinde. Zajímavé je, že když je to někdy „moc dobře“ co do frázování a tempa, tak to nakonec moc nefunguje. Proto obdivuju lidi, kteří si s „pravou“ českou písničkou poradí. Jako třeba Pastrňák, to je naprostý borec. Nebo Mišík.

Ono je vůbec velké téma, jak, a jestli vůbec, zpívat česky. Já se s tím pral hrozně dlouho. Pavlíček říká to samé – když skládáš riffy, je to vlastně americká muzika, rock'n'roll. A do toho prostě nemůžeš říkat slova jako „ostropestřec“... Ale je pár lidí, kteří to dokážou a já si toho hodně vážím.

Zatím jsme se jen letmo dotkli tvojí doposud nejtrvalejší kapely Abigail Ybarra, kterou jsi měl jako duo s bubeníkem Pavlem Attelem. Jak jste se potkali?

Přes architekturu. Pavla potkal kolega architekt, že by potřeboval zrekonstruovat barák a jestli bychom mu s tím neporadili. Ukázalo se, že Pavel je bubeník, tak mi to kolega řekl a já jel za Pavlem příště s ním. Párkrát jsme se domlouvali, že bychom si mohli zajamovat, já měl v té době ještě v Chebu Hey Baby, ale už to bylo čím dál složitější. A tak jsme si jednou s Pavlem zahráli, ale mně se zdálo, že nám to nějak nefunguje. On byl výborný, hrozně přesný a tak, ale zdál se mi moc rockový, nějak jsem tomu jeho hraní neporozuměl.

Ale pak jsme si, vlastně jako další takový jam, zahráli veřejně na společných čtyřicátinách, které jsem slavil ještě s několika kamarády. Udělali jsme si asi dvě nebo tři zkoušky. A nevím, čím to bylo, jestli nutností, že něco musíme dát do kupy, nebo naopak uvolněností, že vlastně vcelku o nic nešlo, ale bylo to super, jako blesk z nebe, kdy máš pocit, že to tam opravdu je.

Takže jsme se dohodli, že budeme pokračovat. Sháněli jsme i nějakého basistu, ale buď žádný zrovna nebyl, nebo jsme to i s někým zkoušeli, ale zjistili jsme, že nás spíš ruší. Takže jsme zůstali v těch dvou a hráli tak deset let. Bylo to asi moje největší hudební dobrodružství.

Ale album jste nakonec nenatočili...

My měli pořád ambici to zaznamenat. První pokus byl u Davida Kollera, druhý pokus u Lukáše Martinka, třetí taky u něj...

Vím, že jste zkoušeli i živou nahrávku.

Jo, to byl další pokus, v Malostranské besedě. Taky s Lukášem.

A co se vám na těch nahrávkách nelíbilo tak, že jste je nevydali? Zase jsme u toho – nebyly to až příliš perfekcionistické nároky?

To asi ne. Spíš mi nevyhovovalo, jak jsme to zahráli. Nebo, abych byl přesný, jak jsem to zahrál já. Protože Pavel je hrozně vyhraný, přesný, má zkušenosti ze spousty kapel, nemá problém se studiem. Ale já jsem na tom tak, že jak vidím červenou, zahraju třetinu toho, čeho jsem schopný.

A hlavně: my jsme vždycky měli takovou představu, že v té naší kapele je důležitá energie, autenticita, takové to „teď a tady“. Ostatně, používali jsme bonmot, že „hrajeme, jako kdyby to bylo naposledy“. A tak jsme to pořád chtěli nahrát živě, ne s pomocí playbacků. Jenže když čtyři hodiny nastavuješ zvuk virblu a šest hodin hledáš správnou polohu mikrofonu, tak se zprudíš tak, že z tebe veškerá energie odejde. Myslím, že s tímhle bojuje spousta skvělých muzikantů. Takže klobouk dolů před Beatles, kteří nahráli celé album Please Please Me za nějakých šestnáct hodin nahrávacího času.

S Pavlem jste to tedy rozpustili, pak jsi chvíli hrál s bubeníkem Martinem Petráskem pod názvem Nada a teď jsi tedy dospěl do stádia sólového hraní, o kterém už jsme mluvili. Nenastal čas vyřešit tvoje problémy s nahráváním vlastním studiem?

Já za prvé nejsem žádný ajťák, na ty technické věci jsem poměrně analfabet, a za druhé mě to vlastně ani moc nebaví, vrtat se v nějakých manuálech. Mám dojem, že tě to po čase tak pohltí, že přestaneš být muzikant a je z tebe obsluha počítače. Hudbu pak vidíš jako grafiku na monitoru.

Jak z toho ven?

Prostě nemít ambici něco natáčet. Zahrát před lidmi, a když pak někdo za tebou přijde, jestli máš cédéčko, říct mu: „Nemám. Jestli mě chceš ještě slyšet, přijď příště na koncert.“ Stejně je to nejautentičtější. To je přece podstata muziky, tady a teď. Zmáčknu strunu, zazní tón a užijeme si to spolu. Nahrané muziky je jak sraček a nikdo už to stejně neposlouchá.

Se sólovým hraním jsi ještě na začátku, ale přece jen: nebude se ti stýskat po hraní v kapele?

Jasně že asi jo, už jsem říkal: to je přeci super, když můžeš na něco reagovat a když to má groove, který ti udělá někdo jiný. Sám jsi jako nahý. Ale taky to má něco do sebe. Na začátku jsem si myslel, že budu za pomoci krabiček simulovat celou kapelu, ale to není nic nového pod sluncem, takových loopařů jsou spousty. A taky to má nějaké konečné hranice aranží, většinou se to vrství od začátku téměř do nesnesitelna. Takže jsem se na tohle vykašlal a naopak se učím hrát míň. Když jsi sám, je všechno líp slyšet, protože ti do toho nikdo nerampluje. Čili můžeš skoro hrát jednotlivé tóny, které můžou hezky a čistě vyznít. Jo, je to docela těžké. Ale aspoň je zase na čem dělat.