Prostě jsem chtěla stvořit něco krásného

Profesor dějin umění nám na jedné přednášce řekl: „Tou nejhorší věcí, která se nám může v životě stát, je ztratit schopnost žasnout.“ Bylo mu kolem osmdesáti a z toho jak mluvil nešlo pochybovat o tom, že on si tu schopnost uchoval – nebo spíše se v něm s věkem ještě více rozrostla. Dovedl se stejnou vášní mluvit o obrazech slavných umělců i o kráse jednoduchého lidského pohybu. Byl neuvěřitelný...

Jako malá jsem milovala vázání květin, jednu po druhé jsem je skládala tak, aby vzniklo něco úchvatného. Jednou cestou ze školy jsem šla přes zorané pole – někdo by řekl, že jsem samé bláto, ale nevšiml by si přitom, že v mojí ruce je ukrytá miniaturní kytička – z plevele, který jsem objevila. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím určitou hrdost. Hrdost piráta, který ukradl poklad, o němž nikdo nevěděl. Těch malých modrých, červených a žlutých drobností si totiž nikdo kromě mě nevšiml! Dokonce si myslím, že lidi ani nemají tušení, že plevel může mít podobu sytě červených květů. Pro mě tehdy znamenal poklad vykopaný doslova z hlíny.

Město Lodž, ve kterém jsem několik posledních let žila, bylo pro cvičení se v žasnutí jako stvořené. Ale museli jste umět tu krásu najít. Všimnout si jí v rozbořených zdech starých továren, teskných osamělých a někdy nebezpečných ulicích s kamennými domy, starém a poněkud opomíjeném židovském hřbitově, desítkách a stovkách zdí počmáraných napříč městem graffiti dvou znepřátelených fotbalových klubů, rozvrzaných sedačkách starého kina, dekadentních zákoutích parků a také v nekonečnosti ulice Piotrkowské, která se táhla několik kilometrů a lemovaly ji spousty kaváren a barů. Lodž je koktejlem krásy a ošklivosti. Proto má takové charisma. Vlastně to nejkrásnější na ní bylo pro mě to, že mi tam vždy jakoby něco chybělo. Řečeno s Cohenem – měla prasklinu, kterou pronikalo světlo.

Často jsem se procházela tam a zpátky po Piotrkowské jen proto, abych se zastavila přesně v místě, kdy jste skoro na konci, ale ten není vidět, protože se tu země mírně zvedá. Pokaždé jsem se tam zadívala do té iluzorní dálky a představila si, že za obzorem, kde je vidět jen oboustrnný lem starých kamenic, ale ulice jakoby se najednou ztatila, je moře. Že stojím uprostřed přímořského bulváru, jako je La Rambla v Barceloně a hledím do nekonečna. Jen je to uprostřed Polska, ve městě, jehož jméno sice znamená loď, ale přitom tam žádné moře není a dokonce ani žádná řeka. Jenže – ve skutečnosti je tam řek 18, jen nejsou vidět. Jsou v podzemí...

Některé momenty jsou tak silné, že probudí touhu po tom dát jim nějaký výraz. Ale to nejdůležitější, co nejvíce zasáhne srdce, často vidět ani plně sdělit nejde. Člověk se o to alespoň pokouší. Už po tisíciletí. Provázela mě vždy potřeba to, co prožívám nebo vidím nějakým způsobem zaznamenat. Síla slova mi učarovala. Psala jsem u stolu, v posteli, v parku, v hospodě, v lese, ve vlaku – do deníků, dopisů, pokusů o básničky. Mám jich doma několik krabic. Jako bych chtěla, abych nikdy nezapomněla - aby mohl navždy trvat ten moment, který mne nějakým způsobem dostal. A bylo jedno, jestli byl těžký nebo povznášející. Byl silný.

Později jsem objevila možnosti, které v tomto směru nabízí hudba. Některé prožitky se prostě nedají vyjádřit už jen slovy. Hudba je tím, co vdechne těm slovům život. Jiskru. Slovo je jako duše, hudba tělo. Možná i proto jsou básníci spjati více s čistým nebem než poněkud smysloví muzikanti. Jsou to mniši kteří se živí bytím samým. Jednou bych chtěla napsat opravdovou báseň...

Moment, kdy písnička vznikne, je až posvátný. Přichází nečekaně, když člověk dostane najednou dar a schopnost vyjádřit prožívanou skutečnost, zachytit ji v čase a už navždy jí dát symbolickou podobu.

Mám v živé paměti moment, kdy jsem poprvé uslyšela The Past Recedes Johna Frusciante. V tu chvíli jsem věděla, že to je TA PÍSNIČKA. Písnička, která nějakým nepochopitelným způsobem vystihuje můj život, shrnuje jeho esenci v několika prostých minutách. Mluví mi z duše. Úplně mě to odrovnalo. Jak je možné, že někdo na druhé straně oceánu složí píseň, která je.... MOJE?!

Myslím si, že právě v hudbě můžeme najít ten pocit, že klíč zapadl přesně tam, kam má. A to je ten důvod, proč muzikanti, básníci a všichni umělci nenechávají svá díla v krabicích. Tuší, že to, co stvořili, je klíč, který má někde zámek. Ta touha najít ho je to, co dává člověku odvahu překonat vlastní zranitelnost a vytáhnout své pokusy na světlo. Proto tolik teď chybí koncerty. Jen když odemknete, můžete vejít. Společně.