Radek Baborák: Že hudebníci mohou jít makat? Populární možná v 50. letech

Založil sbírku Podpořme společně muzikanty na volné noze. Za úspěch tehdy považoval, když podpoří aspoň několik z nich. Přeci jen sám vážnou hudbu popisuje jako slavnostní menu o několika chodech. Zatím vybral přes milion korun na více než stovku hudebníků. Co všechno obnáší benefice, která je jediná svého druhu, a proč ji nerozjela nějaká nadace? Odpovídal světoznámý hornista a dirigent Radek Baborák.

Předpokládám, že jste četl text o pěvkyni Monice Jägerové a houslistce Simoně Tydlitátové. Nad čím jste přemýšlel, když jste zjistil, že markují za kasou?

Sledoval jsem to a samozřejmě je to i obdivuhodné, že se o sebe dokázaly rychle postarat, když to bylo nutné. Ukazuje to na strašně moc nedostatků v organizaci našeho kulturního systému. Nemáme spolek, který by sdružil muzikanty na volné noze, možná něco jako odbory, které by rychle a účinně pomohly. Stát také nebyl tak rychlý a solidární, a s nějakým rezonováním tohoto tématu společností se také nedalo počítat, když bylo potřeba řešit zdravotnictví a první linii. Ale tak to je, když je člověk nezávislý umělec, a nemá garantované měsíční příjmy. Je to nejistá, ale zase krásná dobrodružná plavba profesním životem.

Letošní Pražské jaro se nakonec uskutečnilo, ale hraje se online. Festival vybírá na sbírku, kterou organizujete, ale pro bezprizorní hudebníky. Nemáte z toho smíšené pocity?

Jsem moc rád, že i Pražské jaro poskytlo takovouto mediální podporu sbírce, ale i talentovaným žákům ZUŠek sdružených v MenArtu. Myslím, že žádný festival by neměl házet flintu do žita a hned vše rušit. Mám v tom čerstvou zkušenost s hornovým festivalem Horn Fest Praha, který jsme zrealizovali v podstatě celý, i když to byly právě přenosy. Online streamované koncerty jsou aspoň nějakou náhradou, jak pro posluchače, tak pro hudebníky, kteří prostě potřebují hrát. Cvičit doma nestačí.

Můžete nastínit, jak před pandemií vypadal ilustrativní příjem tuzemského hudebníka? Kolik kšeftů souviselo s koncerty vážné hudby, kolik se školstvím a kolik s reklamou nebo filmovými či herními soundtracky?

Když se budeme bavit o muzikantech na volné noze, tak zjistíme, že je u nás sotva pár desítek sólistů, dirigentů, zpěváků, kteří se mohou živit i v cizině, kde jsou jejich honoráře na jiné úrovni než v ČR. Pak je tady mnohem větší počet těch, kteří hrají všechny studiové produkce filmové hudby, počítačové hry, jednorázové různorodé hudební produkce, nebo další skupina těch, kteří se živí hudbou komorní. Ale u všech platí, že vedou takzvaný patchworkový profesní život. Je to kombinace hraní, nahrávání, projektů, činnost pedagogická, anebo sem tam někdo kombinuje úplně jiné zaměstnání s hudbou. Co platí pro celý segment klasické hudby, je to, že je ostudně málo placená. Honoráře jsou vlastně směšné. Zvláštně pak působí ten nepoměr s honoráři, které jsou vypláceny hostujícím zahraničním umělcům a souborům.

Před muzikanty na volné noze jste vybíral na oběti ve Fukušimě videokoncertem. V čem si ty dvě akce jsou podobné a v čem se naopak liší?

Koncert po katastrofě ve Fukušimě byl ojedinělý. Šlo tam především o ukázku toho, že si uvědomujeme, že Japonsko je zemí klasické hudbě zaslíbené, a že se se jeho obyvatelé ocitli bez možnosti navštívit živý koncert. Bylo to takové gesto, které si našlo své posluchače. Současná sbírka je něco zcela jiného. Tady se jednalo o nesrovnatelně větší akci, dlouhotrvající a mnohem náročnější. Manuál, jak se dělá sbírka, jsem nečetl, takže pro mne a celý tým Horn Festu a MenArtu to byla opravdu výzva. A zcela nečekaná byla výše podpory, kterou se nám podařilo poskytnout. Za to musím vyjádřit všem tisíceré díky!

Sbírku organizujete spolu s MenArt. To je stipendijní program pro žáky ZUŠ. Jak ten může být nápomocný?

Men Art se stal spoluzadavatelem sbírky a nebýt jeho pomoci a administrativní podpory nebylo by asi nic. Když se vypíše sbírka, je třeba transparentního konta, někoho, kdo všechny žádosti třídí, organizuje jejich rozesílání, stará se o medializaci, fungující sociální sítě, atd., atd. O tom, jak vše zafungovalo, je možné se přesvědčit na našich stránkách, tam je i celá struktura sbírky.

Jak snášíte, že co vyberete, zdaleka nepokryje poptávku?

Snáším to celkem dobře, protože jsem si v začátku našeho snažení říkal, že když podpoříme aspoň několik muzikantů, bude to fajn. Pak ale přišlo několik velkorysých finančních darů, a také podpora mnoha jednotlivců, festivalů a organizací, která byla zásadní. Také jsem si nemyslel, že v tomto snažení budeme jediní. A samozřejmě, že bych si přál, aby se dostalo na více žadatelů, ale protože jsme se nedočkali toho, že by se někdo z velkých hráčů, ať už nadací nadnárodních korporací, nebo velkých donátorů, ale i médií, televize, rozhlasů nebo orchestrů odhodlat vzít si toto téma za své, pochopil jsem, že to prostě má své limity, že není snadné definovat komu tato pomoc směřuje. Že téma nezávislých hudebníků se dá elegantně obejít a ani naším hudebním mikrokosmosem nerezonuje.

To má co dělat s tím, jak je vnímána česká kultura. Názory, že by vlastně stačilo mít reprezentační Českou filharmonii a Národní divadlo a Pražské jaro nejsou ojedinělé. To svědčí o naprostém nedostatku vhledu do specifik kulturní scény. Její životnost se projevuje právě různorodostí a osobním nasazením několika jednotlivců, kteří nezávislé projekty doslova tlačí. A právě tam je možné vidět jejich přínos a konkurenceschopnost i na mezinárodním poli. To, co je vnímáno jako nejlepší u nás, nemá leckdy ve světě takový zvuk a naopak. Řada sólistů, souborů a projektů je úspěšnější v zahraničí. A to mluvím jak ze své bohaté osobní zkušenosti, tak čerpám z názorů zvenčí.

Kolika lidem jste zatím pomohli?

Podpořeno bylo zatím 119 žadatelů, celkovou částkou 1.280,000 Kč. Od počátku sbírky 2.4. jsme registrovali 235 žádostí v celkové výši 3.210,000 Kč.

Jak si ověřujete žadatele o finanční podporu? Znáte všechny osobně?

Velkou většinu podpořených znám s doslechu. A když jsem je neznal já, tak další z týmu ano. Tady se všichni tak nějak znají. A mnohé znám dobře osobně, protože se setkáváme na společných projektech. Ověřování v tomto slova smyslu neprobíhalo. Nikoho jsme nelustrovali, a vše bylo na základě čestného prohlášení. Podmínkou bylo, aby žadatel měl ukončené středoškolské hudební vzdělání a byl OSVČ. Přednost dostávaly rodiny s dětmi.

Tvrdíte, že nejvíc přispívají němečtí muzikanti. Mohou si to vůbec dovolit?

V Německu se zvedla obrovská vlna podpory a uvědomění si, že muzikanti bez stálého zaměstnání jsou na stejné lodi jako ti, co stálé příjmy mají. Německý svaz orchestrů svolal sbírku, do jejího čela se postavil šéfdirigent Berlínských filharmoniků a ministryně kultury. Hráči německých orchestrů se skládali na výpomocné muzikanty, byly vypláceny okamžité finanční podpory, ušlé honoráře, kancléřka Merkelová se k tomu velmi osobně vyjádřila ve svém projevu. Do pomyslného čela naší sbírky se postavil šéfdirigent Státní opery v Berlíně maestro Daniel Barenboim. Tak když si pročtu tyto fakta, je tady zásadní rozdíl...

Takže, abych odpověděl na otázku přímo – nejde o to, zda si to mohou dovolit, ale jejich stavovská čest a prosté lidské spolucítění jim nedalo, aby když jim běží normálně platy, a nemůžou hrát, někomu, kdo si nemůže nijak jinak vydělat, než jít pracovat jinam, umožnili zachovat životní úroveň. Zvlášť když ten někdo, je kolega, kamarád, spolužák z hudebních škol, v našich specifických podmínkách třeba i jeho pedagog. A jak vidíme, vděčnost se projevuje třeba tím, že právě tito volnonohaři v době krize hrají, jsou aktivní a vůbec burcují společnost, aby si uvědomila, že hudba má v životě nezastupitelné místo.

Jak významný je podíl soukromých filantropů a nadací?

Nadace mají právní problém, že nemůžou podpořit jinou sbírku. To byl případ např. Nadace život umělce, která přes obrovskou snahu nemohla přímo sbírku podpořit, ale vypsala sama osobní granty. Filantropové nám přispěli, a myslím, že kdo by chtěl vědět, kteří, může se podívat na naše stránky. Ale sbírka je anonymní, jako asi všechny na platformě Donio, které je třeba také vyslovit obrovský dík, protože to s námi neměla lehké. Tato sbírka je opravdu specifická třeba i tím, že vyplácí podporu každý týden, nebo, že řada příspěvků chodila ze zahraničí.

V čem je jiná německá a tuzemská záchranná síť pro hudebníky?

Myslím, že to podstatné jsem popsal v předchozích odpovědích, ale možná je to tím, že je to celková organizovanost a transparentnost. Umělci na volné noze jsou tam zastupovány odbory. Což nevím, jestli by se u nás podařilo.

Vláda už povolila akce pro tři stovky lidí a kapacita se zřejmě ještě navýší. Spousta letních festivalů se však konat nebude. Nesplňují jiné podmínky. Jak si stojí koncerty vážné hudby?

Festivaly se rozjíždějí v alternativní podobě. Musely změnit kompletně dramaturgii a celkovou strukturu. Všichni, kteří se do toho pustili, a nenechali festivaly padnout jsou velmi odvážní a pracovití. Z jejich strany je to ta pravá podpora pro nás. Budeme se snažit to vrátit a také jim vyjít vstříc.

O vážnou hudbu se zajímá úzká vrstva lidí. Vy ji hájíte s tím, že je to významný vývozní artikl a že koncertní zážitek je neopakovatelný. Jste si jistý, že takový argument obstojí, když si běžný Čech řekne, že hudebníci přece mohou přechodně dělat jinou práci?

Kvalita si vždy najde svoje místo. Ale skutečnost, že je hudba v určité krizi, že je tak nějak vyprázdněna, že už nežijeme v období romantismu, kde každá rodina trochu na úrovni musela mít doma klavír, nebo hrát na nástroj, aktivně se zajímat o hudební život, je zřejmé. Naprosto výjimečně se setkáme se skladbami, které by burcovaly jako skladby Beethovena, s osobnostmi, které by byli obdivované jako Liszt, respektované jako Dvořák. Posluchači, kteří nikdy nehráli na nějaký nástroj, jsou oblbováni povrchní šou, při které se všechno smíchá, pop s klasikou ve stylu Ein Kessel Buntes. Úryvky mistrovských děl jsou známy leda jako zvonění mobilu, nebo přearanžované a zploštělé tak, aby se daly pozřít jako fast food. Ale tohle není klasika. Klasika, nebo vážná hudba je jako francouzské slavností menu o několika chodech.

Skutečnost, že čeští muzikanti patří do evropského kulturního prostoru více než 300 let, je nezpochybnitelná. Ano, můžeme říct, že nás to nezajímá, a že nás lépe ve světě propaguje české pivo nebo sport. A tím se přihlásíme do jiného „kulturního“ okruhu rodiny Homolkových. To, že hudebníci nebo intelektuálové mohou jít makat, když si vlastně jen tak hrají, byl názor, který byl populární možná v padesátých letech. Pokud se naše politická reprezentace shodne na tom, že je potřeba být reprezentován, že máme co představit světu, bude to dobře. Že je složitá a vážná klasická hudba jen pro úzký okruh posluchačů, kteří ji dokáží vnímat, je fakt. Tím se liší od hudby populární. Každá má své místo v životě. Když se nám podaří přesvědčit na pódiích, že má pro posluchače cenu se znova vydat na živý koncert, bude to výhra. Současná krize ukázala i mnohé pozitivní. Naznačila nové cesty. Přímo vybízí k prožívání bohatého kulturního života, který je teď tak chudý na zážitky. Myslím, že jich umíme nabídnout dost. Přijďte se o tom přesvědčit.