Quo vadis cvičení?

Poměrně často se setkávám s lidmi, kteří chtějí cvičit na kytaru, mají čas, odhodlání, ale neví jak na to. Někteří z nich situaci řeší tím, že necvičí, jiní si s kytarou sednou a hodinku nebo dvě jen tak plácají, co je napadne. Druhá varianta je sice lepší, ne však zas o tolik. Nikomu z nás na rameni bohužel nesedí skřítek se stopkami, který by nám počítal odehrané hodiny a na základě výsledku podle tabulky určoval jak dobře při hraní budeme znít.

Když mi bylo tak sedmnáct, myslel jsem si, že když budu cvičit šest hodin denně, zákonitě budu muset být na stejné úrovni jak slavné hvězdy, které v rozhovoru uváděly podobná čísla. Od představy skřítka na rameni to v zásadě ani není tak daleko. Problém byl, že to nikam nevedlo. Nechápejte mě špatně. Rozhodně si nestěžuji, že bych cvičil moc, ale na malou efektivitu.

Základem je uvědomit si, že nejenom drhnutím stupnic živ je kytarista. Jako základní oblasti, které vůbec lze cvičit, bych viděl techniku, rytmiku, sluch a hudební teorii. Pak jsou tu oblasti těžko cvičitelné, kam spadá vyhranost, zkušenosti s kompozicí, aranžováním atd. A v poslední řadě jsou tu oblasti necvičitelné jako fantazie, cit a vkus - což se samozřejmě nacvičit nedá. Na druhou stranu ale ignorací těch cvičitelných házíme necvičitelným klacky pod nohy, a někdy jim úplně znemožňujeme se projevit. Že nás napadne skvělá melodie v hlavě je super, ale pokud ji nejsme schopni převést na hmatník, zazpívat anebo zapsat, je to vlastně k ničemu. Nikdo ji nikdy neuslyší a za pět minut ji sami zapomeneme. Stejně tak se nedá na kytaru zahrát nic procítěně a jemně, pokud se rveme s hmatníkem a máme potíže vůbec vyloudit tón. Z toho důvodu bych řekl, že ty necvičitelné (předpoklady) se u začátečníka prakticky nedají poznat. Nemají žádný vnější projev, dokud člověk svůj nástroj aspoň trochu neovládne.

Podstatné je uvědomit si, že máme možnost si říct: Teď jdu cvičit techniku, rytmiku, sluch nebo teorii. Tohle rozhodnutí můžeme udělat každé odpoledne, když chytáme kytaru či jiný nástroj do ruky. Dokonce si můžeme říct i to, v jakém poměru se čemu chceme věnovat.

Nebudu vám tady v žádném případě vypisovat kolik čeho je dobře a špatně. To už záleží na každém z vás a žánru, kterému se chcete věnovat. Spíše vás tady nabádám k zamyšlení se nad sebou. Co bych chtěl hrát? Jaké kvality k tomu budu potřebovat nejvíce? A k čemu skutečně mé cvičení směřuje?

Odpověď bude jiná u příznivce freejazzu nebo u nadšence do speedmetalu. Stejně tak bude jiná u člověka, který chce skládat, dělat vlastní tvorbu a psát k ní texty o svém zpackaném životě, a úplně jiná u člověka, jenž chce v obýváku hrát společně s cédéčkem své oblíbené kapely. Zamyšlení by ale mohlo proběhnout u všech.

Tématům jak cvičit jednotlivé věci se budu v blízké době vracet ve zvláštních článcích. Předtím ještě dovolte poznámku na konec. Má slova pojednávají o cvičení, ne o hraní skladeb. Tím ale zas nechci zatracovat samotné učení se (a rozbor!) skladeb. Tato činnost bývá obrovskou studnicí zkušeností a zábavy. A koneckonců, veškeré cvičení k samotnému hraní směřuje. Poměr mezi cvičením a hraním si volte podle sebe. Vynechat jedno nebo druhé by každopádně bylo velkou chybou...

Co říkáte inspiraci od Honzy Homoly?

Tagy: